neděle 31. prosince 2017

Bod nula aneb PF 2018

Občas na mě ze zpráv na FB vykoukne dotaz, jak vydat knihu. Nevím, proč se ptají zrovna mě, ale odpovídám (neslušně) otázkou: máte už hotový text? Tím stopnu 95% dalších dotazů. Zbytek vytrvalých tazatelů (z nichž někteří tvrdí, že už mají text hotový) pak odkážu na nakladatelství, která dávají prostor i začátečníkům. Upozorním také vždy na nutnost štábní kultury (viz zde). Asi to není odpověď, kterou by čekali.

Ale protože jsem vlastně dobrá duše, tady máte něco jako návod do nového roku. A pár postřehů. Zadarmo.





Začátek roku vnímáme většinou jako nový start, jako odrazový můstek, kdy začínáme s čistým štítem. Tento rok (2017) mne ale naučil něčemu jinému. Každé ráno, když vstanu z postele, je novým začátkem. Každé ráno začínám od nuly a snažím se plnit dílčí cíle, nikoli ty celkové.

Přivede vás to na kloub jedné zásadní věci. Nelze pouze vyhrávat. Ale pokud si rok rozdělíte na 365 segmentů (v případě přestupného roku máte jeden den odpočinku navíc, radujte se!), mohou vám i malá vítězství pomoci udržet motivaci na cestě k cíli. A to i v případě, že prohrajete třeba 50 krát. Někdy se nedaří, přes veškerou snahu odvedete jen polovinu toho, co máte v plánu. Špatný den. No a co? Jede se dál. Bez ohledu na včerejšek. Jsou přece i lepší dny, kdy se vám povede vykonat trojnásobek práce, ovšem to neznamená, že máte tři dny volna. Naopak. Uschovejte si tento malý náskok do budoucna.

Vidina velkého množství práce mívá negativní dopad na psychiku (začnu zítra, pozítří, za týden, za měsíc, však se nic neděje, to doženu). Takže i když jsou to kolikrát cíle reálné, jen málo lidí si umí poručit. A dohánět skluz je vždy náročné.

Jistě teď mnozí kroutí hlavou, proč jsou tyto doporučení tak obecná. Odpověď je jednoduchá. Protože pro každého funguje něco jiného.

Můžeme ale zkusit být konkrétnější.

Máte cíl. Napsat knihu. Fajn. Takže se zeptám: o čem bude? Máte představu, kudy se bude příběh ubírat? Kolik to přibližně bude stran? Že to není důležité?

No, pokud si stoupnu ke sporáku s tím, že budu dělat řízky a nemám maso, strouhanku, nebo to, na čem je chci smažit - a koneckonců ani ten sporák - co z toho vznikne? Chleba s máslem? Budete vařit z toho, co máte doma a výsledek bude odpovídat právě tomu.

Argument instinktivního psaní není na místě. Protože to musíte mít doma komplet supermarket, aby vám z toho vyšlo něco víc, než již zmiňovaný chleba s máslem. U povídky to nevadí. Ale při delším textu, pro který potřebuje soustavnou práci, je to už problém.

Podívejme se nyní i na jiný zajímavý aspekt psaní, když už jsme zmínili tu soustavnost. A vlastně se to váže i k bodu nula, který nastává každé ráno. Nikdo napoprvé neuběhne maraton, a pokud ano, jak asi dopadne? Někdo vyrazí sprintem a po prvním kilometru je vyčerpaný a vzdá to (říká se tomu přemotivovanost, neboli tzv. nemoc začátečníků). Další se překoná a doběhne třeba i do cíle. Jenže pak tři měsíce bude mimo provoz.

Co z toho vyplývá? Práci je třeba si rozvrhnout. Nejde jet naplno po delší dobu, to vede ke znechucení a kolapsu. Musíte si zvolit tempo, které vydržíte dlouhodobě. A sem tam zkoušet, jestli nepůjde trochu zvýšit.

Tuším tomu někdo říká psací kondice. U tohoto bodu bych se trošku rozepsal. Pro činnost, kterou obecně nazýváme psaní, je totiž třeba být v kondici. A to jak duševní, tak fyzické.

Psaní řadíme, vcelku logicky, mezi aktivity duševní. Jaký vliv na něj může mít kondice fyzická? Překvapivě veliký. Šachy, stejně jako psaní textu, můžeme řadit mezi již zmiňované dušení aktivity. Pokud si přečteme několik životopisů slavných šachistů, zjistíme, že prim hraje (kromě schopnosti analytického myšlení) abnormální schopnost koncentrace. Neboli soustředění. A ta jde ruku v ruce s kondicí fyzickou.

 A není náhodou, že jedna z největších, ale zároveň hodně kontroverzních postav tohoto sportu byla vynikající atlet. Pro neznalé - řeč je o Robertu Fischerovi. Stejně tak legendární přerušený mač Karpov – Kasparov nese jako zmínku bokem zajímavou informaci, a sice to, že Karpov měl problém ten souboj ustát… fyzicky. Dovolím si citaci:

V zápase na šest výher sice Karpov vedl 5:0, avšak ve vyčerpávající bitvě plné remíz začal rival náskok snižovat až na stav 3:5 po 48. partii. Karpov zhubl 10 kilo a bylo čím dál jasnější, že poslední krok asi nebude schopen udělat. Postavou subtilní mistr světa byl na pokraji fyzického zhroucení.

Zdroj: Garri Kasparov – Nelítostný boj

Spisovatel (nebo chcete-li, autor) není vrcholový sportovec ve fyzickém smyslu. Ale aby mohl tvořit, musí mít dostatek duševní energie. Pokud tomu tak není, nevznikne požadovaný text. Nedokáže se vypořádat ani s náhodnými překážkami, které přijdou. Nebo aspoň ne tak, aby mohl dále psát.

Není třeba mít proporce kulturisty, vytvořit si na břichu „pekáč buchet“, dokonce ani chodit do fitka. Důležité je být v kondici, a jestli hýříte největší aktivitou v případě vlastnictví několika kil navíc, čert to vem.

Výsledkem vašeho snažení má být dobrý text, nikoli dokonale tělo. Ale nesmí vás zradit. (klasicky ‚spisovatelské‘ neduhy jsou migrény, záněty karpálu a bolesti zad, popřípadě krční páteře) Proto je třeba fyzické schránce věnovat minimálně stejnou péči, jako duševnu.

Shrnutí:

Pokud chcete napsat za rok knihu, co bude mít 200 normostran (ať se to dobře počítá), a každý den napíšete jednu stránku, máte 165 volných dní. Ale co když budete psát dvě strany každý den? Zbude vám 265 volných dní. Nebo také můžete napsat za rok knihy dvě. Dokonce tři. Záleží na vašich ambicích. Nakonec, nejde o nijak složitou matematiku. Prostým výpočtem dojdete k jednoduchému výsledku.

Při dvou normostranách denně jich teoreticky za rok napíšete 730. Potřebujete 600 stran na tři knihy. 65 dní máte na neočekávané překážky, nemoci, něco se nepodaří, nebo se musíte věnovat opravám, cestování, propagaci apod.

65 dní to je, pěkně prosím, více než dva měsíce.

Zdá se vám to málo?




5 komentářů:

  1. Dobře a poučeně sepsaný text! Zvlášť pasáž o řízcích a chlebu s máslem mě pobavila, aniž by jí to jakkoli ubralo na pravdivosti :-). Je fakt, že u mne naráží chuť sepsat větší formát textu na nedostatek souvislého času, který bych mohl věnovat prakticky výhradně psaní a hlavně přemýšlení o textu. Mám tedy jasný roční plán, co udělám poté, co přestanu (z jakéhokoli důvodu) chodit do práce. A jestli nepřestanu? Nu, svět to bez mé knihy už vydržel dlouho (byť samozřejmě trpěl jako zvíře) a nejspíš ho něco takového ani v budoucnu úplně na kolena nesrazí :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale já u tohodle režimu normálně chodím do práce :-D včetně pracovních sobot :-P

      Vymazat
    2. To vím a obdivuji každého, kdo to tak po dobu "vypjatého psaní" dokáže. Ale znám své limity, dělat poctivě obojí bych neuměl :-).

      Vymazat
  2. Bobby by vás všechny stejně porazil, byl to můj paranoidní kluk!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bobbyho příběh je úžasný a strašlivý zároveň... jeden z nejzajímavějších osudů sportovců vůbec :-) Dokumentuje, že mezi genialitou a šílenstvím je hranice velmi tenká

      Vymazat