2018/21

Autorovy zápisky, týden dvacátý prvý

• Při psaní tohoto článku jsem se nejméně 5x přistihl, jak sedím a čumím „do blba“.
• Ukazuje to na něco důležitého? Nejspíš ne.
• Mám asi jen zrovna čumící období. Jako jsem už měl už mnohá jiná.

• Mimochodem, jsem asi nový mistr světa (minimálně ale Evropy!) v koukání do zdi a linolea.
• Hlavně po ránu. A stále se v tom lepším.
• Pravda, piju u toho kafe, ale to na výkonu jako celku snad moc neubírá.
• Nebo ano?

zdroj

• Schválně, jak dlouho dokážete sledovat, že venku za oknem blbnou straky?
• Pokud více než hodinu dvacet, jste lepší než já.
• No, a pokud přitom pijete čaj a přemýšlíte o křížových výpravách do Pobaltí, asi mi vidíte do hlavy, nebo se mnou sdílíte RAM-ky.
• Což pro vás není rozhodně dobrá vizitka. Polepšete se.
• Mám pak totiž i za vás nehorázné výčitky svědomí, jak hrozně mrháte časem.
• Kecám, je mi to úplně putna, ale nechtěl jsem vás ranit…

• Terra Mariana (německy Marienland), hmm. Tuhle část evropských dějin je třeba prohlédnout více zblízka, skrývá v sobě zajímavý potenciál…

• Celý týden mě honí mlsná. Něco bych si dal, ale jaksi nevím co. Snad nebudu těhotný.

• … jo, a tomhle vypisování jednotlivých bodů se prý v žurnalistice (údajně) říká listicle.
• Fajn, jsem zase o něco chytřejší.
• No, že budu někdy, byť na intuitivní bázi, používat něco z tohoto oboru, jsem opravdu netušil.

•  A nakonec jedna věc, co se mi fakt nelíbí, ale nic s ní neudělám.
• Typicky příklad: Vedle celkem dost frekventované vozovky je chodník, co má na šířku tři metry. A dvě maminy s kočárky jdou vedle sebe – po silnici. 
• Proč, když chodníky i u nás v Zapadákově mají nájezdy?
• Ještě vyšší level je pak maminka na chodníku zakecaná s kamarádkou, která má kočár vystrčený do silnice. Tady taky naprosto běžný obrázek.
• Vadí mi to jako řidiči a být otcem takového dítěte, tak se vzteknu… 
• Tahle jen pokrčím rameny a jdu dál. Ale rozčiluje mě to. Neskutečně.
• Jo, kdyby do nich nějaké auto drclo, to by byl oheň na střeše, co?
• Blah.

2018/20

Autorovy zápisky, týden dvacátý

Tentokráte budou v hlavní roli umělá prsa, šibenice a požární hlásič...

• Náhodou jsem opravoval jeden ze strojů delší dobu a ženské vedle probíraly prodlužování vlasů.
• S tím, že několik z nich má toto dokonce i aplikováno.
• Tento více než hodinový rychlokurz byl zajímavý.
• …a ty vole na kole, je to opravdová alchymie.
• Samozřejmě, že tohle nemohlo zůstat bez odezvy.
• Proto jsme hned na snídani probírali umělá prsa (pro chlapa nejzajímavější téma - fakt jako pískají v letadle? A dá se s tím pak kojit? Jaké je to na dotek?)
• Prý jsou i implantáty do lýtek a ramen, to jako fakt?
• Ale nejvtipnější okamžik nastal, když se po návratu z jídla mladší kolega optal ženských, jestli není lepší být přírodní.
• Takový dlouhý seznam, kde si co jaká žena pracující u nás ve fabrice nechala upravit, nikdo nečekal. Umělé vlasy, botox a liposukce atd. jsou asi už naprosto běžnou věcí. Jen já jsem zaspal v čase. Doba křemíková a silikonová už zřejmě dávno dorazila.
• Auč...
• Někdy je lepší zůstat v nevědomosti.

zdroj

• Vymazal jsem z mobilu aplikaci pro FB. Stačí ji mít na notebooku. Už tak se mi zdálo, že na něm trávím zbytečně moc času.
• Navíc dost „žere“ data. A pro nutnou komunikaci je Messenger plně dostačující.

• Menší návrat do dětských let znamenalo objevení varianty mobilní hry šibenice.
• Tyhle slovní kvízy nebo hry typu Pixword a podobně mají něco do sebe.
• Rozšiřují slovní zásobu (učí nás používat synonyma - kvůli opakování v textu) a pomáhají logickému myšlení.
• Jen hrozně kradou čas, ale na svačiny v práci dobrý…

• Zlo, level 99 – městský rozhlas, svolávající hasiče. Kupodivu, nejčastěji huláká, když usínám. Co su,  krucifix, požárník?
• Nejsem.
• Tak proč mě jako buděj?
• A mám, bohužel, tlampač skoro přímo proti oknu, pod kterým spím.
• A jelikož si chodím po návratu z práce na hodinku lehnout, výsledkem nedobrovolného probuzení pak bývá migréna po zbytek dne.
• Zajímavé, klasický budík mi tyhle stavy nezpůsobuje.
• I když vlastně posledních pár let se budím pár minut před tím, než zazvoní. Ale taky v neděli, když nezvoní…

2018/19

Autorovy zápisky, týden devatenáctý

• Událostí týdne je pro mnoho lidí nepochybně Svět knihy.

• Středobodem mého vesmíru jsou ovšem momentálně značkovací lasery, kterým končí po dvaceti letech od data výroby support, a je za ně třeba najít náhradu kompatibilní se stávajícími stroji. Postupně totiž odcházejí do věčných lovišť.
• Lasery i ty stroje.
• Ještě si s tím tuším užiju dost zábavy.

zdroj

• Pustil jsem si po dlouhé době opět film 300: Bitva u Thermopyl a znovu, i po letech, jen těžko rozdýchával překlad „Teplé brány“.
• WTF. Za co, Svatá liško? Za co?
• Jinak jde samozřejmě o prudce nakažlivou směs nadsázky, přehánění, vizuálních orgií a patosu, která odjakživa patří ke komixu a kterou nelze nemilovat. 

• Povážlivě se mi rozšiřuje seznam knih, které prostě musím mít. Byt ovšem není nafukovací. Není to kam dávat. A to jsem už před lety rezignoval na komixy, to se prostě nedá.
• Elegantním řešením by bylo pořízení samostatné pracovny a knihovny. V novém samostatném bytě. Představa je to fajn, ale copak kradu?
• Odpověď je snadná: Ne. 
• Ale vsadit sportku/eurojackpot bych si mohl. Třeba se jednou štěstí unaví a…
• Dobrý vtip. Tak zpátky na zem.

• Nikdy jsem v životě nic nevyhrál, takže se hezky zase uklidníme.

PS: Objevil jsem do mobilu androidní appku Adobe Photoshop. Je zadara, bez reklam (sic!) – a na rychlé opravy fotek v mobilu více než dostačující. Fakt mi udělala radost.

Bublina

Občas se mluví o tom, že sci-fi a fantasy komunita má vlastní svět, který ostatní lidé moc nechápou. Že žijí v tzv. bublině. Ono na tom asi něco bude.

zdroj

Komplexně vzato jsou knihy a TV považované za možnost útěku od reality, v níž žijeme, a která je poměrně depresivní svým ubíjejícím stereotypem. Což o to, pokud žijete v koloběhu práce, jídlo, spánek, je jasné, že jednou za čas máte potřebu tento nudný systém něčím narušit. Proto také byla vynalezena kultura, vážení.

Například dost lidí v mém okolí sleduje seriály. Konkrétně třeba Teorii velkého třesku. Již několikrát známí projevili snahu mi dokázat, jak moc je to vtipné. Ouha. Já na tom nic veselého nevidím.

Ani pouštění „best“ nebo „TOP 10“ scének na YT mě nepřesvědčilo. Stejné je to i se seriálem Přátelé apod. Možná proto, že mám sám narušené sociální vazby s okolím, jinak řečeno, omezuji je na minimum. A naopak jsem si zvyknul, že to co mi přijde směšné, je pro spoustu lidí buď nepochopitelné, nebo tzv. „za hranou“.

Zřejmě mám svoji vlastní bublinu.

Ano, u filmů se směji na jiných místech než zbytek populace, u některých svých poznámek jsem si dokonce vědom jejich nevhodnosti, tak je raději ani nevyslovím nahlas. Už jsem pochopil, že to vede často k problémům. Jednak mám odlišné koníčky, takže vycházím z rozdílných základů, jejichž neznalost znemožní pochopení pointy, za druhé nebaví mě pak půl hodiny (v práci) vysvětlovat vtip o dvou větách.

Nejde o to, že by Ti lidé byli hloupí, nebo méně chytří. Prostě jen mají jiný okruh zájmů. Sám mám možná až chorobnou zálibu ve vkládání citátů z oblíbených filmů nebo knih do běžné řeči, stejně jako do psaných textů. Popkulturní odkazy jsou naštěstí nedílnou součástí akční fantastiky a navíc tam je předpoklad, že to čtenář „zachytí“.

Samozřejmě, že příběh by měl fungovat i bez toho.

To, že určité věci ukážete v jiném světle, má své nepopiratelné kouzlo. Jak už ale bylo řečeno, ne vždy se to setká s kladným ohlasem. Což se dá chápat. Mnoho lidí bere smrtelně vážně nejen fantastiku, ale hlavně sebe.

A zatímco nemají problém akceptovat draka, co létá nad Prahou a chrlí oheň, bitvu popsanou podle historického mustru šmahem odsoudí jako naprosto nereálný výmysl. Dřív jsem to dost řešil, snažil se argumentovat, ale postupně na tuto snahu zcela rezignoval a zkrátka se smířil s tím, že to patří k věcem, které nikdy nepochopím a debata s někým, kdo plamenně obhajuje to či ono, je venkoncem zbytečná.

A tak, když dnes vidím text, ve kterém jsou vyslovené nesmysly (například ohledně zdravovědy, anatomie, techniky nebo historie) mávnu nad tím rukou, než bych dělal jejich komplexní rozbor. Na to jsou tu jiní. Ostatně, oblíbený argument – je to fantasy, tak co řešíš? – je už tak starý, že má vousy až na zem.

Možná i proto jsem přešel poslední dobou ve čtení na literaturu faktu. Dění v „ghettu“ jsem rozhodně nepřestal sledovat (přehled ve vlastním subžánru a jeho derivátech je nutné si udržovat), ale nemám žádnou potřebu se k němu vyjadřovat.

Rád si přečtu diskuze nebo vyjádření pod statusy kolegů nebo přátel, stále mám rád recenze a rozhovory s osobnostmi fantastiky, ale jaksi mi momentálně více sedí role tichého pozorovatele, než aktivního komentátora.

A dokud všechny ty bubliny kolem nás nepopraskají, zřejmě se na mém přístupu ani nic nezmění…

2018/18

Autorovy zápisky, týden osmnáctý

Tentokráte o tom jak (někteří) autoři přemýšlejí…

zdroj

• O práci nemá cenu mluvit.
• Tak vás dnes nechám lehce nahlédnout do myšlenkových pochodů autora.
• K zajímavým úvahám vedla věta z článku o Procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského.
• Rozsudek byl vykonán 3. prosince 1952.
• Těla popravených spálena.
• Popel – podle článku Petra Zídka v Lidových novinách – nasypali příslušníci StB „pod prokluzující kola služebního tatraplánu kdesi ve středních Čechách“.

• Následná debata (v práci) se nesla v duchu toho, že i rozsypání popelu na rozptylové loučce je dnes zpoplatněno. A že to není levná záležitost.
• Já si pak představil situaci, že vám stát za popravu rodinného příslušníka vystaví fakturu, kterou musíte zaplatit do určitého data, jinak dojde k soudní exekuci.
• Pozůstalá rodina se tak nyní ocitla nejen bez živitele, ale ještě si bude muset na zaplacení té popravy vypůjčit. Zní to příšerně, že? 
• … ale tohle určitě již někdo zpracoval…
• … nebo ne? Mám však pocit, že jsem tuhle myšlenku již někde zachytil…
• Bude se to muset ověřit.
• Nebo ten nápad aspoň zapsat a někdy se k němu zase vrátit…

• No vidíte, a tohle je ještě jedna z těch lepších, poměrně přijatelných myšlenek.
• Nakonec je dobře, že se ne všechny mé nápady dostanou na papír.
• Asi bych velmi brzy skončil ve svěrací kazajce. 
• Nebo moji čtenáři.
• Kdoví proč, druhá varianta se mi líbí mnohem víc.
• Hej! Příběh o knize, po jejímž přečtení dotyčný/dotyčná zešílí? Nebylo to už tady taky?
• Neobjevuju znovu kolo, nebo Ameriku? *[1]

*[1] Myslím (In)kontinent, ne román od Kafky. Přesto hned vzápětí hrot pera šustil po stránce zápisníku…

• Mno, raději toho pro dnešek už nechám, myslím, že to stačilo. 
• Příští týden se už zase ponese v rozumném duchu.
• Možná.
• Snad.
• Slíbit to ovšem nemohu…