středa 10. října 2018

Jak jsem dal sbohem osmdesátkám a devadesátkám (SMK)

Bylo nebylo, před dlouhými lety. Tak se začínají pohádky, kdy je minulost jaksi zastřená a pamětníci mlčí, protože to pro dnešní dění nemá žádný význam a navíc to ani nikoho nezajímá. Nebo zajímá, ale není žádoucí tahat kostlivce ze skříní. Což je prostě fakt.

Nedávno jsem měl delší rozhovor s P. K. V rukopise se mi objevily totiž odkazy na věci, které mají základ v (po)listopadových událostech. Pro upřesnění dodám, že šlo o rok 89. Nakonec jsme se dohodli na jejich eliminaci, což bylo jen správné. Příště si na to budu muset holt dát majzla. Lidé zapomínají, to je zcela běžný jev, mladší generace ještě ani nebyly na světě a události z dob, kdy ještě nebyl FB a Instagram, je často vůbec neberou...



Ono se to nezdá, ale jsme přibližně stejně starý
(M1A1 Abrams - období výroby: 1979 - dosud)



A já si právě v tu chvíli uvědomil, jak mimo dokáží být z mého pohledu dnešní dvacátníci. Což není myšleno ani trochu ve zlém. Kolega, kterému je 23, je totálně out, co se takovýchto věcí týká. Většinu našich rozhovorů s kolegy nepobírá, právě z důvodu, že dané skutečnosti nezná a nepamatuje. A dějepis vnímá jako naprostou zbytečnost.

Na druhou stranu, mám i starší kolegy. Jeden z nich, ať se děje co se děje, všechno nakonec převede na první/druhou světovou válku. Aniž by bral v potaz, že doba se změnila a dnes se už konflikty odehrávají jinak, než v zákopech. Přitom ale má přehled o nejmodernější vojenské technice, jen by ji nasazoval způsobem starým 40 a více let. Což je problém zasahující do vícero oblastí, možná i fantastiky, ale to už jsem odbočil a proto se vrátím k tomu, o čem jsem chtěl původně psát.

V rámci tohoto rozebírání jsem si zavzpomínal na moje vůbec první setkání s recenzemi. Ano, tušíte správně, týkaly se fantastiky. Tehdy jsem četbu literatury faktu prokládal Conanem a Dunou. Vybavuje se mi například ještě titul Nesnáze s hraběnkou v nesnázích, knihy Hynka Hlaváčka (pro mě tehdy naprostá bomba!) z dalších titulů mi vyskočí z paměti třeba Válečný tanec Nairi.

Tuhle literaturu preferoval můj bratr. Nutno dodat, že si také kupoval časopis Nemesis. Moc si z jeho obsahu nepamatuji, proč to nepřiznat. Dodnes mi v ramkách zůstala jedna povídka o polednicích (autor promine, že si na jeho jméno ani název povídky po 25 letech prostě nevzpomenu - pokud mi ale někdo doplní znalosti, budu jen rád). Ale hlavně si pamatuji recenze od C.B. Ty byly psané svižně, ale také s velkou příměsí kousavé ironie. A kolikrát šlo skutečně o dosti brutální „stěr“.

Tenkrát mi to přišlo velmi vtipné, zvláště při vědomí, že sám nikdy psát nebudu. A dnes? Přemýšlím, kolik současných autorů (včetně mě) by po takovém hodnocení povídky nebo románu trvale pověsilo psaní na hřebík, a dali se raději na štrykování nebo pěstování kaktusů. Dnešní kritika má mnohem laskavější tón. Ale v podstatě každý, kdo si dobou polistopadové fantastiky u nás prošel, ustál to a píše dodnes, musel prokázat odolnost vůči kritice a vůli vytrvat. To je zkušenost, která je k nezaplacení. 

Jenže to může být také zkreslený pohled; nebyl jsem tehdy u toho, skoro čtvrt století staré události se mohou v dnešním světle jevit jinak i přímým účastníkům/pamětníkům. Nemluvě o nejmladší generaci autorů, která kolikrát nezná ani to, co se dosud považovalo za základy. Přičemž sám mám leckdy tendence jejich problémy zlehčovat a považovat je za zbytečné kňourání či rozmazlenost.

Možná proto, že opovrhují mými snahami glorifikovat osmdesátky a devadesátky, které jim jsou v podstatě ukradené a nevidí v nich to, co já. Tedy úžasné období svobody a naděje, kdy byl svět v pořádku, holky hezčí a tráva zelenější...

Třeba ale za dalších dvacet let bude dnešní doba budoucím spisovatelům a recenzentům připadat jako naprosto brutální období Temna, kdy se nebral ohled na křehkou tvůrčí dušičku autorů, kteří museli psát ve velkém stresu a za příšerných, skoro nelidských podmínek.

Kdo ví... 

PS: Ale já nejsem starej, jen hodně pamatuju... No nic, popojedeme. Sbohem nádherné osmdesátky a krásné devadesátky! Měl jsem vás rád.  Opravdu. Ale nyní vzhůru do současnosti!

4 komentáře:

  1. Problém s těmito lety je, že jsme byli děti / teenageři a proto máme tendenci si je idealizovat. Jsem zřejmě podobná věková skupina jako Ty. Taky se za těmito lety sem tam ohlížím a někdy s úsměvem, někdy se studem hledím na své někdejší názory a postoje...
    PS: A beztak to byla Jana Rečková - Křivda přivádí na svět příšery... :-P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, a víš, že je to možné a byla to tahle povídka? Časově by to odpovídalo, databáze ji hlásí jako obsah Nemesis 1995/06. Děkuji, zkusím pohledat a nebo sehnat :-)

      Vymazat
  2. "Devadesátky" beru jako období skoro bezbřehé svobody, z níž bych rád do dnešní čím dál sešněrovanější společnosti aspoň kousek toho pozitivního přenesl. "Osmdesátky" - to je (aspoň tak do roku 87) úplně jiný kalibr, tam bych se nevrátil ani na víkendovou exkurzi :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu, ale z hlediska tvorby - např. akční filmy - to byl mazec - ale fakt je, že k nám se tohle dostalo až po revoluci - jenže rok vzniku těchto věcí do osmdesátek zkratka patří a nese se v nich něco jako jejich duch a esence té doby, i když za velkou louží, nebo aspoň na západ od nás :-)

      Vymazat