neděle 25. února 2018

2018/08

Autorovy zápisky, týden osmý
  • Zikmund nezklamal. Přidal se k pancéřníčkům. Už má zase obytný kokosák plný dětí.
  • Hodně čtu. Starší věci, na které nebyl dosud čas, prokládám sem tam nějakou novinkou.
  • Únava se mě stále drží, ale nebojím se chodit spát mnohem dřív, než je mým zvykem.


Kafčo, cíga, pohodička. Pak je svět krásný i při minus dvanácti :-)

  • V práci zkouší, co vydržím. Nevěřím, že jsou lidi prostě tak blbý, určitě to dělají naschvál.
  • Epocha se vytasila s edičákem pro rok 2018 a novinky na březen vypadají lákavě. Z fantastiky například Štěňata vlků od Mosteckého a antologie O krok před peklem ze světa Kladivo na čaroděje.
  • Pokukuji i po publikacích Edvard Beneš mezi Londýnem i Moskvou, Posledních 100 dnů - pozoruhodné události konce druhé světové války v Evropě, nebo Zapomeňte, že jste byli lidmi…
  • PS: Dotisk Lovce přízraků mám už doma. A opravdu se na něj těším. 
  • A když jsme u toho, v dubnu má vyjít Hitokiri od nějakého Fuchse ;-)
  • Sobotní klasika. Jdu si po práci lehnout na hodinu a půl a… když píšu tuhle poznámku, mobil ukazuje 0:54.
  • Neděle plná čtení a pohodové kávy.
  • Taky čumím na rybičky v akváriu. Perfektní relax…
  • Na psaní kašlu, přesně podle plánu, i když mám cukání.
  • Však se řeklo měsíc, a je to teprve týden…

neděle 18. února 2018

2018/07

Autorovy zápisky, týden sedmý


Dnes budou zápisky poněkud vážnější. Minimálně jejich druhá polovina...

Aneb liška míní, život mění, tak to chodí. Je třeba vnímat varovné signály těla i mysli. Jinak dojde k problémům. A o ty nikdo nestojí. Mezi takové ukazatele patří třeba dlouhodobý pohyb na hraně nemoci, nebo klesající výkony při tvorbě.

Ale pojďme se podívat na nejzajímavější okamžiky uplynulého týdne.


zdroj



Mikrotužka vs pentilka (pentelka). Vcelku zábavné zjištění, že ten druhý výraz je podle průzkumu na FB možná i častější. Pche. 

Nejspíš jde o sociální bublinu a literárně činní lidé jsou nakažení tímto podivným slovem.

Už jsem říkal, že nejvíc sněží, když máme službu na úklid?

Pancéřníčci jsou překvapivě sexuální aktivní. Lepí své jikry všude po akváriu.

Zmikund (ancistrus / přísavka) se zatím chová slušně a nechává obě holky na pokoji… otázka je, jak dlouho mu to vydrží…

Zase napadl vagón těch bílých sra…ndovních seskupení molekul vody – H2O, kde na jeden atom kyslíku jsou navázány dva atomy vodíku. Tato molekula se spojí s dalšími stejnými molekulami do struktury šestiúhelníku. A od tohoto základu roste dál…

Nebudeme to protahovat. Po pár hodinách je z toho beztak luxusní břečka.

Tvůrčí proces a ani progres za moc nestojí. Což o to, chuť na psaní nechybí, ale celý týden jsem neskutečně unavený, vláčný a ospalý. A bolí mě každé ráno klouby.

Vzhledem k probíhající chřipkové epidemii podezírám imunitní systém z guerillové války.

Ale jinak zvládám fungovat normálně. Relativně. Jen to psaní nového rukopisu je zabrzděné (oproti mým plánům), stejně jako já. Takhle ten kapitalismus opravdu nevybudujeme.

Na začátku roku jsem psaI, že nejde jet celou dobu naplno, občas je třeba zvolnit. Ta chvíle právě nastala. I proto raport 'Jak napsat knihu' dostane stopku. Dočasně. Než se z toho vyhrabu.

Zdraví mám jen jedno a stav „něco na mě leze“ trvá v podstatě už od poloviny prosince.

Navíc, nejsem v tom sám. Mají to i všichni v práci, takže se to v kolektivu točí stále dokola a vrací. Na zalehnutí do peřin to není, ale na jásání taky ne.

Celé to už pomalu přechází do chronického stavu, což nepovažuji za dobrý ukazatel – jeden si tak koleduje o skutečné problémy.

Člověk není stroj. Pokud vás motivace žene vpřed, máte dostatek nápadů, psaní vás baví, ale výsledky se stále zhoršují (psal jsem přibližně 1000-1300 slov každý den, nyní 250- 500), jde možná o první známku přepracování, které snadno a rychle přeroste do totálního vyhoření/znechucení. O to fakt nemám zájem.

Tak si dám pauzu. Přibližně měsíc. To by mohlo stačit. Pak uvidíme.

Zkusím víc číst, a pokud bude nápad, tak třeba spáchat nějakou tu povídku nebo článek, těch se ono trápení netýká… možná to chce jen provést změnu.

Sportovní terminologií – když si potřebujte odpočinout od běhání, neznamená to, že budete jen sedět na zadku. Můžete místo toho jezdit na kole, plavat, lozit po skalách… ale jistá pestrost je nutná, stereotypy dokáží s psychikou solidně zacvičit.

Neberu nic z výše uvedeného tragicky, k tomu opravdu není žádný důvod. Epocha rukopis zařadila do edičního plánu, předběžně kniha vyjde v dubnu. Takže mám vlastně úkol pro rok 2018 splněný. Jasně, na realizaci čekají i další projekty, ale na ty je dost času. Však je teprve únor…

neděle 11. února 2018

Ještě jednou o štěňatech (a kulturistech)


Minule jsem se zastával štěňátek. Neboť jsou bezbranná. Relativně. Jenže musím přiznat, že umí být někdy otravná, až protivná, potažmo dokáží pořádně vytočit. Navzdory roztomilosti by si do nich občas jeden rád s gustem kopl. Protože sem tam udělají loužičku přímo v obýváku a ještě jsou uražená, když jim dáte najevo, že takhle tedy ne.

Ale vůbec nejhorší případ nastane, když vás chce takové štěně poučovat, nebo dokonce vychovávat.

Nepovedený aport v podobě první knihy je jedna věc, tam klidně přimhouřím obě oči. Ovšem, aby vás takový cucák pěkně spatra přesvědčoval, že on to děla správně a chyba je u vás, to je už poněkud silná káva.

A pak jsem tomu kavkazákovi do očí řekl - neumíš vůbec hlídat a jsi kočičí mazánek!


2018/06

Autorovy zápisky, týden šestý

  • Jak jsem se na psaní těšil, tak mi nejde podle představ. V podstatě jde ten problém rozdělit na dvě části.


  • Část první - dřívější systém psaní mi přestal vyhovovat. Hledá se Nemo jiný, efektivnější způsob. Tady jsem narazil na strop. Zajímavé. Ještě u minulého rukopisu jsem jej považoval za ideální. * [1]
*[1] – Každý musí nalézt to, co mu nejvíce sedí – přičemž tyto věci se v průběhu času mění. Držím se zásady „Když něco nefunguje, změňte to.“

  • Část druhá - Nikdy dříve jsem migrénami netrpěl, a když už, byla to záležitost maximálně několika hodin.
  • Zkusím víc spát, protáhnout si spánek o hodinu leckdy vyřeší mnohé zdravotní potíže podobného rázu.
  • Vím, že šest/sedm hodin (často ale méně), navíc rozdělených do dvou částí, není zkrátka to pravé ořechové.
  • Po nevím kolik letech mám nový mobil. Dotykáč. S androidem. Bohužel, jinak to nešlo.
  • Což mě současně upomíná i na nutnost myslet na nový notebook a pořízení externího disku (fleška i NTB zatím fungují, ale…)
  • Je zajímavé, že ze specialistů na politiku a prezidentský úřad se během jednoho dne všichni stali odborníky na sport. Holt, česká nátura.
  • Že mám v plánu víc spát, jsem zmiňoval. Ale strávit polovinu soboty v práci a druhou natvrdo prochrápat, to je mazec.
  • Přemýšlím, kdy jsem naposledy spal více, než pět hodin v kuse… Ale bylo to fajn, dokonce mě ani nebolí záda.


Jak napsat knihu

  • Objevila se první vážnější překážka ve psaní - Nečekaně jsem dostal chuť si znovu zahrát svůj milovaný Unreal Tourament. Bohužel, bych pak nejmíň rok nenapsal vůbec nic (to by bylo radosti, co? Máte smůlu!).
  • A protože su tak trochu masochista, dám si screeny z té hry na plochu PC, i jako úvodní foto na FB. To mám za to… Mimochodem, při pohledu na herní UT 4k video na YT mi ukápla slzička. Hlavně při vzpomínce na epické bitvy  v Team Deathmatch (TDM) nebo Capture the Flag - boji o vlajku (CTF)
  • Z nového projektu mám zatím osm normostran, což není nic moc.
  • Ale pořád lepší, než nic.
  • No a taky vznikla jedna krátká testovací povídka, na které jsem zkoušel nový způsob psaní.
  • Vím, že román a povídka jsou dvě různé věci, ale pokud se mi podařilo u povídky napsat cca 5 normostran za dvě hodiny, je to možná dobrá cesta, jak se posunout dál i při psaní románu…
  • PS: Tvorba těchto raportů mi zabírá přibližně 3 minuty každý den, navíc v práci. Takže to není na úkor rukopisu.
  • PPS: No a poděkujme též technomágům a technokněžím za chytré telefony, které perfektně zastupují funkci poznámkových bloků a zbavují nás nutnosti nosit po kapsách počmárané papíry...


neděle 4. února 2018

2018/05

Autorovy zápisky, týden pátý

  • Re-reading Kmotra. V patnácti, při posledním čtení, jsem jej znal nazpaměť. Slovo od slova. Vždy se ale stejně bojím, že každá kniha po letech ztratí svoje kouzlo, které pro mě měla. Zde se to naštěstí nestalo.
  • V práci všichni šílí, prý se blíží konec fiskálního roku, nebo tak něco. Takže vlastně nic nového.
  • Jen v kancelářích vyvíjejí zvýšenou aktivitu. Po celý týden. Ta jinak standardně kulminovala v pátek odpoledne.
  • Je fajn, že se dělají stavební úpravy za provozu. Ten prach ve vzduchu tam údajně není, ale… sedá na všechno, včetně strojů, což je průser. Dráždí oči, nutí ke kýchání a vůbec.
  • Článek na blog, po delší době. Hm.
  • Zapisování nápadů. Jestli z toho bude povídka, článek, nebo něco víc, nevíte nikdy. 
  • Prostě se to uloží, aby bylo v budoucnu z čeho čerpat. Někdy se spojí i vícero zaznamenaných motivů/nápadů do jednoho příběhu, zkombinují se.
  • Což je třeba případ rukopisu, který má aktuálně nakladatel. V „databázi“ jich mám ostatně za tu dobu tolik, že to ničemu nevadí ani nepřekáží.



Jak napsat knihu
  • Dokončeno první kolo korektur (ve středu, posledního).
  • Rukopis ve verzi 2.0 odeslán ještě v ten samý den nakladatelství.
  • Snad si redaktorka nevytvoří voodoo panenku a nebude do ní zapichovat špendlík při každé nalezené chybě/překlepu. Ehm. Upřímně? Musela by to být asi hóódně veliká figurka!
  • Nový příběh - začíná se psát „naostro“.
  • A pecka na závěr: Prý, když napíšete 20 normostran každý den, máte za 11 dní hotovou knihu. A to se vyplatí! Za takové doporučení zkrátka nelze nepoděkovat. :-)



čtvrtek 1. února 2018

Do štěňat se nekope!


Nedávno vyšla recenze na knihu Venile od -náctileté autorky. Nerad se vyjadřuji k recenzím a ke knihám ostatních autorů obecně. Zvláště, pokud jde o žánr, který nesleduji, neznám jej a knihu jsem nečetl. Ovšem toto je zvláštní příklad, který nutí k zamyšlení, jak k takovým počinům přistupovat. Objevily se totiž názory, že autorka recenze měla text hodnotit mnohem přísněji.




Pokud nakladatel vydá takovýto počin, plete si na sebe bič. Čeká ho buď dlouhá práce s autorem/autorkou, kdy výsledný text ani náhodou nepřipomíná ten původní, nebo jej ponechá víceméně v „syrovém“ stavu.

Velmi nešťastná je pak skutečnost, že tyto knihy jsou často určeny vrstevníkům autora. Odjakživa slýcháme, že literatura pro mládež je území, na které má vstupovat jen velmi zkušený autor, který se umí vcítit do mladého čtenáře. Jenže, pro koho jiného má mladý autor bez zkušeností psát, než pro své vrstevníky?

Největší problém ovšem nastává ve chvíli, kdy takovou knihu dostane do rukou recenzent. Jak k ní má vlastně přistupovat? Jedna věc je ale jistá, měl by zohlednit věk autora, jako jedno z nejdůležitějších kritérií.

Představme si tohoto mladého autora jako štěně, které projeví dostatek sebevědomí a odvahy, aby vešlo na louku mezi smečku dospělých psů. V případě, že se nebude chovat slušně, bude napomenuto jemnou ťafkou za ucho. Což považuji za dostatečné. Jenže skutečnost bývá jiná. Nebohé štěně se náhle ocitá tváří v tvář rozzuřenému zjizvenému pitbulovi - šampiónu psích zápasů, který si na něm zchladí žáhu a jedná s ním jako s protivníkem, který prošel důslednou přípravou, než vlezl do zápasnického kruhu. Je tohle fér?

Na místě je proto otázka – dovolil by si toto i proti dospělému, třikrát těžšímu kavkazákovi, který dáví vlky na potkání? Sotva.


Kopnete si do něj?

Proto mám jednu prostou zásadu – do štěňat se nekope. Tečka. Až odrostou, zařadí se, pochopí, o co jde. Pokud ne, mohou se postavit onomu pitbulovi – a bude to férový zápas. Zkrátka, na autory do dvaceti let by měl platit jiný metr. Přiznejme si jednu věc: Vychází spousta knih, které nikdy neměly spatřit tiskárnu, a naopak spousta kvalitních textů do tisku neprojde. Ale tahle (ani jiná věkově blízká) autorka za to nemůže. Chyba je někde úplně jinde...

 Hodnocení takových knih je tedy značně obtížné. Recenzent by měl dle mého volit smířlivý tón, vytknout nedostatky, ale též klady. A jak bylo řečeno, hlavně zohlednit věk autora. Což se také ve zmiňované recenzi stalo.

Jako vše, má i tento problém druhou stranu. Že by děti měly mít soudnost (nebo jejich rodiče, sic!), nebýt přehnaně sebevědomé, neměly by dostat vše, co si zamanou a pokud jim rodiče zaplatí vydání románu, vyroste z nich arogantní, prostořeký, drzý fracek, který se neumí chovat. A proto je třeba je plácnout přes čumák ihned.

Něco na tom bude, ale použít k tomu hned napoprvé lešenářskou trubku nepovažuji za dvakrát šťastné řešení…