úterý 18. července 2017

Stručný přehled filmů ze žánru meč a magie / sword and sorcery

...aneb barbaři v kožených slipech a s obouručním mečem

Pokud se podíváme na filmovou fantasy jako takovou, její naprosté počátky se dají vysledovat v žánru nazývaném meč a sandály. Definice (ne zrovna vyčerpávající, jak uvidíme později) pak praví, že se jedná o zpracování řeckých mýtů, pověstí a historie. Potažmo se tento pojem přeneseně používá i na období Říše římské. Nejčastějším hrdinou je pak paradoxně Herkules. Paradoxně proto, že ač v těch příbězích vystupují řečtí bohové a mýtické bytosti, Herkules je jméno latinské  - a tudíž by se měl správně jmenovat Herákles.

Dalšími „pravěkými“ fantasy počiny jsou pak filmová zpravování pohádek Tisíce a jedné noci, typicky Sindibád. Zapomenout nesmíme ani na Odyssea a Jásona. Od těchto tří se pak na dlouhou dobu odvíjí všechny námořní/pirátské filmy s fantasy prvky. Aby to někomu nebylo líto, přidáme ještě Achilla a Hectora, aktéry slavné trojské války.


Ve všech případech je ovšem hlavním hrdinou svalnatý urostlý rek, rekrutovaný často z řad kulturistických hvězd té doby. Namátkou zmíním jména Reg Park, Steve Reeves, později Lou Ferrigno a samozřejmě Arnold.
Těmto filmům pak zcela jasně (a logicky) dominuje italská produkce, alespoň zpočátku. Američané v tom však uzřeli jistý potenciál, tak nemohli zůstat stranou. Výsledkem toho snažení byly (později) filmy jako Souboj titánů. Autoři zde navíc zapojili do hry Persea, dalšího chrabrého hrdinu. Tato témata byla vytěžena a zpracována během uplynulých dekád mnohokrát, dovolím si jen upozornit, že k žánru „meč a sandály“ patří i tolik oblíbená (a uječená) Xena. Ano, i Amazonky mají původ v řeckých mýtech.
Co si budeme nalhávat. Tyto filmy byly poplatné době, technickým možnostem a hlavně rozpočtu. Mnohé z nich proto dnes působí úsměvným dojmem, hlavně pokud jde o bojové scény, o těch davových ani nemluvě. Spousta historických nepřesností je pak roztomilým bonusem. Promítlo se to logicky i do zmiňované filmové fantasy.
Výčet by ale nebyl kompletní, kdybychom nezmínili další legendární siláky – Samsona, Goliáše, Ursa a hlavně Macisteho. Ten poslední na scénu přišel dokonce již v době němého filmu, tedy mnohem dříve, než Herkules a jeho kámoši. Filmy o Macistem byly velmi populární, bylo jich natočeno cca pětadvacet. S kvalitou značně kolísavou, dějem prudce naivním, leč diváci je bezmezně milovali. Tehdy. Dnes už si na ně jen sotva kdo vzpomene, ovšem právě tento hrdina byl faktor, který určil, jak budou v budoucnosti vypadat „conanovky“.

Zrod filmového žánru meč a magie je datován rokem 1980. Tehdy se na filmových plátnech zjevila první fantasy tohoto typu. Po více než průměrném filmu Hawk Mstitel (1980) přišel Drakobijce (1981). Hlavními hrdiny jsou čaroděj a jeho učeň, zachraňující lepé děvy bez sexuálních zkušeností (čti panny) z pozice krmiva pro věčně hladového ještěra. A musím uznat, že tento drak byl velmi hezky zpracován. Dokonce natolik dobře, že to natře i šupinatým obludám, které přišly na plátna kin o dobrých dvacet let později!
Fantasy jako celek se v tom roce dočkala také jednoho ze zásadních počinů – jde o vpravdě kultovní Excalibur (1981). Někdy je tento film také řazen mezi sword-and-sorcery, ovšem zde si dovolím nesouhlasit. Celá fantasy je silně ovlivněná artušovskou legendou, to bezesporu. Ale jelikož stejně jako meč a sandály spadá do jasně definovaného historického období, zároveň jej to diskvalifikuje z možnosti zařazení do oblasti meč a magie.
Po víceméně pohádkovém snímku Meč a čaroděj (1982) nadchází chvíle pro skutečný zrod celého žánru. Filmové zpracování příběhu nejslavnější postavy spisovatele Roberta Ervina Howarda se právem řadí k legendám.

Conan.
Stal se díky stříbrnému plátnu vůbec první světoznámou fantasy postavou, kterou nedokázala zastavit ani železná opona. Silný barbar ji překonal navzdory snahám tehdejšího režimu a stal se kultem i u nás. Po pádu komunismu se pak značný počet českých a slovenských autorů pustil do psaní vlastních verzí jeho příběhů. Vlastně to byl vedle Tolkiena jeden ze dvou hlavních proudů fantasy, které se u nás začaly profilovat.
Barbar Conan (1982) zajistil Arnoldovi nesmrtelnost a to navzdory příjmení, které sotvakdo uměl vyslovit správně. Podíl na tom měla nejen hercova muskulatura, ale též hudební motiv, který byl ale použit již ve zmiňovaném Excaliburu. Konkrétně O Fortuna z Carminy Burany od Carla Orffa.
Některé scény z filmu nabyly rozměru kultu, zvláště bitva na pohřebišti po smrti Valerie. Znalci Howardova díla dokáží bez problémů dekódovat, které povídky si autor scénáře vzal jako předlohu.

Fenomenální úspěch filmu vedl ke vzniku spousty klonů, které měly snahu těžit (někdo preferuje slovo parazitovat) z jeho popularity. A tak se zrodila řada nízkorozpočtových projektů, ve výsledku negativně ovlivňující vnímání žánru mezi širší veřejností a hlavně kritikou.
Což nic nemění na tom, že nastala doba barbarů, vyznačující se hlavně obouručním mečem, koženýma slipama s kožešinou a hypertrofovanou muskulaturou hlavních hrdinů. Jejich svalnatost byla důležitější, než jakékoliv herecké schopnosti, o příběhu nemluvě. Vlastně se již velmi záhy ukázalo, že nikdo tyto filmy nebude brát vážně a rozpočet rozhodně není ani zdaleka dostačující pro kvalitní efekty a triky. To ale nebránilo tomu, aby se vesele točilo dál.

Ve stejném roce jako Conan vznikl také Pán šelem (1982). Vcelku líbivé, na nic si nehrající béčko s blond hrdinou, kterému pomáhají zvířecí kamarádi. Právě jejich přítomnost film zachraňuje z průměru až podprůměru. Zvláště kleptomanské fretky jsou super a mají navíc na svědomí i scénu, kdy ukradnou šaty hlavní hrdince (modrooká zrzka!), která se koupe (skoro) nahá v jezeře. Věru pěkný pohled. Navzdory přítomnosti humoru je nutno upozornit, že se nejedná o prvoplánovou romantiku a selanku. Dosti postav, včetně těch zvířecích, konce příběhu nedožije. Výrazným záporem je pak nikoliv sám příběh, ale Hunové. Ano, čtete správně. Se známými nájezdníky ovšem nemají lautr nic společného. Kdyby této hordě někdo soudný, s pravomocí kecat do scénáře, změnil jméno, rozhodně by to bylo ku prospěchu věci. Vznikla pak ještě dvě pokračovaní (1991, 1996), ta však již stála skutečně za starou belu.

Stejný osud, jako druhý a třetí díl Pána šelem, měla mít i série Deathstalker (1983, 1987, 1988, 1990). Ta však už předem vzdala jakoukoliv snahu o logiku, což ji nakonec paradoxně velmi prospělo. V podstatě se soustředila jen na dvě věci. Boj a nahotinky. Nutno poznamenat, že to první dopadlo mnohem hůř, než druhé. I tak ale bylo možno sporadicky zahlédnout několik hezkých gore prvků a zajímavých námětů.
Film si na nic nehraje, také byl primárně určen pro kabelové  televize. Hrdina není žádný lumen, proto od něj ani nečekáte žádnou mozkovou ekvilibristiku. Nahotinek je tam vice než dost, příznivce přírody navíc určitě potěší absence silikonů. V té době logická.
A tak hlavní zásluhou filmu je rezignované přiznání, že ty nahotinky k žánru prostě patří, svalnatý geroj má za úkol porazit padoucha, nejlépe s magickými schopnostmi, popřípadě zachránit z jeho spárů nějakou tu sexy princeznu nebo kněžku/barbarku/otrokyni. A čím více přitom rozšmelcuje nepřátel, než stane proti hlavnímu zlounovi, tím lépe.

Zastavit úpadek vzniklý nadprodukcí nízkorozpočtových snímků se pokusil znovu Arnold, který se navrátil na scénu v pokračování slavného barbara, který vše odstartoval. I když byl Conan Ničitel (1984) Howardově předloze typově mnohem blíže než původní film, předpokládaný úspěch se nedostavil. Možná i proto, že očekávaní byla opravdu vysoká. Jenže žádnou scénu zde nejde považovat za kultovní, ač v mnoha ohledech přebíjí ostatní fantasy produkci i dnes.

Vysloveně proti proudu pak šel film Královna barbarů (1985). Nikoliv snad tím, že by přinesl povznesení žánru jako takového. Ale křehké ženy v něm zachraňují muže, klidně zametou s chlapem co má přes metrák, ani nemrknou. Také zde si užijeme značnou porci odhalených hrudí hlavních i vedlejších představitelek, díky čemuž nejeden divák odpustí i bojové scény někde na pomezí trapnosti a černého humoru, proti kterým jsou paskvily ze seriálu Xena majstrštyk. Nevěříte? Věřte.
Nebývalý bonus pak film poskytuje současným divákům z našich luhů a hájů. A sice v podobě hlavního záporáka, který až neskutečně připomíná cca padesátiletého Miloše Zemana. Už jen proto stojí za zhlédnutí.

Ve stejném roce (1985) se na plátna dostala i Rudá Sonja. Ač je to dodnes pro mnohé příznivce fantasy první skutečně silná hrdinka, tak trochu Conan v sukních, očekávaný výsledek se taktéž nedostavil. Celkově je to špatně natočený, hodně lacině vyhlížející film, který neví, jestli se má brát vážně, nebo ne. V chvílích, kdy se děj oprostí od patosu, velkohubých keců, strojených póz a dovolí si i tu trochu humoru, je to najednou i snesitelné – a zábavné. Snaha roztáhnout děj jediné povídky do rozměru filmu zde však selhal. Naprosto a fatálně. Postavy díky tomu vyzní ploše, nejvíce propracovaná se pak jeví královna Gedren, coby hlavní antagonista. Mimochodem, tuto postavu hrála Sandahl Bergman, která ztvárnila Valerii v prvním Conanovi.
Linka o misandrii hlavní hrdinky je tam venkoncem zbytečná, protože to, co předvádí, s ní nemá vůbec nic společného - celé se to nakonec vyprofiluje coby vrtoch namyšlené holčičky, která je uražená, že pro ni dosud nepřijel princ na bílém oři. Naopak, palec nahoru dávám za hudbu. Proč ji ale zrovna k takovému snímku dělal mistr Ennio Morricone, zůstává naprostou záhadou.
Finále a konec jsou oproti celému filmu hezké a hlavně vtipné. Princ se přestane chovat jako frackovitý pablb, Sonja a Kalidor si daj fake souboj, (vyvolává to vzpomínky na takové to "zavaž mi střevíc!" z Pyšné princezny) ale to už bohužel zazvonil zvonec a příběhu je konec.

I barbarům však pomalu začala zvonit hrana. Jenže to jsou od přírody odolná stvoření, takže nevymřeli. Občas se dokonce přihlásili o svá práva, ale ze škatulky průměr se již nikdy nedostali. Stejně jako dinosauři museli uvolnit prostor savcům, i oni ustoupili jiným žánrům fantasy, které byly lépe přijímány širší veřejností a hlavně diváky.

Za zmínku stojí i film Barbaři (1987). Ovšem ne kvůli kvalitě. Naopak. O ději nemá ani cenu mluvit. Zajímavým ho však dělá bratrská dvojice hlavních hrdinů. Navzdory mizerným hereckým výkonům a laciným kulisám, je výsledek kupodivu koukatelný a vtipný. Ve své podstatě jde o parodii, stavící na myšlence, jak to vypadá, když je barbar skutečným barbarem. Zapomeňte na Conana a jeho přirozenou inteligenci, vůdcovské schopnosti a vytříbenou intuici. Tyhle dvě hromady svalů mají role rozdělené jinak. Jeden je primitiv a druhý retard. Jinak to skutečně říci nejde. Ale jejich špičkování pobaví a je vlastně i jediným nosným prvkem filmu.
Epická je pak scéna, kdy napnutím krčních svalů jeden z nich přetrhne oprátku, na níž jej chtějí oběsit…

Meč a magie pak po deset let zažívá dlouhou agónii, následovnou klinickou smrtí. Ta přišla s televizním seriálem Conan (1997). Tehdy žánr dosáhl svého dna a skutečně níže již klesnout nemohl.

Slibnou předzvěstí zmrtvýchvstání byl Vlkodav z kmene Šedých psů (2007), což byla conanovka oblečená do slovanského hávu. Neurazila, ale ani nezvedla nikoho ze židle. Přeci jen, fantasy se posunula, svět byl už pět let nadšen z fenoménu LOTR, který nastavil nové vizuální standardy.

Ale pak náhle přišel blesk z čistého nebe. Z mého pohledu nejlepší, ale zároveň také nejvíce podhodnocený film z tohoto ranku vůbec. Solomon Kane (2009). Třikrát hádejte, kdo napsal předlohu. Kožené slipy sice nahradil plášť a klobouk s širokou krempou, těžký obouruční meč rapír, ale bylo to jen ku prospěchu věci. Bojové scény jsou svižné, rychlé, smrtící – jedním slovem luxus. Přidejte si charismatického hrdinu, co opravdu umí hrát, neboť zcela plánovitě používá místo zatínání bicepsů mimické svaly a tzv. řeč těla. To vše je pak zahaleno dusivou atmosférou plnou špíny, beznaděje a zoufalství, přičemž výsledkem je první skutečně temná filmová fantasy, která svým pojetím konečně odpovídá tomu, jak pan Howard psal.

Po skoro třiceti letech od prvního filmu bylo rozhodnuto o tom, že se mohutný Cimmeřan vrátí (znovu) na scénu. Byl to pokus o renesanci žánru, rozpočet tomu odpovídal, kromě velkých očekávání byly slyšet i hlasy, vyjadřující obavy a katastrofické scénáře. Není divu. Sahat na legendy a ikony je vždy ošemetné. To již historie prokázala v dostatečné míře..
Zkusím to proto vzít naprosto bez emocí a rejpání: problém nového Conana (2011) je… starý Conan (1982). Jestli se však dokážete vyhnout nostalgii, máte vyhráno. Zvláště úvod je naprosto super, mnohem více odpovídá howardovskému nastavení. Jenže pak už děj začíná kulhat. Stále to ale nejde v rámci žánru označit za špatný film. Naopak.
A tak jediné, co můžeme novému Conanovi vyčítat, je zásadní absence kultovních scén. Cimmeřanovo ukřižování, jak jej Valerie vyrve démonům a pak, samozřejmě, modlitba ke Cromovi a následný boj. To prostě nový film nemá. Snaha si na Arnieho místě představit nového představitele z mé strany taktéž selhává. Stejně jako to, že by kvůli němu „zásahla“ Valerie z druhého břehu a znovu zazněla její památná věta "Chceš žít věčně?"
Spiš by ho nechala exnout. Aspoň myslím. Sorry jako.
Ale nyní vážně. Nový Conan má přiblížit tento žánr a hrdinu divákům, nezatíženým původním filmem. Pokud se, byť s námahou, na něj dívám takto, rozhodně jde o důstojného nástupce.

A tím asi naše putování s barbary a vnadnými divoženkami uzavřu. Určitě nebyly zmíněny všechny filmy, produkce zahrnuje obrovské množství žánrových počinů, nabízených třeba jen v rámci videopůjčoven, či vyrobených pro tu kterou lokální TV. Namátkou třeba béčka typu Ator, Kull dobyvatel, Hundra... etc etc etc.

Ale jako základní přehled by to mělo stačit. A když nic jiného, třeba si někteří z vás zavzpomínají na kouzelnou dobu, kdy k nám fantasy promlouvala z desáté kopie Vé-Há-eSky J

Poznámka na konec: Někdo mezi meč a magii počítá i známý film Highlander (1986). Což je ohledně zařazení také celkem zajímavá otázka...

Žádné komentáře:

Okomentovat