SMK - Psychicky narušené postavy v textu


Ať už se jedná o záporáky, nebo poslední dobou oblíbené antihrdiny, měl by se mít autor na pozoru. Logika takových postav není ani zdaleka stejná jako u běžných lidí, vymyká se často měřítkům, nastavených většinovou společností. Ne nadarmo se říká, že napsat dobře takovou postavu znamená být sám trochu „úchyl“.

Je tomu několik dní, co jsem dočetl knihu Jiřího Markoviče Lovec přízraků. Popisuje případy vražd, které šokovaly doslova celou republiku (tehdy ještě Československou). A hlavně dává nahlédnout do světa a myšlenek lidí, kteří jsou takových neskutečně brutálních činů schopni. Nechybí popisy výslechů, znalecké posudky, stejně jako psychiatrické/psychologické profily pachatelů.


Lovec přízraků  - Vraždy, které šokovaly republiku
(Jiří Markovič, Viktorín Šulc)

Při vědomí, že mnohé z těchto lidských zrůd dokázaly tak dlouho unikat spravedlnosti, navzdory relativně nízkému IQ (průměrně 70-90, výjimkou byl šestnáctiletý (!) spartakiádní vrah Straka, kterému naměřili 120) se nelze ubránit otázce, jak je to vlastně možné.

Pachatelé těch nejkrutějších činů byli, navzdory výše řečenému, vychytralými lovci. A právě jejich uvažování, logika tolik odlišná od běžné populace, stejně jako totální absence soucitu, empatie a morálních zábran, jim poskytovala obrovskou výhodu. Náhled do světa pokřivené logiky masových vrahů a sexuálních deviantů je silně depresivní, ale též svým způsobem fascinující. Zvláště pro autory beletrie.

Superpadouch s nadprůměrnou inteligencí je možná oblíbenou položkou mnoha textů, ale klasické zlo většinou nese veškeré známky (pod)průměrnosti. V porovnání s monstry typu Hojer blednou vrahové z detektivek závistí, a rádoby ďábelské pochechtávání nad obětí ve světle skutečných případů vyzní venkoncem trapně.

Otázkou ovšem zůstává, zda text založený na těchto poznatcích bude běžný čtenář schopen akceptovat. Však i v knize pana Markoviče je jasně řečeno, že případy zfilmované podle skutečných událostí bylo nutné značně upravit. Požadavky na dramatizaci silně kontrastují s často nudnou skutečností, kdy zadržovací akci, nebo samotnému odhalení totožnosti pachatele, předchází úmorné množství banální rutiny bez viditelného výsledku, a spousta mravenčí práce.

Pokud se tedy podíváme na porovnání filmových / literárních vrahů (nebo záporáků), a porovnáme je se skutečnými případy, dojdeme k zajímavému poznání. Reální pachatelé mají myšlení i náhled na svět pokřivený, stále však jednají v souladu s vlastní logikou nebo pudy. Ovšem většina fiktivních megazlounů se chová, s prominutím, jako debilové. Jsou děsivou parodií sebe sama, kdy jejich plán na ovládnutí světa (popřípadě likvidaci soupeře) ukončí vlastní tupost, kterou překoná jen neschopnost jejich oddaných služebníků.

I v naší blízkosti žijí lidé, kteří mají dokonalé mimikry, ničím nevybočují z takzvaného průměru, ale pak je najednou vidíme ve zprávách, kde se mluví o tom, jakých strašlivých věcí se dopustili.

Varovné signály vysílané pachateli do okolí přitom existují, jen si je nechceme připustit, nebo je neumíme správně dekódovat. Nemusí nikoho ohrožovat zbraní, být agresivní, nebo viditelně zlí. Naopak. Manipulátor, který cíleně slabšího jedince systematickým nátlakem přinutí k sebevraždě, není o nic lepší, než ti, kdo zabíjí pistolí nebo nožem.

Nemusí jít vlastně nutně ani o sexuální devianty nebo vrahy. Ona už třeba „relativně obyčejná a neškodná posttraumatická stresová porucha (PTSP či PTSD, z angl. Posttraumatic Stress Disorder) dokáže s nastavením psychiky postavy pořádně zatočit.

Pokud se tedy v rámci studia psychologie postav ponoříte do světa lidských bestií, zaměřte se na zjištění toho, jakou mají pro své činy motivaci, co tvarovalo jejich uvažování. Dá vám to odpověď na otázku, jak se mohli dopustit věcí, které nám připadají nemyslitelné.

Jen si dejte velký pozor na to, aby ve vás nevzbudili pocit provinění a lítosti. V tom jsou velmistři. Svalit odpovědnost za své chování na společnost, popřípadě některou její část, je základním rysem patologické mysli. Pocit vlastní méněcennosti a ukřivděnosti pak u nich snadno přeroste v nutkání se pomstít za všechna domnělá i skutečná příkoří či selhání.

A s tím už se dá pracovat.

Ostatně, klasický koncept Říše Dobra bojující s Říší Zla, personifikovaný do jejich čelních představitelů, a dobře známý již z Bible, považuji za dávno překonaný. Protože skutečné zlo není vymezeno hranicemi určitého státu ani území.

Skrývá se v jednotlivcích, v těch, které nazýváme často a rádi „spořádanými“ a „slušnými“ občany.

Komentáře

  1. ako vždy, veľmi dobrý článok a zaujímavá téma. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, je pravda, že mě ta vynikající kniha donutila přemýšlet nad hodně věcmi... :-)

      Vymazat

Okomentovat