středa 18. července 2018

Projekt R10 - Monika Dvořáková

Na soubor deseti otázek z Projektu R10 odpovídala zástupkyně šéfredaktora webu sarden.cz, Monika Dvořáková.


Monika Dvořáková




1) Napřed nám řekni něco o sobě. Kdo jsi, kde ses tu vzala, jaké máš záliby a proč vlastně píšeš recenze? A neboj se rozepsat.


Nejsem si úplně jistá, jestli někoho zajímají příliš velké detaily ze strastiplného dětství a následného života recenzentova a má-li to co do činění s touhou recenzovat, ale v mém případě možná i má.

Byla jsem hnusně vzorné a šprtné dítě, co furt a všude četlo, a v důsledku toho dokonce i spisovně mluvilo. A všem spolužákům tím lezlo na nervy. Takový totalitní nerdík, akorát ty brejle mi chyběly. Kdybys měl fakt zájem se dozvědět, jaké knihy mě formovaly, přečti si tuhle knižní zpověď ze Sardenu. Byl to jeden z prvních článků, který jsem pro Sarden spáchala, když jsem se tam ocitla, a naskočila tak do právě probíhajícího seriálu článků se všemi redaktory na tohle téma.

Fantastika mě brala už jako holku a psaní taky. Chtěla jsem být novinář, ale ani na dva pokusy mě na žurnalistiku nevzali a život mě pak zavál jinam a jinak. Daleko od psaní. Od čtení ne, to mi vydrželo a nejspíš mě nikdy nepustí. Komiksy jsem milovala jako děcko, ale tehdy nebyla ta správná doba dostat se k opravdovým komiksům a nějak to celé vyšumělo a tenhle vztah moc nevyšel. Krom knih miluju ještě taky film a divadlo. Příběhy a jejich ztvárnění mě nejspíš berou v jakékoli formě.

Před nějakými sedmi lety jsem se řízením jistých rozhodnutí a náhod ocitla jako redaktor – elév na Sardenu, kde působím doteď. Dneska už jako zástupce šéfredaktora. Chtěla jsem hrozně znova psát, vrátit se po letech k tomu, co jsem vlastně nikdy nezačala.  Ani jsem pořádně nevěděla, co vůbec chci a kde to mám v dnešní virtuální době hledat, a tahle amatérská novinařina mi poskytla možnost to něco dělat jako koníčka. Za sedm let si vybuduješ spoustu kontaktů a přijdou drobné příležitosti, takže webu jsem sice věrná doposud a pro jiný nepíšu, nemám ani vlastní blog, to bych už nedokázala stíhat vůbec, ale píšu recenze pro Pevnost a sem tam i pro nějakého nakladatele, třeba posudek na případně vydanou knihu, nebo recenzi na zakázku.

A fušuju do spisovatelského řemesla. Nenápadně. I nějaký  ten „zařečtonestojí“  úspěch v soutěžích lokálního charakteru by se našel. Co kdyby se mi třeba podařilo přejít na temnou stranu síly? Muhaha! Nikdy nevíš.



2) A teď k recenzím, zatím primárně knižním. Jak je píšeš? Děláš si během čtení poznámky, nebo to sepíšeš všechno po dočtení?


Nejspíš se dá říct, že dělám hlavně knižní recenze. Sem tam nějaká ta filmová z nadšení se asi nedá moc považovat za soustavnou činnost. Sice by mě to bavilo hodně a troufám si tvrdit, že mám přehled i o filmové produkci obecně, problém je ale čas, protože na rozdíl od knih, které se dají číst kdykoli a kdekoli, je filmový recenzent vázán novinářskými projekcemi (v drtivé většině v dopoledních hodinách) a šibeničními termíny. Čili nic. To už musí holt být na profi úrovni :-D

Poznámky během čtení si většinou nedělám, výjimku tvoří pouze antologie, protože to nejsem schopná udržet v hlavě. Nechávám na sebe knihu působit jako celek a pak se snažím vystihnout hlavně atmosféru, styl a jakákoli specifika příběhu a důvody, proč by si měli čtenáři knihu přečíst, nebo ji minout. Ono totiž není úplně důležité, jestli se kniha mně osobně líbila, ale jestli splňuje kriteria, která naslibovala. 



3) Čteš i další recenze na knihu, kterou jsi hodnotila? Sleduješ i recenze svých bratrů a sester ve zbrani?


Ne. Nebo vlastně ano, ale až po napsání vlastní recenze a jen občas, pokud si nejsem úplně jistá, kam a jak knihu zařadit, například. Předem nečtu nic, abych se nenechala mimoděk ovlivnit názory ostatních, někdy je těžké odlišit vlastní myšlenky od těch druhých a člověk by nerad vykrádal jiné recenzenty. Recenze ale čtu coby čtenář, mám pár oblíbených recenzentů, jejichž názoru si cením, a kolikrát mi opravdu dokážou pomoct při rozhodování, zdali si knihu přečíst, nebo s ní neztrácet čas.



4) Dokážeš si knihu užít jako běžný čtenář, nebo v ní hned hledáš věci, které pak zmíníš v recenzi? Čteš i knihy, které nebudeš recenzovat?


Čtu spoustu knih, které pak nehodlám recenzovat! A čtu prakticky cokoli, co se mi dostane pod ruku, co mi kdo doporučí, co kde zaslechnu či zahlédnu a zaujme mě to. Dávno už nerozděluju knihy podle žánru, ale jen na dobré a špatné. Když je dobře napsaný příběh, dá se přežít i červená knihovna! Rozhodně nečtu jen fantastiku. Miluju detektivky, historické romány a biografie.

Jsou snad jen dvě kritéria či kategorie, které nedávám, a to ani ve filmu. Čistá vyvražďovačka ala Masakr motorovou pilou, to mě k smrti nudí (snad ještě víc než porno, ba ne, to bych kecala, u toho mnohdy spíš mívám záchvaty huronského smíchu, než že by na mě působilo jakkoli jinak). A čistá deprese mixovaná s beznadějí, to špatně vstřebávám a dlouho mi pak trvá, než se oklepu. Takže třeba knihu od Denise Lehaneho jsem četla jen jednu. Byla skvělá. Výborně napsaná. Ale děkuji, nechci. Fujtajblu je všude kolem nás dost a dost, nač se v něm ňahňat ještě knižně.

A ano, i jako recenzent jsem hlavně čtenář a vnímám příběh jako celek a při čtení se snažím ho moc nepitvat.



5) Někteří recenzenti zároveň píší knihy. A naopak. Takže věčná otázka – je to dobře, nebo ne? Nejde o střet zájmů, takříkajíc sezení na dvou židlích?


Ha! Psát či nepsat, to je oč tu běží! Paradoxně jsem začala mít problém se čtením knih jako čtenář a jejich pitváním až v době, kdy jsem taky začala zkoušet vlastní tvorbu, a hlavně od okamžiku, kdy jsem začala číst odbornou literaturu o psaní jako takovém. Od té doby hledám podvědomě v každé knize ony pověstné pušky pověšené na stěnách prvních kapitol a střelce, co je použijí ve správný okamžik.

Sezení na dvou židlích podle mě není problém, pokud to člověk dokáže oddělit a je si vědom toho, že taky jednou půjde na trh s vlastní kůží. A pokud recenze nepíše jako blogísek „líbí óch, óch/nelíbí, fujky, fujky“, můžou mít svou váhu. Ten, kdo píše, by měl hodně číst a studovat konkurenci. A když je to fundovaná recenze, chytrý autor si ji rád přečte možná právě proto, že ví, že recenzent zná barikádu z obou stran.



6) Co ty a audioknihy?


Poslouchám je při práci, kdy člověk zaměstnává ruce a nikoli hlavu, při jízdě autem a tak. Čas rychleji ubíhá a mám pocit, že ho využívám na dvě stě procent. Recenzování audioknih je problematická disciplína, která mě nebaví. Člověk nerecenzuje knihu jako takovou, ale její zpracování.



7) Všiml jsem si, že některé recenze jsou pomalu na dvě A4, jiné mají formu sloupku, kde se vypíchne jen to nejdůležitější. Ty druhé jsou někdy kratší, nebo stejně dlouhé jako anotace knihy. Který formát ti sedí líp a proč? Jak by vlastně podle tebe měla vypadat správná recenze?


Mám radši ten delší formát, kdy se člověk může víc rozepsat a trochu ukázat, o čem (nebo spíš pro koho) ta kniha je. Na druhou stranu krátké formáty s omezeným počtem znaků jsou trochu výzva, protože člověk musí vtěsnat a vyjádřit svoje myšlenky a postřehy velmi jasně.

Správnost recenze ale určitě nespočívá v její délce, pokud je výstižná, stačí i 600 znaků včetně mezer. Máš-li víc znaků, můžeš se rozepsat a jít víc do hloubky. Osobně nemám ráda recenze, co si pletou formát s rozborem a vykecají čtenáři úplně všechno ještě před přečtením. Recenze by měla naznačit a navnadit a spíš než konkrétní obsah nastínit formu a atmosféru, aby čtenář mohl posoudit, zda je to jeho šálek kávy, či nikoli.



8) Recenzent říká, co je a není dobrá kniha, přičemž autor nemá v podstatě možnost se hájit. Ať už jsou to výtky oprávněné, nebo ne. Aby ale tahle hodnotící funkce měla nějakou reálnou váhu, musí i recenzent mít nějakou úroveň. Jak je podle tebe možné ve vlastních řadách oddělit zrno od plev? Jaké vlastnosti má mít podle tebe kvalitní recenzent?


A jaké vlastnosti má mít kvalitní autor? Hm? Vlastnosti ať si má každý, jaké chce. To, že jsem zbabělý poseroutka, ještě nevypovídá nic o mých recenzentských kvalitách. Ale tak jo, dost srandy. 
Zrno od plev jde oddělit vždy a všude. V jakémkoli oboru. Slušný recenzent by měl mít hlavně přehled a načteno, nejlépe všeobecně, čím více, tím lépe, ale minimálně v žánru, do kterého chce tepat. Musí mít možnost srovnávat, co už tu bylo, co je novum nápadem, co přístupem, jestli je to jen tisící recyklace téhož, ale přitom skvěle napsaná. Měl by taky umět rozeznat kvalitní řemeslo od špatného a vědět, pro koho je kniha určená i pro koho je určená recenze. Není nic horšího než rádoby recenzent, který se rozplývá nad průhledným odvarem desetkrát vylouhovaného sáčku epické fantasy, protože nikdy nečetl Tolkiena a nepoznal by, že ho čte, protože kolem něj neprojel ani rychlíkem. Tudíž nemá srovnání. Například.

Můžeme parafrázovat ono pověstné „poznej svého nepřítele“ a „musíme znát pravidla, abychom věděli, co máme porušovat“. Prostě člověk by měl kecat do toho a kritizovat jen to, o čem opravdu něco ví.

Jo a ještě jedna věc. Recenzent by měl umět psát. Ha! A jsme u toho spisovatelství zase. Nebo nejsme? To je možná důvod, proč časem tolik recenzentů pocítí nutkání spisovat beletrii. Dobrý recenzent musí mít básnické střevo, musí být schopen vyjádřit svoji myšlenku, což nutně nemusí souviset se spisovatelským řemeslem. Spíš s tím novinářským. (Je to jako ve sportu, jsou univerzálové, kterým jde všechno, jako Ledecká. A pak jsou specialisti, co na jiné disciplíně shoří jako papír.) Koneckonců literární kritika a věci s ní spojené, to je žurnalistická disciplína víc než cokoli jiného. Takže kvalitní recenzent by měl mít krom výše zmíněného hlavně soudnost a sebereflexi a neměl by to být nabubřelý brouk Pytlík.



9) Napsala jsi někdy negativní recenzi na knihu, ze které byli ostatní naopak nadšení? Jaké byly reakce autora a jak ses s nimi vypořádala? Nebo se negativním hodnocením cíleně vyhýbáš?


Nevyhýbám se negativním recenzím, prostě napíšu to, co si (podle mě) kniha zaslouží. Taky dost záleží na tom, pro koho recenzi píšeš. Když to děláš pro žánrový web, jako je Sarden, vybíráš si knihy, které si chceš přečíst – oblíbeného autora, zajímavou anotaci. Děláš to pro zábavu jako koníčka, tak se přece nebudeš trápit špatnou knihou nebo knihou, která se ti nezamlouvá už od pohledu, to by byl masochismus. Občas se spálíš, ale ani pak by neměla recenze vyznít ve stylu „je to sračka, nečtětě to“, pořád by se člověk měl snažit zachovat si odstup a „profesionalitu“.

Je totiž velký rozdíl mezi tím, jestli je to blbě napsané, nebo jestli mi to jen nesedlo a někomu s jiným vkusem se to bude líbit. Plivat špínu umí každý blbec, ale kritizovat konstruktivně a zároveň dotyčnou osobu neurazit až do morku kostí „blbejma kecama“, to už chce trochu fištrónu a nějakou tu zkušenost, možná trochu naděleno od pánaboha, co já vím? Je to jako v diplomacii. K tomu, abych tě poslala do pr… někam hodně daleko, nepotřebuju ani jedno sprosté slovo, ale stejně si to budeš dlouho pamatovat a přesně pochopíš, kam a jak tě posílám.

A co se týká rozporuplných ohlasů na některé knihy? Důležitá je cílovka. Krásným příkladem jsou miliony prodaných výtisků Stmívání. Všem pravověrným fantastům skřípou mezi zuby blyštivá pozlátka, protože mainstreamová autorka červené knihovny použila jako lákadlo pro slečinky upíry a upravila je k obrazu svému, neboť jinak by jí čtenářky čuraly strachy. Slečinky jsou nadšené a výskají radostí. Děti noci a upíromilci dostávají infarkty a léčí se v sanatoriích. Kdo má pravdu? Jsou ty knihy opravdu tak špatné? Je špatná kniha určená pro čtyřleté děti, protože ji čte dospělý chlap a nudí se u ní? Mimochodem Stmívání, já nevím, protože jsem nikdy nenašla odvahu se do těch knih ani podívat. Zkoušela jsem od stejné autorky číst jinou knihu  a k smrti mě nudila. Zkrátka zrovna tohle nemám ve svých kruzích, tak proč se mučit.



10) Otázka do pranice – děláš rozdíly mezi knihami od našich a cizích autorů? Přece jen se říká, že náš rybníček je malý, každý zná každého. Myslíš, že se tyhle „styky“ promítají i do samotných recenzí? Ještě jinak - ovlivňuje podle tebe znalost s autorem/nakladatelem samotné hodnocení?


Neměla bych.
Neměly by.
Neměla by.

Ale je samozřejmě velmi těžké to někdy udržet. Člověk musí mít koule na to, napsat otevřeně, co si myslí. Přičemž jsme obloukem zpátky u té profesionality a věcné i konstruktivní kritiky. Pokud nejsem diletant a autor ignorant, můžu autorovi svou recenzí i pomoct. Je to podobné jako s betováním, když chcete autorovi být opravdu prospěšní, měli byste se vykašlat na pouhé obdivné výkřiky a být konstruktivní, tedy pokud to není ten případ, že si to nic než obdivné výkřiky nezaslouží, což je leda velká utopie a jeden případ ze sta.

Psaní přímo pro nakladatele je poněkud specifická záležitost, většinou jsou to spíš reklamní texty než skutečné recenze. Objednává je nakladatel a pro jeho byznys kritika není příliš vítanou disciplínou. Ale tam se zas většinou dá domluvit. Že to nenapíšete a nepustíte ven, pokud si myslíte, že to fakt byl úlet, a radši to poskytnete jako zpětnou vazbu do mailu. A doufáte, že nakladatel ocení vaši upřímnost . Přičemž dobrému nakladateli se to nestává často, že by vydával brak místo pořádné literatury. Takže si recenzent zkrátka musí dávat pozor, s kým se kamarádí... stejně jako ve skutečném životě :-D

Vztahy jsou každopádně důležité. Člověk by měl s lidmi vycházet obecně, ať už jde o knihy nebo o cokoli jiného. Kdy je na místě otevřená kritika, kdy asertivita a kdy diplomacie, to cítí každý jinak. Za jakou cenu a jak moc, kolik za to platíte a jaký je, nebo není v tom či onom morál, to už si musí srovnat každý sám za sebe. A nejenom při psaní recenzí.



Bonusová otázka: Jakou knihu bys nikdy nerecenzovala?


Zrecenzovat se dá nejspíš jakákoli kniha. Teoreticky. Vzhledem k tomu, že recenzování není práce, která by mě živila, ale koníček a prácičky za drobný obolos, vždycky můžu nabízenou knihu odmítnout. Já ti tu otázku trochu překroutím.

Pro mě je to spíš o tom, jakou recenzi bych nikdy nenapsala a trochu to souvisí s odpovědí výše. Nikdy bych neuměla a nechtěla kecat, cintat si na triko, vymýšlet báchorky nebo věšet lidem bulíky na nos. Zkrátka opěvovat knihu, o které si myslím, že stojí za prd, jen proto, abych se nedotkla něčího citlivého ega nebo za každou cenu potěšila sponzora. Pokud mám možnost a vazby či vztahy mi velí si drtivou kritiku nechat pro sebe, zvolím variantu popsanou v odpovědi výše. Nebo napíšu, jak to je. 

I recenzent by měl mít nějakou konzistenci, a pokud si vybudoval dobrou pověst, rozhodně by se o ni neměl připravit poklonkováním a „doprdelkyskákáním“ komukoli. Takže jsem asi trochu komiksový hrdina. A možná, že ty vlastnosti, které má, nebo nemá recenzent jako člověk, nakonec dost úzce souvisí s tím, jaké a jak píše, nebo nepíše recenze.




Žádné komentáře:

Okomentovat