středa 31. května 2017

Sklad mrtvých koťátek II.


Co tu dnes máme? 
Nevhodně useknuté vícenásobné dějové linky v románech a ságy bez dílčích ukončení.


Dostane se hrdinka ven z labyrintu? 
Dozvíte se už příští týden!
Možná. Snad.


Jedna versus vícenásobná dějová linka. Moje osobní preference jsou jasné. A může za to relativní drobnost. Ono se někdy říká, že dnešní doba nepřeje složitým rozvětveným příběhům s mnoha postavami. Mimochodem, slyšet vážně myšlené stížnosti na příliš pestrou češtinu nebo bohatý jazyk je bohužel reálné.

Sama avizovaná složitost mi nedělá problémy. Samozřejmě, pokud autor dokáže příběh ukočírovat. Problém nastává v jiné oblasti.

To, co mi brání si víceproudé linky v románech vychutnat, má jiný důvod. Nesnáším, když se začtu do příběhu a nejednou to autor utne v nevhodnou dobu (třeba uprostřed souboje, při úniku z krizové situace), aby se následně věnoval jiné dějové lince. Spisovatel si může myslet, že napsal skutečně dobrý text, že tím adekvátně zvyšuje napětí. Což působí kladně na emoce čtenáře. 

No, já to vidím jinak.

Pokud je v románu pět dějových linek, které se vyskytují střídavě v kapitolách po šedesáti stranách, prostou matematikou typu 60 x 40 docházíme k výsledku, že lajna, co nás zajímá, přijde na přetřes opět za 240 stran.

To jako vážně?

Při tomto vědomí mám obrovský problém se začíst do linky, která přerušila tu aktuální. Výsledek? Vznikají tendence přeskakovat. Někdy celé kapitoly. Desítky stran. S tím, že si prostě dočtu pouze příběh hrdiny, který mě nejvíc zaujal. Pravda, málokdy se pak mám chuť vrátit zpět a přečíst i zbytek. Ostatně, mohlo by to poukazovat na to, že postavy a děj nejsou vyvážené, když vás některé (ne)zaujali natolik, že postrádáte chuť zjišťovat, jak to s nimi dopadlo v dalších čtyřech dějových sekvencích.

Určitě by pomohlo, kdyby tyto linky tvořily uzavřené kapitoly s dílčí pointou. Aspoň za sebe bych to uvítal. U některých TV seriálů (např. můj oblíbený Justified) je použit koncept řešení jednotlivých případů, které se vyřeší vždy v jednom díle, přičemž ale hlavní příběh je postupně odhalován během celé série. Funguje to ale vlastně i bez něj. A v případě, že si pustíte jen jeden díl na zkoušku, to nebudete vnímat rušivě. Což je (dle mého arogantního názoru) z hlediska diváka (či čtenáře) dobré schéma.

Ale zpět k románům. Dodnes jsem nenalezl odpověď na otázku, jestli je tento přístup useknout náhle dějovou linku a mýrnix týrnix pokračovat jinou, chybou v koncepci textu, nebo jde jen o můj osobní problém. Ale čím jsem starší, tím mi to vadí víc.

Jasně, autor už přece ví, jak to dopadne, může si proto s textem libovolně hrát, ale asi nepočítá s možností, že se čtenář zkrátka naštve a přečte jen to, co ho zajímá, přičemž na zbytek (čtyři pětiny knihy!) hodí těžkýho nevšímáka.

Tímhle nešvarem jinak trpěly i rozhlasové dramatizace knih, (v rozhlase po drátě), kdy se na další pokračování čekalo týden, popřípadě takto vycházely romány v časopisech – namátkou si vzpomínám na Květy.

Od té doby to bytostně nesnáším. A vlastně podobným zlem jsou z mého pohledu i x-logie, u kterých není ani náhodou jasné, že vyjdou komplet. Ať už z důvodu, že je autor nedopíše (má zatím hotový první díl z osmi), nebo se ukáží jako finančně nerentabilní pro nakladatele. Někdy i z důvodu, že čtenáři po špatných zkušenostech raději vyčkávají, až je série kompletní.

Ano, buďme upřímní, právě tento přístup může být důvodem, proč se jeví daná sága u nás jako neúspěšná, ale řešení je až nečekaně snadné A už tu také bylo zmíněno. Opravdu je takový problém příběh aspoň částečně ukončit, aby jeden každý díl fungoval jako samostatná kniha?


2 komentáře:

  1. Myslím, že je to jen otázka míry. Komplikovaněji stavěné a všelijak propletené příběhy mám rád, ale navázání na to, co je rozkutané, musí přijít včas, jinak se poruší principiální základ pro mne dobrého literárního díla, pro který používám praktickou zkratku "JŠŠ" - tedy "jazyk - španung - šmrnc" :-). Ale souhlasím, že aspoň drobné uzavření nebo spíš možná jen "přičapnutí" by mělo v okamžiku přerušení dějové linky nastat, to je přirozený princip energerického minima, jako když kulička spadne do důlku, aby systém nezůstal v "literárně metastabilní rovnováze" :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale když je někde španung, neboli napnelismus, musíme též počítat s cukatůrou!

      Díky za hezké shnutí :-)

      Vymazat