Ta naše fantasy povídka česká

... a slovenská ;-)


Doba se mění. Změny jsou to leckdy plíživé, postřehnutelné až s větším odstupem. Nedávno (tak týden nazpět) jsem si totiž všiml zajímavé věci…





Na tento status zareagovalo větší množství lidí. Vznikla zajímavá diskuze, rozebírající daný problém z více pohledů, než jsem původně zamýšlel. Stejně tak padlo vícero zajímavých teorií, proč k tomuto jevu dochází. Tento článek je pak jakýmsi shrnutím. Zřejmě se bude částečně rozcházet s názory lidí, kteří se dané debaty zúčastnili, ovšem nemyslím, že by to nutně vedlo k něčemu špatnému. Naopak. Uvítám, pokud takových článků vznikne víc, třeba i s jinými závěry, než ke kterým jsem dospěl já.


Úvod 


Snad vůbec první povídky, které jsem četl, napsal pan Augusta. Šlo o knihy popularizující archeologii, kde autor čtivým způsobem na základě kosterních nálezů rekonstruoval poslední okamžiky pravěkých tvorů.

První moje setkání s fantastikou se odehrávala pod taktovkou pana Howarda. Tvůrce několika legendárních postav (Conan, Solomon Kane, Kull) a spoluzakladatele mýtu Cthulhu. Proto zmíním i druhé jméno, Howard Phillips Lovecraft. Těžiště tvorby těchto autorů leželo v povídkách. Howard napsal jen jeden román s Conanem [(Hodina draka - The Hour of the Dragon (1935)], Lovecraft má knih o Cthtulhu na triku pět [At the Mountains of Madness (1931), The Call of Cthulhu (1926), The Case of Charles Dexter Ward (1927), The Dream-Quest of Unknown Kadath (1926–1927), The Shadow Out of Time (1934–1935)].

V obou případech se jedná o dosti velký nepoměr vzhledem k četnosti povídkové tvorby. Pokud nechceme chodit tak daleko do minulosti, stačí zmínit Zaklínače. Nejslavnější postava Andrzeje Sapkowského se objevila hned v několika povídkových knihách.

Zaklínač – Stříbrný meč (1992), Věčný oheň (1993), Meč osudu (1993), Poslední přání (1999), Meč osudu (2000). K tomu si dovolím započítat i Bouřkovou sezónu z roku 2014, která, ač se tváří jako román, je složena z povídek.

Dalším zdrojem povídek pak byl časopis Nemesis (později i Pevnost), popřípadě sborníky typu Warhammer - Vlčí jezdci, WH - Ulrikova kladivaJežíšku, já chci plamenomet, Antologie českého horroru, či Klenoty české fantasy. Z novějších počinů pak zmíním Excelsior Gentlemani a aktuální Ženu se lvem. V souvislosti s povídkami bych rád také připomenul knihy Prokletá přísaha o vědmě Vimce od Alexandry Pavelkové a Zaklínačka Lota Petry Neomillnerové.

Tak, a nyní se můžeme věnovat samotnému problému.


Problém s útvarem zvaným povídka


Chápání útvaru/žánru povídka se v průběhu času změnilo. Radikálně. Nikdy za tím ale nestojí jen jeden důvod, vždy jde o souhru několika faktorů, jejich společné působení nakonec vede ke změně.

Jde bez problému vysledovat odklon většiny zavedených tuzemských autorů fantastiky od povídky k románu (či novele). Povídka se, jako taková, až na několik výjimek, etablovala jako žánr vhodný pro začátečníky. Smůlou zůstává, že se tím dostala do nezáviděníhodné pozice.

Oproti dobám minulým (zní to příšerně, že?) je dnes povídka brána víceméně jako předstupeň ke psaní románů. Něco, čím si musíte projít, ale vlastně nejde o cíl, jen prostředek, jak se dostat ke tvorbě větších celků. Zvláště u začínajících autorů. Pro ně je totiž účast ve sborníku, jako tištěnému výstupu ze soutěží, často jediným způsobem, jak na sebe upozornit nakladatele. 

Což způsobuje samo o sobě obrovský problém.

Pokud se totiž většiny mladých či začínajících autorů zeptáte, jaké mají cíle do budoucna, většina z nich odpoví skoro okamžitě, že vydat knihu. A tak také povídku chápou. Jako kapitolu z románu. Jedinou odlišnost spatřují v rozsahu, čili délce textu. Přitom je ale mezi těmito dvěma útvary propastný rozdíl.

Osobně se totiž domnívám, že napsat dobrou povídku je mnohem těžší, než napsat dobrý román. A abychom nezůstali jen u Howarda či Lovecrafta, upozorním, že mezi výborné povídkáře patřili například i Kerouac a London. Z našich luhů a hájů mám rád Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy, dále legendárního Blbce z Xeenemünde, který se nakonec dostal i do názvu sbírky povídek autora Josefa Nesvadby. Nakonec zmíním i Otakara Batličku, třeba jeho Tanec na stožáru (1979), či Na vlnách odvahy a dobrodružství (1987).

Ale zpět povídkám. Důvodů, proč je dnes tento žánr doporučován začínajícím autorům, je hned několik. Vzhledem k délce je totiž snadnější ukočírovat děj i postavy, dále bylo v diskuzi řečeno, že se takto autor naučí dokončovat své texty. S tím lze jedině souhlasit. Ovšem jen do doby, kdy si uvědomíme několik dalších věcí. Většina (soutěžních) povídek je psaná tak, jako by měla přijít další kapitola, nebo pokračování. Ne. Opakuji, povídka není kapitola z románu. Po ní nenásleduje… nic. Aspoň pro čtenáře. Můžete si jako autor nechat pootevřená vrátka pro jiný příběh se stejnými postavami (viz již zmiňovaný Conan), ale nikoliv pro pokračování. 

Což je naprosto zásadní.


Problém s antologiemi


Jak je tedy na tom v současnosti česká povídka? Již zmiňovaný odklon zavedených autorů k románům má několik důvodů. Jedním z nich je hledisko technické. Psát na stroji bylo složitější, napsat středně dlouhou povídku trvalo velmi dlouho, byl to absolutně odlišný druh psaní. Dnes za stejnou dobu napíše autor více než čtyřnásobek, což je cca polovina románu.

Alfou a omegou dnešní žánrové literatury je však čtenář a tím i marketing. Čtenář chce známé jméno, které bere jako záruku, že za své peníze dostane, co požaduje. A tím se myslí oblíbené postavy, propracovaný svět, akce, humor, ale i kvalita, včetně určité stylistické úrovně. Jako celek mu tohle vše splní román. Navíc se kolem autorů a jejich postav vytváří stabilní komunita, okruh čtenářů, kteří jsou zárukou jisté výše prodeje.

A zde narážíme na problém antologií. Pokud vydá autor soubor svých povídek v jedné knize, lze předpokládat jistou kvalitu. Stejně jako prodeje, když se jedná o spisovatele známého a oblíbeného. Tomu ovšem sborník povídek ze soutěží nedokáže, logicky, už ze své podstaty, dostát ani konkurovat. Kvalita a úroveň povídek bude nutně kolísat. Bez ohledu na to, jak prestižní statut ta která soutěž má. Také velmi záleží, jaké práce se sejdou v daném ročníku. Ve spojitosti s „neznámými“ autory jde pak z marketingového hlediska o spojení přímo vražedné, stejně tak případné vynakládání prostředků na propagaci…

Ano, jsem si plně vědom toho, že samotná kvalita je veličinou neměřitelnou, imaginární, založenou plně na pocitech a znalostech, popřípadě číslech z prodejů (ty ale s kvalitou nutně nesouvisí - vzpomeňte si na 50 odstínů, že). A také toho, že se nyní pohybuji po velmi tenkém ledě. I vzhledem k tomu, kolik práce, úsilí a času stojí organizace jedné každé soutěže. Bohužel, ale ani při nejlepší vůli nemohu říct, že by jejich textové výstupy mohly kvalitou konkurovat zavedeným autorům. Už z principu. Jejich účel je totiž odlišný. I kdyby se tedy v takovém sborníku našla jedna, která snese porovnání s žánrovými etalony, celkový dojem stáhnou dolů ostatní texty.

Je více než pravděpodobné, že autor oné výjimečné povídky bude osloven nakladatelstvím. Což je vlastně i smyslem takového sborníku. Správně. Zde je třeba hledat zásadní rozdíl. Sborníky ze soutěží slouží primárně k propagaci neznámých/začínajících autorů. Kniha povídek jednoho (zavedeného) autora je pak produktem, plně srovnatelným s románem, od nějž se též očekává určitý (pokud možno v rámci žánru vysoký) počet prodaných kusů. Stejně tak sborník povídek plně zavedených autorů. Proto je i pro nakladatele mnohem zajímavější.

Jenže, i když si můžeme o kvalitě soutěžních sborníků myslet ledacos, přece jen si udržují jistý standard. Ten, kdo povídku srazil na pomyslná kolena a následně ji opatřil nálepkou „těžce amatérská záležitost“ byl nakonec ještě někdo jiný.

Třikrát můžete hádat kdo.


Amatérská internetová povídka (AIP)


S rozvojem technologií, zvláště internetu, pak vznikl prostor pro to, aby se psaní věnovalo mnohem více lidí. Najednou nebylo nic lehčího, než napsat text a umístit jej na blog, či literární server. Publikováno jich takto bylo skutečně obrovské množství. Vznikl nový fenomén. Amatérská internetová povídka, která ve své podstatě udělala celému žánru medvědí službu.

Prvotní záměr možná sám o sobě nebyl špatný, snad počítal s tím, že pokud se psaní bude věnovat více lidí, stoupne i počet kvalitních textů. Leč praxe velmi brzy ukázala, jak naivní je tahle představa. Kromě pocitu, že psát může už skutečně každý, (bez nutnosti znát gramatiku a stylistiku), došlo k tomu, že v tomto prostředí vznikl i podobně amatérský systém hodnocení.

A zatímco tištěný časopis si díky redakci udržoval určitou definovatelnou úroveň, na internetu si s tím nikdo hlavu nelámal. Naštěstí se našli lidé, kteří to pojali odlišně. Bohužel, jejich práce byla dlouho jako boj s pověstnými větrnými mlýny. Na lepší časy svitlo, až když se na internet a sociální sítě postupně (a do značné části i nuceně) přesunula větší část tištěných médií.

Nastal jakýsi rovnovážný stav.

Jenže mezitím se s povídkou stalo to, co jsem popisoval. Povídka, jako nejčastější zájem internetových autorů, prudce devalvovala. Stala se synonymem pro literární diletantství a amatérismus v tom nejhorším slova smyslu.

Uvnitř fandomu naštěstí není situace až tak tristní. Většina lidi si udržuje přehled, vznikají i velmi kvalitní věci. Navíc se povídce, jako žánru, stále věnují i někteří zavedení autoři, ač je jich mnohem méně, než před (dejme tomu), deseti patnácti lety.

Určitou naději dává i fenomén přesunu těžiště zájmu lidí produkující AIP k videoblogům. Přesto bude ještě dlouho trvat, než si povídka získá zpět svoji pozici, rovnocennou s novelou nebo románem. Pokud to tedy vůbec je možné. 

Mimochodem, ani román na tom není kdoví jak. I když kvůli většímu rozsahu jeho pozici tolik nemohou ohrozit samonáklady internetových psavců, či podomácku tvořené e-booky. Velkou část odpadu též odfiltrují nakladatelství. Jeho nepřítel je mnohem plíživější. Jmenuje se internetové pirátství. 

Ale to už je zase jiné téma…




Komentáře

  1. Spousta témat v jednom článku! Ano, povídka a román jsou dvě úplně jiné disciplíny, které mají různé specifické předpoklady. Povídka vyžaduje více rytmus, "šmrnc" a pointu, což román může (ale jen do do určité míry) kompenzovat jinými vlastnostmi. Osobně mám povídky rád, protože na nic většího nemám dost času a nejspíš ani vytrvalosti. Ale "inflace" se logicky týká víc povídek, protože se do nich pouští kdokoli, kdo udrží pero nebo se dokáže trefit do kláves s písmeny. Beru to jako nutnou daň za odstranění analfabetismu :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Některé věci se tam ani nevešly, a něco si musím nechat také na příště. ;-)
      Já sice tuším, že zlatý věk povídek asi už minul, no stále jsou u nás kvalitní autoři, kteří je umí velmi dobře. A to mě těší.

      Vymazat

Okomentovat