Projekt R10 - Renata Heitelová

Je tu středa a s ní i třetí rozhovor. Na deset otázek (plus jednu bonusovou) odpovídala tentokrát Renata Heitelová. Recenzentka, překladatelka z angličtiny a šéfredaktorka webu Děti noci.


Renata Heitelová

1) Napřed nám řekni něco o sobě. Kdo jsi, kde ses tu vzala, jaké máš záliby a proč vlastně píšeš recenze? A neboj se rozepsat. Ano, chci, abys udělala recenzi sama na sebe. 

I když jsem jako dítě občas sledovala sci-fi/fantasy filmy a seriály a občas i něco z toho žánru přečetla, pevněji jsem ve fantastických vodách zakotvila až skoro ve třiceti letech. Souvisí to i s tím, že jsem v té době už měla volný přístup k internetu a mohla tak knihy snadněji nalézt než třeba v 90. letech. Přes web o seriálu Buffy, přemožitelka upírů (upíři a příběhy o nesmrtelných mě fascinovaly už daleko dřív) jsem se dostala k informacím o další upíří literatuře (objevila jsem knihy Jenny Nowak, Vznešené mrtvé, Anitu Blake, Tinu Salo ad).

Tak jsem se dostala i k webzinu Děti noci (funguje od roku 2006) nejdříve jako pravidelná čtenářka a později (po nakopnutí od šéfredaktora) i jako recenzentka (rozhodně jsem se do toho nehrnula – bylo to spíš takové „tak já to zkusím, když nikdo jiný recenzovat nechce“). U těch prvních recenzí jsem neměla nikoho, kdo by mě vedl, takže jsem pak byla ráda za příležitost psát pro Fantasyi a Sarden (díky patří Jiřímu Popiolkovi a Martinovi Stručovskému, kteří mě v roce 2010 naverbovali). V té době jsem začala dělat i korektury knih pro nakladatelství Triton, později pro Brokilon, no a dnes se živím jako redaktorka literárních textů a překladatelka z angličtiny. Z koníčku se stala práce a nelituji toho.

Ještě bych měla doplnit, že k té práci jsem se dostala právě přes tu fantastiku a recenzování, protože jsem díky tomu získala kontakty na skvělé lidi a zároveň se přinutila číst v angličtině. Na Dětech noci jsem teď šéfredaktorkou a dělám spíš organizační práci a korektury recenzí, sama už je moc nepíšu.


2) A teď k recenzím, zatím primárně knižním. Jak je píšeš? Děláš si během čtení poznámky, nebo to sepíšeš všechno po dočtení? 

Dřív jsem si psala poznámky na papír, teď už recenze většinou píšu bez nich. Snažím se recenze psát den nebo maximálně dva po přečtení knihy, kdy si to ještě pamatuji. Později už mi totiž z knih zůstanou jenom dojmy a zapomínám děj a postavy. Pak nechám recenzi den uležet, přečtu si ji znovu a upravuji. 


3) Čteš i další recenze na knihu, kterou jsi hodnotila? Sleduješ i recenze svých bratrů a sester ve zbrani?

Ano, recenze kolegů na stejnou knihu čtu, ale vždy až poté, co napíšu tu vlastní, protože bych se jiným názorem mohla nechat ovlivnit. A jasně že si občas všimnu, že jsem nezmínila něco, co někdo jiný ano. Recenze ostatních (kromě těch, které koriguju) čtu, jen když zvažuji, že bych si danou knihu přečetla. Dnes už téměř nikdy nevybírám knihy naslepo – vždycky si přečtu anotaci, ohlasy na databázích, recenze, ukázku…

Už jsem se dřív mockrát spálila a knih je spousta, tak proč číst ty, co mě nebaví. Nejde jen o peníze, ale i o čas. Vlastně nejvíc váhám právě nad výběrem recenzních výtisků – sice za ně neutratíte peníze, ale musíte knihu přečíst až do konce, i když vám nesedne.


4) Dokážeš si knihu užít jako běžný čtenář, nebo v ní hned hledáš věci, které pak zmíníš v recenzi? Čteš i knihy, které nebudeš recenzovat? 

Knihu čtu jako běžná čtenářka, korektorka, překladatelka a recenzentka v jednom :) Předpokládám, že ani „běžný“ čtenář nečte knihu, aniž by ji byť nevědomky hodnotil. Určitě vnímá nelogické věci, překlepy, atmosféru, humor, uvěřitelnost světa a postav – jenom to pak nemusí psát do recenze. Recenzí teď už píšu jen tak 8 až 10 do roka, ostatní knihy čtu buď pracovně nebo čistě pro sebe, většinou jsou to romány pro ženy a dívky. Žánry většinou po pár letech měním.


5) Někteří recenzenti zároveň píší knihy. Takže věčná otázka – je to dobře, nebo ne? Nejde o střet zájmů, takříkajíc sezení na dvou židlích?

Nevidím problém v tom, že i autoři recenzují knihy. Střet zájmů by mohl vznikat, kdyby si knihy navzájem konkurovaly, kdyby autor vyzdvihoval v recenzi svou knihu nad tu recenzovanou, ale pochybuji, že to někdo dělá, tím by spíš autor shodil sám sebe. A pro čtenáře nevzniká žádné „buď/anebo“, může si přečíst jak autorovy knihy, tak ty jím recenzované. 


6) Co ty a audioknihy?

Neposlouchám je, ale fandím jim. Sama pro ně takříkajíc nemám využití, protože když mám na knihu čas, tak většinou i možnost ji fyzicky číst, což je rychlejší než poslouchat, a taky se na psaný text líp soustředím. Párkrát jsem si zkoušela něco pustit a většinou nevydržím poslouchat ani pětiminutovou ukázku. 


7) Všiml jsem si, že některé recenze jsou pomalu na dvě A4, jiné mají formu sloupku, kde se vypíchne jen to nejdůležitější. Ty druhé jsou někdy kratší, nebo stejně dlouhé jako anotace knihy. Který formát ti sedí líp a proč? Jak by vlastně podle tebe měla vypadat správná recenze?

Správná recenze je taková, z které potenciální čtenář pozná, jestli ho kniha bude bavit, nebo ne.  Jenže stejně tak jako každý recenzent může vnímat u knihy jako důležité něco jiného, platí to i pro čtenáře. Někomu můžou stačit ty „sloupky“, jiného neuspokojí ani dvoustránková recenze, protože v ní nenajde to, co hledal. Sama se snažím recenze psát tak, aby v nich byly ty informace, které sama jako čtenářka v recenzích hledám, podle kterých se rozhoduji, jestli je to ta pravá kniha pro mě.

Proto jsou třeba pro mě nedostačující ty krátké recenze, ve kterých ani není nastíněna zápletka. To je pro mě jedna z podstatných věcí, podle které se rozhoduji, jestli si knihu přečíst, stejně tak charaktery postav, uvěřitelnost světa a autorův styl psaní. Například nemám ráda knihy moc humorné, s velkou nadsázkou a to občas recenzenti ani nezmíní a já si pak zoufám, co to čtu. 


8) Recenzent říká, co je a není dobrá kniha, přičemž autor nemá v podstatě možnost se hájit. Ať už jsou to výtky oprávněné, nebo ne. Aby ale tahle hodnotící funkce měla reálnou váhu, musí i recenzent mít nějakou úroveň. Jak je podle tebe možné ve vlastních řadách oddělit zrno od plev? Jaké vlastnosti má mít podle tebe kvalitní recenzent?

Recenzent by neměl říkat, jestli je kniha dobrá nebo špatná, ale jestli je modrá, zelená nebo třeba růžová – tak aby si čtenář růžových knih vybral tu růžovou a fanoušek zelené tu zelenou. Zkrátka by měl knihu rozebrat tak, aby z ní čtenář poznal, jestli je to kniha pro něj. Hodnotit dobrá/špatná můžou třeba nějaké poroty, co udělují ceny. Ale to, že kniha získala nějakou cenu, nebo že ji někdo ohodnotil jako „dobrou“, vůbec neznamená, že se bude líbit každému čtenáři. Pro mě je dobrý recenzent ten, z jehož recenzí poznám nejen to, jestli se kniha líbila jemu, ale především, jestli se kniha bude líbit mně. Recenzent by taky měl mít dostatečně načteno, aby mohl srovnávat díla s jinými.


9) Napsala jsi někdy negativní recenzi na knihu, ze které byli ostatní naopak nadšení? Jaké byly reakce autora a jak ses s nimi vypořádala? Nebo se negativním hodnocením cíleně vyhýbáš?

Vyhýbám se knihám, které bych negativně hodnotila, přesto čas od času sáhnu vedle a vyberu si něco, co mě nebaví. Proto se knihu snažím spíš „charakterizovat“, aby se čtenář mohl rozhodnout, jestli je to ta pravá pro něj. Samozřejmě do recenze promítnu i své osobní dojmy a zklamání, ale to zklamání zdůvodním, protože přesně to, co mně na knize vadí, může být pro jiného něčím, co ho na knize baví, a naopak (třeba zmíněná nadsázka, nebo naopak přílišný důraz na emoce – pro mě plus, pro jiného minus). Takže některé mé recenze vyznívají relativně negativně (není jich moc) a někdy se to stává i u knih, které jiní hodnotili pozitivně. A výjimečně, když jsem poznala, že mi kniha nesedí, jsem ji předala na recenzi někomu jinému z redakce, o kom jsem věděla, že by se mu to mohlo líbit. Opravdu nechápu masochismus recenzentů, kteří si úmyslně vyberou knihu od autora nebo ze subžánru, který nemají rádi, a pak knihu strhají.


10) Otázka do pranice – děláš rozdíly mezi knihami od našich a cizích autorů? Přece jen se říká, že náš rybníček je malý, každý zná každého. Myslíš, že se tyhle „styky“ promítají i do samotných recenzí? Ještě jinak - ovlivňuje podle tebe znalost s autorem / nakladatelem samotné hodnocení?

Moc recenzí na české knihy jsem nenapsala, a pokud se s autorem znáte, tím hůř se ty recenze píšou, zvlášť pokud kniha není dokonalá. A dokonalá snad není žádná. Rozhodně nedoporučuji veřejně hodnotit knihu kamarádovi. Ne že bych věděla o nějaké konkrétní recenzi, z které je to poznat, ale ano, myslím si, že by kamarádský vztah recenzenta s autorem mohl mít vliv na recenzi. Co se týká „známosti“ s nakladatelem, už se snažím vyhýbat psaní recenzí pro ty, s kterými profesně spolupracuji (nejde jen o spolupráci v oblasti recenzí). Psát negativní recenzi na knihu svému známému je mi  zkrátka nepříjemné, v tom případě ji radši nepíšu vůbec.


Bonusová otázka

Děti noci mají poměrně silnou specializaci v rámci fantastiky. Myslíš, že se tato skutečnost pozitivně projevuje na kvalitě vašich recenzí? Tedy, že tento přístup přináší větší přehled a znalosti uvnitř žánru, a ve výsledku je to pozitivum?

To, že je webzin Děti noci specializovaný (i když čím dál méně, protože upíří literatury se vydává znatelně méně než před pár lety, poslední dobou tak recenzujeme spíš obecně fantastiku), neznamená, že se specializují i jednotliví recenzenti. Sama jsem před pár lety sice hodně četla urban fantasy a paranormální romance zaměřené na upíry a v podstatě se „specializovala“, ale neplatí to pro všechny. Naši redaktoři většinou čtou jak fantastiku, tak jiné žánry. Ale jak už jsem zmínila výše, čím víc má recenzent načteno, tím lépe může srovnávat a tím je kritičtější a nespokojenější, alespoň já to tak vnímám. Dnes bych na některé knihy psala úplně jiné recenze než před lety. Větší přehled v žánru je při recenzování knihy z daného žánru rozhodně pozitivum a naši redaktoři si většinou vybírají autory a subžánry, které čtou pravidelněji, ale to určitě platí i u jiných webzinů a časopisů.




Komentáře