pátek 20. ledna 2017

Fenomén VP


Co ta dvě velké písmena v nadpisu znamenají? Skrývají téma dnešního krátkého zamyšlení, a sice Vedlejší Postavu a Vedlejší Příběh.


Je až s podivem, jaké kouzlo skrývají vedlejší postavy a vedlejší dějové linie. Kolikrát zastíní i hlavní protagonisty nebo příběh, utkví daleko více v paměti. Paradoxně možná i proto, že nejsou tolik propracované, či lépe řečeno, je u nich mnohem větší prostor pro fantasii, spekulace, nebo práci s náznaky.

Jeden čas běhal po netu článek o tom, jak moc znáte svoji postavu. Řešily se tam věci jako oblíbená písnička, co má v kapse, jaké má ráda jídlo, jaké preferuje oblečení apod. Spousta těchto věcí nemusí být v textu vůbec zmíněna, jenže...

Ano, jak správně tušíte, mám velmi rád vedlejší postavy i boční příběhové linky. A to jak filmové, tak literární. Ester von Blaschkof z Kladiva na čaroděje. Břitváka Eddieho z Noční strany od Greena. V minulém článku zmiňovaného sira protektora. Pokud sáhneme do filmů, tak třeba Charlie Prince z Vlaku do Yumy. 

A dalo by se pokračovat.

Postavy to nejsou ani náhodou ploché, mají vlastní minulost i nastavení, ale nehřejí se v reflektorech autorské potřeby je detailněji rozebírat nebo popisovat. Někdy jsou komické, odlehčující situaci a děj, jindy naopak tvoří hutnou atmosféru a fungují coby antagonista. Tedy, autor to tak často plánuje.

Často ale dochází k opačnému efektu, kdy jim prostě začněte fandit. Protože detailně popisovaný hrdina vám začne lézt na nervy. Skutečně, možná právě proto, že o hlavním hrdinovi víte, i jaké má spodní prádlo, je daleko větší šance, že vás nějakou vlastností bude vytáčet.

Někdy nastane situace, kdy je taková postava povýšena na hlavní, dostane více prostoru, nebo dokonce rozhodující roli v samostatném příběhu. Jenže tím pak mizí jejich kouzlo. Ne vždy, ale většinou se tak stane.

Z celého Tolkienova díla mám nejraději čarodějného krále Angmaru. Kolik je té postavě věnováno stran? Pět? Deset? Její příběh je jen rámcově nastíněn, ale vlastně celou dobu zásadně ovlivňuje děj. Velmi dlouho jsem si přál, aby někdo sepsal příběh, kdy bude vystupovat jako hlavní protagonista. Už mě to ale přešlo. Představa, že bude zbavena své tajemnosti, mi není ani trochu příjemná.

Ehm, k čemu to jen přirovnat? Asi jako když vidíte krásnou ženu (nebo si dosaďte cokoliv podle své orientace a preferencí) která svým oblečením jen podporuje různé představy. Třeba i nemravné. Ve chvíli, kdy se svlékne, je ale kouzlo nenávratně pryč. Zmizí ono dráždivé tajemno, představivost si jde sednout do kouta. Šmytec.

A stejné je to s postavami. Pokud o nich vím jako čtenář vše, přestávají být svým způsobem zajímavé. Možná by stálo za pokus, nechat i hlavním postavám nějaké to soukromí. Jako autor musíte znát svoji postavu skutečně do nejmenších detailů. O tom žádná.

Ale upřímně, musíte opravdu všechno čtenáři vyklopit? 

4 komentáře:

  1. Hmmm... zase mám nad čím premýšľať. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale opatrně! A hlavně ne moc dlouho ;-)

      Vymazat
  2. Zaujímavý článok. A keď tak nad tým uvažujem, skutočne si najčastejšie obľúbim vedľajšiu postavu viac, ako tú hlavnú. A tak to je aj v mojej čerstvo dokončenej novele. 😃

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, jsem rád, že tě to zaujalo. A gratuluji k dokončení novely :-)

      Vymazat