pondělí 1. října 2018

Rozhovor s Janou Jůzlovou


Jana Jůzlová je žena mnoha zájmů a některé z nich, stejně jako její práce, přímo či nepřímo souvisejí se psaním a literaturou. A to už byl dostatečný důvod, abych ji požádal o rozhovor.




Jana Jůzlová



Prozradíš, jak došlo k tomu, že se ze studentky historie stala redaktorka?

Přišla jsem k tomu vlastně náhodou. Požádala mě kolegyně mého bratra v Knižním klubu, abych se podívala na jednu naučnou historickou knížku, zda tam nejsou nějaké terminologické nesmysly, když studuju tu historii. To jsem udělala a při té příležitosti opravila i pár chyb. Až do konce studií jsem pak měla o brigádu postaráno.

Redigovala jsem naučné knížky, historické a zeměpisné. Když jsem studium ukončila, právě se rozjížděl projekt všeobecné encyklopedie Universum. To byla velmi úspěšná věc, vznikla řada různě rozsáhlých verzí a jako tehdy naprostou technickou novinku jsme v roce 2001 udělali encyklopedii elektronickou. 
Databázi encyklopedie jsem spravovala až do konce roku 2012. Vedle toho jsem připravovala jako nakladatelská redaktorka spousty jiných naučných knížek. V roce 2013 jsem pak odešla na volnou nohu. Od té doby pracuji pro různá nakladatelství na různých typech knih, ať jako redaktorka nebo jako autorka. Naštěstí je práce spíš víc než málo, takže si většinou můžu vybírat, na čem dělám. A taky s kým dělám. Vždycky je lepší, když si autor a redaktor sednou, než když si lezou na nervy. Pár autorů žádá jako redaktorku výslovně mě, a toho si velmi vážím.


Teď mě napadlo, jaký je vlastně rozdíl mezi redaktorem, korektorem a editorem? A jakou měrou se podílejí na samotném vzniku knihy? Spousta lidí totiž tyto výrazy používá víceméně nahodile…

Slovo editor by se v souvislosti s knihami mělo používat jen výjimečně: pouze ve smyslu editor sborníku anebo jako člověk, který připravuje k vydání (edici) třeba nějakou komentovanou sbírku renesančních dopisů či barokních deníků. Tehdy je editor na místě, jinak ne, je to vlastně anglicismus.

V nakladatelství pracuje redaktor. Dnes se v některých firmách skrývají pod zajímavými funkcemi jako „product manager“, protože náplní jejich práce je „managovat“ proces výroby knihy od rukopisu po hotovou knihu. Ale ať mají na vizitkách cokoli, jsou to prostě redaktoři. Nakladatelští redaktoři.

Jiným typem redaktora je redaktor, jako jsem já: tedy člověk, který má na starosti přímou práci s textem, jeho obrábění a dolaďování. Já jsem jazyková redaktorka. A protože mohu kontrolovat i odbornou správnost, pokud dělám knihu historickou, obvykle souběžně s jazykovou redakcí provedu i odbornou revizi textu. To je další složka práce s textem, ke které se však sahá jen někdy. 

V různých nakladatelstvích je ale praxe velmi různorodá! V řadě nakladatelství sami nakladatelští redaktoři dělají jazykovou redakci textů, které připravují k vydání. Ale v mnoha jiných se tyto práce zadávají „ven“.

Korektor je člověk, který dělá korekturu. Na rozdíl od jazykové redakce by se v korektuře už neměl nijak extra překopávat text a neměly by se v něm provádět větší zásahy. Korektura se také obvykle dělá v již vysázeném textu, zatímco redakce pracuje s rukopisem před sazbou. Podstatou korektury je finální kontrola pravopisu, čárek, přehlédnutých překlepů a také možných chyb vzniklých sazbou – třeba chybného dělení slov.

Korekturu může dělat týž člověk, který dělal jazykovou redakci (pak je takový člověk redaktorem i korektorem), ale stejně tak ji může dělat i jiná osoba. Oba přístupy mají své výhody a nevýhody, záleží na typu knihy, a především na praxi nakladatelství.

Pokud jde o samotný proces výroby knihy, nejobvyklejší řetězec činností je tento:
Rukopis dodaný autorem (v případě překladových knih vynechejme jeden krok a začněme rukopisem překladu dodaným překladatelem) -> jazyková redakce (tedy práce s textem, jeho překopávání a dolaďování, dělá redaktor) -> sazba -> korektura (podle situace může být korektura dvojí, dělá korektor, což může být osoba totožná s redaktorem) -> tiskárna -> hotová kniha.

Ale vůbec se nedivím, že lidé mají v termínech i v procesu výroby knihy trochu chaos, praxe jednotlivých nakladatelství může být odlišná, a pokud do vydávání knih vstupují lidé z jiných oborů, termíny neznají. Když mě někdo osloví, abych mu udělala „korekturu“ textu, vždy se velmi pečlivě ptám, co přesně po mně chce. Velmi často se ukáže, že ve skutečnosti chce udělat jazykovou redakci 😊


Jsi známou milovnicí cestování. Tato vášeň ale není bez následků – díky ní vznikly skvělé knihy Tři ženy v Indii nebo Jak si užít cestování. Exotické destinace mají určitě něco do sebe, ale neplatí tak trochu i ono známě „Všude dobře, doma nejlépe“? Občas je totiž zajímavým paradoxem, že lidé znají podrobně Amsterdam či Tokio, ale nevědí, kde hledat Ohři, Malši nebo Hukvaldy, popřípadě Zlaté hory... 

„Všude dobře, doma nejlépe“ bych zkrátila na „Všude dobře“. (Nepočítám v to oblasti zmítané válkami nebo ekologickými katastrofami.) Mně přijde stejně zajímavé, pokud člověk zkoumá své rodné město, jede do nějaké oblasti ČR, kde ještě nebyl, do Barcelony anebo do Vietnamu. Všude se dozvím a poznám a zažiju něco nového. 

Nepotřebuju adrenalinové zážitky ani nemusím nutně vidět žádná ikonická „must see“ místa (u těch člověk navíc často zjistí, že na fotkách vypadala teda líp). Pokud pojedu do Paříže, rozhodně spíš, než abych stála frontu na Eiffelovku, raději prolezu hřbitovy. Ale taková Žehuň, o které asi většina lidí v životě neslyšela, skýtá taky báječné zážitky.


Můžeš tedy zodpovědně prohlásit, jako zpěvák Ladislav Vodička, „Já tu zemi znám?“

Ne, neznám. A nikdy nebudu! I když je Česká republika vcelku malá, nemyslím si, že bych ji někdy v životě mohla opravdu znát celou. Jsou oblasti, které mám hodně dobře prochozené (Praha a okolí, Polabí, Liberecko, Třeboňsko), ale stačí, aby uběhlo pár let a místa se změní. Svět není statický a všechno se vyvíjí.

Obecně mám ráda malé státy (třeba Belgii a Portugalsko) a obrovskou slabost mám pro ostrovy. Vzbuzuje to ve mně iluzi, že když tam budu jezdit hodně často, mám aspoň trochu šanci tvrdit, že to tam znám. Velké země jsou na mě moc velké. A na extrémní krajiny (velehory, polární oblasti, tropické pralesy, pouště) se raději dívám na fotkách.



Medailonek:

Jana Jůzlová pochází z Liberce, vystudovala jednooborovou historii na FF UK a živí se jako redaktorka naučných knih a spisovatelka. Její první vydanou knihou byl cestopis Tři ženy v Indii (spoluautorky M. Hanelová a S. Boarová), následovaly populárně-naučné knihy Velcí panovníci Evropy a České dějiny v kostce (obojí s R. Diestlerem) a netradiční obrazová publikace Pražské věže (s ilustrátorem A. Jiránkem). Napsala také tři naučné knihy pro děti: Světoví Češi I a II a Čeští cestovatelé (s ilustrátorem J. Fixlem). Tématu cestování se věnuje i ve fejetonistické knížce Jak si užít cestování.

Vedle toho se občas věnuje psaní fantasy (povídky uveřejněny v časopise Pevnost a několika antologiích). Je držitelkou Ceny Karla Čapka, titulu Lady fantasy a Encouragement Award z Euroconu v Kyjevě.



Jako vystudované historičky se tě musím zeptat, máš své oblíbené období nebo osobnosti?

Jedním z důvodů, proč jsem se nestala profesionální historičkou, je to, že jsem se nikdy nedokázala na nic specializovat. Ani na období, ani na osobnost, ani na nějaké téma. Diplomku jsem sice napsala o soubojích v raném novověku, ale ani ten raný novověk nemůžu označit za své nejoblíbenější období. Historie mi přijde jako nekonečná studnice úžasných příběhů, dramat, témat, osudů, malých i velkých věcí, které člověk může rozkrývat (a proto mě hodně mrzí školská redukce historie na sbírku nudných dat).

A historií to teprve začíná. Pak se mi k tomu přidá výtvarné umění. Dějiny architektury. Dějiny módy. Dějiny alkoholismu (kterým jsem chtěla věnovat dizertaci, když jsem ještě uvažovala o vědecké kariéře). Hospodářské a sociální dějiny... Dějiny se také musí někde odehrávat, čímž se zcela volně přesunu k zeměpisu. K přírodopisu. Ke geologii. Občas trocha techniky. Dějiny tvoří lidé, takže nemůžu pominout ani člověka. Jeho fyziologii i psychologii. A pak zvednu hlavu k obloze a potkám astronomii… 

Takže ne, nemám oblíbené období. Dokonce ani nemám oblíbený jen jeden vědecký obor. Vlastně mám oblíbenou jen jednu věc: informace. Z jakéhokoli oboru. 




Z výletu na Comic Con
(San Diego, Kalifornie, USA)



Tahle otázka nemine asi nikoho, kdo publikoval byť jen jedinou povídku – jak se vyvíjela Tvá literární tvorba od prvních pokusů po současnost?

Psát jsem začala, sotva jsem začala psát. Pamatuju se na jednu báseň o kočce a pár bizarních dobrodružných příběhů. Vážnější to začalo být asi v mých dvanácti letech, kdy jsem rozepsala rokokovou detektivku z Francie 18. století plnou nástrah a zvratů, něco jako Angelika o 100 let později, akorát jsem tam měla ještě o dost víc explicitního sexu – myslím, že jsem si takhle ventilovala pubertu.

Hodně jsem chtěla psát historické romány – to byl taky jeden z hlavních motivů, proč jsem šla studovat historii. Na vysoké jsem však psala hlavně melancholické básně a poetické výlevy v próze. 

Skutečně vážně se o mém psaní dá mluvit až od roku 2003. Nejprve jsem trochu koketovala s fantasy, ale hlavně jsem začala psát knihy populárně-naučné, buď historické anebo o cestování, případně obojí dohromady. Jako moje (se dvěma spoluautorkami) první kniha vyšel v roce 2007 cestopis Tři ženy v Indii. Od té doby téměř každý rok vydávám jednu knihu a psaní se čím dál víc přesouvá z kategorie koníček do profesionální práce, která mě částečně živí.

Poslední jsou tři knížky pro děti: Světoví Češi I a II a nejnověji Čeští cestovatelé. Na příští rok chystám něco pro dospělé, ale vzhledem k mým zájmům nic překvapivého: knihu s tipy na výlety v Polabí. Spousta lidí si myslí, že Polabí je nudná placka, ve skutečnosti je to oblast přímo nabitá zajímavostmi kulturně-historickými, technickými i přírodními.


Máš na kontě vícero knih na téma cestování nebo historie. Ve fantastice mi ale databáze hlásí „jen“ povídky. Nepřemýšlela jsi někdy o vlastním románu tohoto žánru?

Samozřejmě, že ano! Román jsem začala psát roku 2005, pak ho na pár let odložila a v letech 2010–2012 napsala skoro celý, takže mu chybí jen tak 50 stránek do konce! A na tom jsem se zasekla a prozatím nejsem schopná ho dopsat. Současně ale nejsem schopná ho hodit do koše a zapomenout na něj, stejně jako ještě na jeden fantasy román, který mám jen načrtnutý, a taky na pár povídek, které by asi chtěly být napsány.

Ale pokud celé dny trávím opravováním cizích textů a psaním naučných knížek, to poslední, čím bych chtěla relaxovat, je další sezení u počítače a práce s písmenky. To raději jdu někam na hřbitov nebo do Polabí.


Pomalu jsme dospěli do finále, ale mám ještě jednu otázku: Hodně čteš, na Facebooku máš dokonce čtenářský deník. Co jsi četla za poslední dobu zajímavého a jaké máš oblíbené autory?

Facebookový čtenářský deník si vedu pátým rokem. Původní záměr byl vlastně především statistický: nedokázala jsem odhadnout, kolik knih ročně přečtu, kolik z toho tvoří práce a kolik zábava, ani jaký je podíl beletrie vs. non-fiction. Výsledky tohoto bádání mě každý rok trochu překvapí a hodně baví. A pokud to baví i mé kamarády či sledující, tím líp 😊

Čtenářský deník se taky skvěle hodí v situaci, kdy se mě někdo zeptá, co jsem v poslední době četla zajímavého. Takže když se podívám na letošní rok: z naučných knížek bych vyzdvihla tři knihy. Pražské vize Kláry Brůhové, což je kniha o neuskutečněných architektonických návrzích pro centrum Prahy. Objevuje se tam třeba přístav pro dvanáct vzducholodí na Petříně! Dále Napínavá doba Petra Karlíčka, dost depresivní čtení o politických karikaturách v období 1933–1953. Na jednu stranu člověka uklidní, že lidé byli manipulovatelní a vlastně hloupí a slepí vždycky, ale když známe dějiny, zase tak uklidňující to není. A konečně Kniha astronomie, která nepojednává o objektech ve vesmíru, ale o dějinách astronomie jako vědy. A je to neskutečné dobrodružství! Na pomezí beletrie a non-fiction se pohybuje Trosečník sibiřský Světlany Glaserové – jsou to přepracované paměti jejího otce, ve kterých popisuje své dětství v letech 1925–1940 v Sovětském svazu a v ČSR. Na všech čtyřech knihách jsem se i nějakým způsobem podílela, z čehož mám obrovskou radost.

Z fantastiky mě nejvíc (mile) překvapila domácí Petra Stehlíková a dva díly jejího Naslouchače, ze zahraničních knih Město, nedlouho poté Pat Murphyové. Mimo fantastiku se mi potom z beletrie obzvlášť líbila Hana Aleny Mornštajnové a Vůle Jeroena Olyslaegerse

S oblíbenými autory je to u mě podobně jako s tím oblíbeným obdobím v historii. A stejně bychom dopadli, kdyby ses mě zeptal na oblíbené žánry. Raději se do toho nepouštějme.

2 komentáře:

  1. Díky za rozhovor s dalším velmi sympatickým člověkem. A taky za námět k zamyšlení, protože i když se celkem slušně orientuji v Tokiu, tu Žehuň musím omrknout na webu :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není zač :-) No a přiznám se, že Žehuň taky bez Googlu nenajdu :-D

      Vymazat