Psaní pro radost


aneb Messi, Barcelona a potřeba vzniku hobby kategorie ve fantastice

Na travnatém plácku hrají čtyři lidi fotbal. Nemají kopačky ani dresy, přesto je vidět, že je to baví. Zkouší parády, úhybné manévry, občas jim to uklouzne, ale nic si z toho nedělají. Naopak. Smějí se. Berou to jako zpestření. Pak jeden z nich šajtlí pošle míč do brány, tvořené dvěma kameny. Radostně vykřikne, jenže pak najednou smrtelně vážně prohlásí:

„Hele, kluci, jsem už fakt dobrej. Zejtra jedu do Barcy, ať mě vezmou a nechaj hrát místo Messiho. Však mu neuškodí posedět. Měl by dát šanci i jiným, on už tu svoji dostal…“

Ha ha ha. Nebo ne? Ono to totiž ale zase tak vtipné není.

Tisíce kluků (ale i holek!) kope do meruny. Protože je to baví. Jen zlomek z nich to ale dotáhne někam dál, než do okresního přeboru. O tom, že budou kopat za Barcelonu (nebo třeba jen Spartu) mohou maximálně tak snít. A je to tak v pořádku. Nebrání jim to, aby měli ze hry radost, bavili se přitom. Vědí, že na vrchol dosáhne jen někdo.

Každý nemůže být Messi.





Zajímavé potom je, pokud se týká literatury a psaní, že většina začátečníků svorně vyhlašuje do světa: mým cílem je vydat knihu. Jako by zde neplatilo žádné omezení, a na vrchol mohl vystoupat skutečně úplně každý. A nějaká teorie, gramatika, syntax, stylistika, nebo i jen hloupá shoda přísudku s podmětem, brzdila budoucí hvězdu v rozletu.

Prostě chcete svoji šanci. Stačí přece, aby si šel Messi sednout a vy hráli místo něj (vydali knihu). Nemáte kopačky, nemáte dres, nevíte co je ofsajd, ale chcete hrát na Nou Campu. (Pokud píšete půl roku a následně svůj text odnesete/pošlete nakladateli, jde vlastně o stejnou věc) Vždyť pravidelně koukáte na Ligu mistrů, tak víte, jak to chodí! (přečetli jste už dost knížek)

Ve většině oblastí života, nejčastěji ale sportu, existují takzvané hobby kategorie. Jsou do ní řazení lidé, kteří mají rádi pohyb, svůj čas chtějí trávit aktivně, ale nemají na to (ať již fyzicky nebo jinak) být profesionály. Dosti často dávají příslušnost k dané oblasti najevo oblékáním, mají vlastní slang, komunitní srazy. Na tom není nic špatného. Naopak. Ano, najdou se mezi nimi tací, kteří se časem přesunou do kategorie elite, ale opakuji, nepodaří se to každému.

Osobně mám dojem, že by definování něčeho jako hobby kategorie fantastice velmi prospělo. V první radě by ubylo zlé krve.

Dlouho jsem také přemýšlel nad otázkou, co je na psaní nejdůležitější. Odpověď se bude zdát mnohým asi překvapivá: radost. Psaní vás musí v první řadě bavit. Psát s tím, že máte naprosto jasnou vizi (totiž vydat knihu) a jdete za ní někdy až bezohledně, nevidím jako nejlepší přístup. Protože pokud se to nedaří, přijdou často na řadu ukřivděná prohlášení, mluví se o spiknutí a elitářství.

Naprosto zbytečně. 

A jak si takového SFFH (Sci-Fi, Fantasy, Horor) hobíka představuji? Píše, když má náladu, baví ho to, publikuje na internetu/blogu, nebo to nechává „odležet“ v šuplíku, sem tam něco pošle do soutěže, snaží se zlepšovat, sleduje články o psaní, je členem několika literárních skupin na sociálních sítích. Hodně čte, tedy v rámci možností a volného času. Má přehled ohledně nově vydaných knih, minimálně v rámci žánru, který jej zajímá.

Kdybychom použili výše použitou terminologii – občas sleduje fotbal v TV, jednou za čas si jde sám zahrát, a hlavně – užívá si to. Ví, že kopačky z něj druhého Messiho neudělají, ale už je má, protože konečně dokáže využít jejich předností. Trénuje si ve volných chvílích záseky míče, finty, obhozy, patičky, křižné přihrávky, odkopy, vhazování, střely na branku, naučil se (snad) základní pravidla hry, pozná ofsajd (to je, zcela nefotbalově a nehokejově řečeno, když přijdete do obchodu dřív než prodavač :-P), ale pořád je to pro něj v první řadě hlavně zábava.

Do hobby kategorie bych řadil i antologie ze soutěží a samonáklady. Aby byly zjevně odlišené od řadové produkce. Pak k nim i případní recenzenti mohou přistupovat jinak, než když se staví na roveň ostatním vydávaným titulům. Ad recenze – těm by takové rozdělení asi také prospělo.

Aby bylo jasné – sám sebe považuji za takového hobíka, a nevnímám to označení ani v nejmenším urážlivě. To, že mě (zatím) jednou nechali kopnout v době tréninku do meruny na Nou Campu, je dobrá motivace, ale nikoli důvod, abych svůj přístup změnil.

Ještě se mám totiž stále hodně co učit…

PS: Abych ale nebyl zase tak zlý – vydat knihu je přece jen reálnější, než kopat za Barcu. Takže se tímhle článkem nenechte od psaní odradit ;-)

PPS: Mimochodem, když už, tak fandím Bayernu :-P

Komentáře

  1. Problém s tímto je v jiné věci: Ve fyzické versus intelektuální formě aktivity. Nikdo nemá problém pochopit, že každý nemůže běhat jako Bolt nebo hrát jako Messi. Ale už je překvapivě těžké pochopit, že každý nemůže psát jako Stephen King. Přece číst a psát umíš od Základní školy... jo, ty seš spisovatel, a vono ti to nejde? Tak jsi asi looser, vole. Ha ha ha.

    Je to podobný problém jako automatický předpoklad, že "práce hlavou" je méně hodnotná, než práce motykou, protože se při tom přece "jenom sedí u stolu." Komunistický režim věnoval plno úsilí, aby tohle myšlení lidem zažral pod kůži, a u psaní dělají totéž i různé kurzy a "lektoři" když v rámci propagace křičí, že KAŽDÝ může být Stephen King. Pak je těžké si uvědomit, natož vysvětlit, že asi stejně tak může být "každý" Messi...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky za komentář :-)

      Já myslím, že jde také o soubor věcí a celkové nastavení společnosti, která je postavena na absolutní potřebě úspěchu - vydaná kniha se stala jedním z takových symbolů. Stejně jako pohár nebo diplom ze soutěží. A zatímco měřitelné věci, jako čas u běhu nebo plavání, počet gólů, nebo nazvedané kilogramy, jsou nezpochybnitelné a jasně definované, disciplíny nebo obory, kde to prostě nejde změřit, budou v sobě nést tyto pochybnosti. Ať již jde o krasobruslení, skoky do vody, lidské i zvířecí soutěže krásy ve všech formách a podobách - vždy je rozhodnutí na komisi, jejíž verdikt ale spousta lidí nedokáže přijmout. Právě proto, že se často liší názor laika a odborníka. A také pro tu potřebu úspěchu, kterou si lidé spojí s jedním konkrétním cílem - zde vydání knihy. Nic jiného už pak pro ně vlastně není podstatné - jen to, že bude text na papíře.

      Zrovna USA a King jsou příkladem, kdy se literatura stala, více než čímkoliv jiným, řemeslem. Potřeba všechno rozebrat na prvočinitele a zjistit jak a proč to funguje, je typickým americkým rysem. Takto fungoval přistup k šachu v případě Bobbyho Fischera. Proto bych asi kurzy jako takové nezatracoval. Mohou fungovat. Ale jen v případě, že dotyčný na sobě dále pracuje sám. Nikdo za něj (účastníka kurzu) tu knihu nenapíše.

      Vymazat
  2. Moc pěkně napsáno, vtipně a přitom přesně. K radosti bych u lidu spisujícího přidal jako nezbytnou vlastnost i cosi, čemu pracovně říkám "sebevědomá soudnost". Sebevědomá proto, aby se daný literární adept nepodceňoval zbytečně (takoví taky jsou a přitom jsou schopni napsat doslova perly), soudnost pak proto, aby měl každý jako své kritické měřítko - když už ne Messiho, tak aspoň tu naši "malou českou ligu". Obě dvě součásti zmíněné vlastnosti by měly být v optimálním případě v rovnováze. A taky jsem zvyklý na to, že když něco někdo chce, musí počítat s tím, že mu nikdo nebude umetat cestičku, že na nic a u nikoho nemá nárok (to je ostatně jedno z mých nejméně oblíbených slov a když ho někdo nadužívá, brzy mě spolehlivě rozběsní :-)) a musí se sám zatraceně snažit, aby si mohl vedle skutečných hráčů občas kopnout.

    Jo a to jsem ti už řekl, že je mým cílem vydat knihu? A samozřejmě, Messi bude jen čubrnět, jak se hraje u nás v Zapadané Lhotě! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :-)

      Hodnocení vlastních schopností byl jeden z důvodů, proč mi tak dlouho trvalo s nějakým textem vůbec vylézt ven a postnout jej jinam, než na blog. Tety by mohly vyprávět, kolikrát jsem je svým přístupem skutečně rozzlobil.

      (Nikam to nepošlu, to je dobrý maximálně tak na smazání...)


      PS: Máš svrchovaný nárok chtít vydat knihu :-D

      Vymazat
    2. Přesně to jsem chtěl slyšet! :-)

      Vymazat

Okomentovat