středa 1. srpna 2018

Projekt R10 - Zuzana Hartmanová

Další středa, další rozhovor. Obětí mé zvídavosti se stala Zuzana Hartmanová, která odpovídala na deset otázek (plus jednu bonusovou) ohledně knih, recenzí a recenzentů.


Zuzana Hartmanová



1) Napřed nám řekni něco o sobě. Kdo jsi, kde ses tu vzala, jaké máš záliby a proč vlastně píšeš recenze? A neboj se rozepsat.

Kde jsem se vzala? Inu, já tak nějak předpokládám, že jsem se narodila. Ale občas to vypadá, že mě tu prostě jen vysadila nějaká mimozemská loď a pořád se pro mě ne a ne vrátit… Už odmalička jsem byla takovým tím ukázkovým prototypem protivně vzorného šprta, což vedlo k mé značné oblibě v kolektivu. Z toho vyplývá, že jsem se začala věnovat koníčkům, které nevyžadovaly přílišnou socializaci – čtení, psaní, skládání puzzle (velmi jsem se překonala, když jsem se 12 let věnovala skautingu, nebo se účastnila řady metalových koncertů a festivalů). Vypěstovala jsem si introvertní povahu s kapkou nezbytného cynismu a smyslem pro nepopulární názory.

Proč píšu recenze? Prostě jsem asi svého času zatoužila vylézt z té své uzavřené bubliny a dát světu najevo, že jsem tu a mám nějaký názor – a žila jsem v domnění, že knihám celkem rozumím… 

První recenzi jsem napsala pro web MFantasy, kde jsem následně působila tři roky. V roce 2013 jsem s několika přáteli založila webzin Dagon, kde jsem působila jako šéfredaktorka až do června 2018, kdy jsme web po vzájemné dohodě pustili z nedostatku času k vodě a nyní fungujeme už jen na facebooku.


2) A teď k recenzím, zatím primárně knižním. Jak je píšeš? Děláš si během čtení poznámky, nebo to sepíšeš všechno po dočtení?

Poznámky si nedělám. Prostě dočtu, pak si dám den dva na to, abych si srovnala myšlenky, a začnu psát. Zastávám názor, že pokud mi něco z toho, co jsem chtěla říct, za ty dva dny vypadne, nestálo za to se o tom zmiňovat (ať už se jedná o kladnou, či negativní poznámku).
Možná je zajímavé to, že perex píšu vždycky až jako poslední.


3) Čteš i další recenze na knihu, kterou jsi hodnotila? Sleduješ i recenze svých bratrů a sester ve zbrani?

Recenze jiných redaktorů na knihu, kterou jsem hodnotila, většinou nečtu. Když už, tak pouze v případě, že se jedná o nějaké kontroverznější dílo nebo kousek, kterému se moc recenzentů nevěnovalo. Jinak mám samozřejmě recenzenty, jejichž produkci sleduji.


4) Dokážeš si knihu užít jako běžný čtenář, nebo v ní hned hledáš věci, které pak zmíníš v recenzi? Čteš i knihy, které nebudeš recenzovat?

Ze začátku jsem všechno četla stylem, jako bych to měla rozpitvat. Ale poměrně rychle jsem se to naučila odfiltrovat. Na druhou stranu jsem dneska ze čtenářského hlediska daleko náročnější než třeba před těmi osmi lety, a ne všechno autorům zbaštím. Takže často, i když záměrně nepitvám, jsem stejně z knihy svým způsobem zklamaná.

Jasně že čtu i tituly, které nebudu recenzovat. Jako recenzent se věnuji fantastice, takže všechny ostatní žánry jdou mimo recenzování, stejně jako zhruba i třetina fantastických knih – hlavně x-té díly sérií (ty se recenzují opravdu špatně) nebo větší experimenty s různými subžánry.


5) Někteří recenzenti zároveň píší knihy. Takže věčná otázka – je to dobře, nebo ne? Nejde o střet zájmů, takříkajíc sezení na dvou židlích?

Může se to asi místy podepsat na kvalitě recenzí. Přeci jen i recenze je útvar, kterému se člověk musí věnovat naplno, a většina spisovatelů vždycky zkrátka upřednostní svoje dílo, což je logické. Ovšem myslím si, že to zároveň může spisovateli jako recenzentovi ukázat řadu věcí – snáz odhalí různé fígle, které jiný autor zkouší. Vidí všechny ty kličky, zjednodušování příběhu, … A nezřídka mu to pomůže uvědomit si, jakých chyb a nešvarů se chce sám vyvarovat (nebo co si naopak chce vyzkoušet). O jisté nevýhodě se pak rozepíšu níže… :-)


6) Co ty a audioknihy?

Sem tam si nějakou poslechnu, ale ne moc často – radši si čtu, mám z toho pocit většího napětí.


7) Všiml jsem si, že některé recenze jsou pomalu na dvě A4, jiné mají formu sloupku, kde se vypíchne jen to nejdůležitější. Ty druhé jsou někdy kratší, nebo stejně dlouhé jako anotace knihy. Který formát ti sedí líp a proč? Jak by vlastně podle tebe měla vypadat správná recenze?


Jakožto starému grafomanovi mi více sedí delší formát recenzí. Přijde mi snazší se rozepsat a pak to případně seškrtat než vypíchnout všechno podstatné ve dvou odstavcích. I když teď, když jede Dagon hlavně přes facebook, se snažím naučit i tenhle formát „mikrorecenzí“.

A správná recenze by měla hlavně obsahovat argumenty, proč se kniha (ne)líbila. Nejen prosté oznámení „Jo fajn.“, nebo „Velká špatná.“ Musíte v ní čtenáře přesvědčit, proč si knihu má (případně nemá) kupovat.


8) Recenzent říká, co je a není dobrá kniha, přičemž autor nemá v podstatě možnost se hájit. Ať už jsou to výtky oprávněné, nebo ne. Aby ale tahle hodnotící funkce měla nějakou reálnou váhu, musí i recenzent mít nějakou úroveň. Jak je podle tebe možné ve vlastních řadách oddělit zrno od plev? Jaké vlastnosti má mít podle tebe kvalitní recenzent?

Oddělit zrno od plev jde špatně. Ačkoliv si myslím, že u nás je mnohem víc těch plev – i já sama sebe považuji za průměrného recenzenta. Drtivá většina lidí se u nás recenzování věnuje pouze ve volném čase, a navíc se to učí za pochodu, čistě jako samouk. Málokdy máte nad sebou někoho opravdu zkušeného, kdo by vám řekl co a jak, poradil, řekl co jo a co ne. A tak na to jdete metodou pokus omyl. Navíc – a to se týká hlavně blogerů, i když ani webziny nemají vždy čisté štíty – zjistíte poměrně záhy, že nakladatelé se ve výsledku spokojí s mizernou kvalitou recenzí – hlavně, že je kladná –, a tak nemáte ani potřebu se zlepšovat.

Kvalitní recenzent by měl mít přehled v produkci, kterou se zabývá. Měl by umět srovnat podobná díla, hledat paralely, dávat si věci do souvislostí. A když je z nějaké knihy nadšený, měl by dokázat říct, proč tomu tak je.


9) Napsala jsi někdy negativní recenzi na knihu, ze které byli ostatní naopak nadšení? Jaké byly reakce autora a jak ses s nimi vypořádala? Nebo se negativním hodnocením cíleně vyhýbáš?

Jasně, že jsem zdrbla knihy, ze kterých si ostatní kecli na zadek (a platí to i obráceně – řada knih, které se mi velmi líbily, skončila v hlubinách opovržení). Nevidím důvod, proč se negativním recenzím vyhýbat – ale pozor, neznamená to, že jdu a už předem si říkám, že záměrně něco strhám.

Všichni se tváří, že jako recenzent máte být vzorem objektivity, ale já tu prozradím malé tajemství: recenze je a vždycky bude značně subjektivní. Je to názor jednoho člověka na jedno dílo. Do toho názoru se promítá jeho vkus, zkušenosti a znalosti. Dá se sice říci, že máme určitá objektivní kritéria na některé věci, ale buďme upřímní – opravdu se umění dá hodnotit čistě objektivně? A tak, když se mi kniha nelíbí, protože mám jiný vkus než většina planety, napíšu to. Šmitec.

Pokud má recenze skutečně nějaký vliv na prodejnost daného titulu (což je značně diskutabilní), většinou to funguje trochu jinak. Čtenář si najde recenzenta, s nímž má podobný vkus, a pak se může nechat ovlivnit jeho názorem. Takže vlastně i negativní recenze může mít kladný dopad, a to hned dvojí – lidé, kteří souzní s daným recenzentem, si takovou knihu nejspíš nepořídí, a nebudou tedy onu negativitu šířit dál. Naopak ty, kteří mají odlišný vkus a vědí to, může taková recenze upozornit na zajímavý kousek.

Čeští autoři se občas ozvou na negativní recenzi své knihy. Někteří s vámi začnou diskutovat, abyste jim lépe vysvětlili, co konkrétně se vám nelíbilo – snaží se vás tak trochu zlanařit jako betačtenáře… Jiní pofňukávají nebo se vztekají – setkala jsem se i s obviněním, že lidé, kteří píšou negativní recenze, jsou příčinou toho, že jde česká fantastika do kytek. Další vám udělají hysterickou scénu hodnou prvničky. K tomu všemu mám jen jednu radu: když se chce autor chovat jako idiot, nechte ho. S takovým člověkem nemá absolutně smysl se hádat (a on si o vás nakonec řekne to samé, co vy o něm, a bude klid).


10) Otázka do pranice – děláš rozdíly mezi knihami od našich a cizích autorů? Přece jen se říká, že náš rybníček je malý, každý zná každého. Myslíš, že se tyhle „styky“ promítají i do samotných recenzí? Ještě jinak – ovlivňuje podle tebe znalost s autorem/nakladatelem samotné hodnocení?

Nevidím důvod, proč bych měla dělat rozdíly mezi českým a zahraničním autorem. Oba se snaží zaujmout čtenáře a mají k tomu stejné prostředky, oba si nárokují jeho čas a peníze – zkrátka oba chtějí totéž. Proč bych k nim tedy měla přistupovat odlišně? Ovšem vím, že čtenáři k tomu rozdílně přistupují…

Domnívám se, že u řady redaktorů osobní znalost autora může recenzi ovlivnit, ať už záměrně, nebo nezáměrně. Negativní věci se zaobalují, aby nezněly tak krutě, v horším případě se neřeknou raději vůbec. Naráží se tu i na dříve zmiňovaný „problém“, že značná část recenzentů zároveň i píše vlastní knihy – a asi těžko kamarádovi recenzentovi/spisovateli řeknete na rovinu: „Promiň, ale ta tvoje poslední kniha je fakt sračka…“ Protože co kdyby vám to oplatil ve své recenzi? A tak se člověk ve výsledku setká s tím, že se české knihy většinou vychvalují a všichni se tu plácají po ramínkách – nikdo ale nevidí, že tím si autoři ubližují a dělají tím medvědí službu i celé české fantastice. Řada českých autorů totiž nedokáže pochopit, že když kritizujete jejich knihu, kritizujete právě jen tu jednu knihu – ne jejich ostatní díla a už vůbec ne je jako lidi… A když náhodou tu negativní recenzi napíšete, jste to vy, kvůli komu jde fantastická scéna do kytek… Ale samozřejmě to nejde úplně generalizovat – výjimky se najdou.

A znalost s nakladatelem – ta ani nemusí být osobní, aby recenzi ovlivnila. Většina recenzentů funguje tak, že je pro ně recenzování zdrojem knih zadarmo (Ač tomu řada lidi nevěří, redaktorům webzinů za jejich texty vážně nikdo neplatí…). A jelikož to u nás do značné míry funguje tak, že když napíšete negativní kritiku, nakladatel s vámi takřka obratem ukončí spolupráci, přece nebudete tak blbí – naopak budete ty jeho knihy chválit, aby vám poslal brzo další…


Bonusová otázka: Co podle tebe to recenze nepatří?

Tak samozřejmostí je to, že do recenze nepatří všelijaké osobní útoky. Tím myslím to, že i když je recenze značně subjektivní, recenzent by se v ní neměl urážlivě navážet do autora nebo nakladatele. Jasně, občas si člověk nějaké to rýpnutí neodpustí (obzvlášť někteří recenzenti na tom mají postavený celý autorský styl), ale je nutné odhadnout, co je ještě v normě, a co už se opravdu nedá brát jinak než osobně – a bylo to s takovým cílem také psáno.

Pak jsou to samozřejmě takové obecnější věci – recenze by například neměla být (navzdory té subjektivitě) pouhá dojmologie bez jakýchkoliv argumentů. „Kniha se mi mocinky líbila, protože hlavní hrdina byl děsně sexy.“ – to není argument. A závěrem snad zmíním to, co dělá většina blogerů, a mně to nějak pije krev: za recenzní výtisk (stejně jako za rozhovor v psané podobě) se, prosím pěkně, neděkuje. 



Žádné komentáře:

Okomentovat