neděle 4. listopadu 2018

BOoK con 2018 – bleskové info


Na tuto akci jsem vyrazil až v sobotu, ale zase brzo ráno. Abych stihnul první přednášku na pořadu dne. Ta se začínala v deset. Šlo o Krvavou snídani Haniny Veselé se křtem její nové  knihy Krev teče vždycky červená. Bohužel, dopravní anděl strážný i ubrečené počasí bylo proti. Začalo to ukázkovým zásekem v České Třebové. Dal jsem si před nádražím cigáro, vzal to v klidu a šel vyfotit Molly Foxovou (můj cestovní poradce  plnící i formu talismanu) s nějakou tou mašinkou. Na první nástupiště se v tu chvíli vřítil zpožděný vlak do Prahy, který ale podle jízdních řádů nenavazoval na žádné jiné spoje směr Dobříš, takže jsem jej původně ignoroval. Nastoupil jsem a řekl si, že to nakonec dobře dopadne. Dokonce jsem nezabloudil na Hl. nádraží, ani v metru (aplikace dpp má něco do sebe!) a podzemním labyrintem se dostal na Smíchov.



sobota 20. října 2018

Ve spárech Černokněžny

(původní text byl publikován 18. října 2013) 


Jak jsem již popisoval v jiné povídce (Evička & Spiderman), někteří otcové mají problém akceptovat skutečnost, že z jejich malé milované holčičky vyrostla ženská, za kterou se otočí každý chlap. No, kdyby se jen otočil, asi by nebylo zase až tak moc zle, ale nebudeme si nic nalhávat, skutečnost je jiná.

Dlouho jsem považoval tatíka posedlého myšlenkou, že jeho dcera zůstane pannou do konce života, za to nejhorší, co vás může potkat. Byl to omyl. Existuje ještě jedna horší varianta, než se stát potenciální obětí násilí hlavy rodiny, která navíc u svého potomka brání něco, co je třeba již čtyři a více let pasé.


***


Některé věci se prostě stanou, bez ohledu na to, jak moc se jim snažíte vyhnout. Sněhurka (jde  o krycí jméno, to je snad očividné) byla hodná a milá slečna. Navíc i velmi pěkná. Modrooká, drobná, štíhlá, tichá, usměvavá tmavovláska. A také byla svolná ke každé lumpárně, což zahrnovalo například noční sběr hrušek, jablek nebo třešní podél silnic první, II. a III. třídy, s následným útěkem před policií, nebo opakované „kradení“ rybářské loďky u jednoho z rybníků, na který jsme chodili krmit labutě do rákosí. A mnohé jiné bohulibé činnosti.

Nic netrvá ale věčně. Ani jaro a léto. Po nich totiž ve valné většině případů následuje podzim. Přízemní mrazíky jsou fajn, ale přeci jen trávit každou noc couráním po venku, to taky není nic moc. Jelikož mám ale panickou hrůzu ze seznamování, bylo třeba vyřešit, jak se vyhnout Sněhurčině matce. Měl jsem neblahý pocit, že naše setkání by se mi vůbec nelíbilo. Ten pocit nabíral na intenzitě tím víc, čím víc jsem se tomu vyhýbal. Sněhurka začala být nevrlá, protože moje neochota setkat se s její matkou byla důvodem, že jsme se nyní vídali poněkud méně, než tomu bývalo dřív.

Přistoupil jsem tedy pod nátlakem na kompromisní systém návštěv v době, kdy její matka jezdila na služební cesty. Přitom jsem pečlivě dbal na to, abych přicházel i odcházel za tmy. Sousedi na vesnicích jsou totiž nechutně zvědavý. A rádi se navíc i o výsledky svého "zevlingu" podělí. 


***


Po dvou nařízených přesčasech v práci a třech vlastních směnách, jsem se tedy jednou vydal za Sněhurkou. Únava si však nakonec vybrala svojí daň a já nevstal ještě za tmy. Pro jednou se snad nic nestane, řekl jsem si. Času jsem měl teoreticky i prakticky dostatek. Podzimní sluníčko se opíralo do nádherně zabarvených stromů, a mlhy v nedalekých lesích vypadaly jako namalované kouzelným štětcem. Byl čas na cigaretu.

Vzal jsem si na sektorce svůj oblíbený hrníček Nescafé s vonící kávou, kterou mi Sněhurka nachystala, než šla do sprchy. Hodil jsem si na ramena bundu a s ještě polozalepenýma očima vyšel na dvorek. Sem naštěstí nebylo od sousedů ani ze silnice vidět, takže jsem si v klidu zapálil a slastně se protáhl jak kočka ve hřejivých paprscích dopoledního slunce.

Napil jsem se kávy a hned ji znechuceně vyprskl. Sakra, kolikrát jsem Sněhurce říkal, že kafe nesladím? Na co ta ženská jenom myslí? 

„Když už jste si vzal MOJE kafe a nechutná vám, musíte ho plivat na trávník?“ ozvalo se za mnou. V té chvíli se o mne pokusili šlak, infarkt myokardu a bezvědomí najednou. Pomalu, opravdu velmi pomalu jsem se otočil. Paní ve smetanovém kostýmku a lodičkách stejné barvy, stojící mezi dveřmi opřená uvolněně o futra, mne pobaveně pozorovala. Její podoba se Sněhurkou byla nepopiratelná. Vždyť se měla vrátit až zítra odpoledne! Tohle bylo zákeřný jak prošlý Tribit.

„Dobrý den,“ bylo to jediné, na co jsem se v té chvíli vzmohl. Moje rozespalost byla ta tam jako mávnutím kouzelného proutku a vystřídalo ji překotné přemýšlení. Mám jí ten hrnek vrátit, když je to její kafe? Asi ne, vždyť jsem se z něj už napil. Jak ji mám oslovovat? Je vhodné se jí přitom dívat do očí, nebo raději uhnout pohledem? Jak se paní jmenuje? Nemohl jsem si honem vzpomenout. Ani na to, jaké má vlastně Sněhurka příjmení. To je ten můj zatracený zvyk používat přezdívky. Podle nich bych její matku měl oslovovat jako Veličenstvo, Výsost, nebo Černokněžnu *[1]. Podvědomě jsem však cítil, že by to zkomplikovalo již tak špatnou situaci.

*[1] Podle mé prudce geniální dedukce jde o ženský rod slova černokněžník :-X




Mám ji podat ruku na pozdrav, říct tu trapnou frázi „těší mne“ a představit se? Kam mám ale odložit tu cigaretu? Můžu hrnek s JEJÍM kafem položit na zem? Bože, musel jsem vypadat hrozně, celý týden jsem nešáhl na holicí strojek a teď jsem vypadl asi… no, dost asociálně. A hlavně asi zoufale, což vyplývalo z toho, že na jakýkoliv útěk bylo pozdě. Černokněžna ve dveřích se očividně pásla na mých pochybách a nervozitě.


***


Seděl jsem na židli v kuchyni, přede mnou stálo nové kafe, tentokrát již neoslazené. Zarytě jsem mlčel a snažil se tvářit, že tu vůbec nejsem. Sněhurčina matka si zalila i SVOJI kávu a posadila se proti mně. Pod jejím rentgenovým pohledem jsem se cítil opravdu mizerně.

A vůbec, kde je vlastně Sněhurka? Sprchuje se už nejmíň hodinu. Uslyšel jsem její kroky na chodbě a vzápětí vpadla do místností. Když mne míjela, věnovala mi letmý polibek na tvář a její matka u toho zvedla obočí. Můj pohled těkal ze Sněhurky na Temnou královnu a já usilovně hledal řešení, jak z té šlamastyky ven. Sněhurka vypadala pobaveně, a ačkoli to možná byla jen moje zjitřená představivost, zdálo se mi, že si to užívá. Na tváři se jí usadil takový ten samolibý úsměv typu, nechtěl jsi to, ale stejně na to došlo, tak si to pěkně vyžer až do dna.

„Máte hlad?“ zeptala se mne najednou do tíživého ticha Černokněžna. 

„Ne, děkuji,“ odpověděl jsem. S tak staženým žaludkem bych stejně nic nedokázal pozřít.

„Kafe vám chutná?“

„Ano, je výborné,“ přemohl jsem se a vydoloval ze sebe odpověď. Příval otázek neustával.

„Půjdete si ještě zapálit?“

Co tím, k čertu, sleduje? O co ji jde? Usmívá se přitom na mne jak dlouho hladová liška na invalidní kuře. 

„Ne, možná až později,“ odpověděl jsem a odvážně ji vrátil svůj nejzářivější a nejnevinnější úsměv. Pche, tyhle psychologický blbosti a hry mě přeci nemůžou rozhodit. Jistě to nebude zas tak zlý, jak jsem se bál.

„Super!“ zasmála se. „Takže, teď se můžeme plně věnovat našemu rozhovoru.“

Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách. „Jakému rozhovoru?“ zasténal jsem. 

„Vezmeme to popořadě. Jak se jmenujete? Kolik je Vám let? Kde pracujete a jaké máte vzdělání? Jak jste se potkal s mojí dcerou? Jak dlouho že už spolu chodíte? Kdy jste mi to jako hodlali sdělit? Jestli to s mojí dcerou myslíte vážně, jistě již máte nějaké společné plány do budoucna …“ její oči se vpíjely do mých.

Bylo mi jasné, že tady končí sranda a začíná náboženství. Jedna věc byla komunikovat s osmnáctiletou zamilovanou slečnou a druhá vést jako dvacetiletý (no vážně, i já jsem byl kdysi dávno mladý) vyrovnaný rozhovor s paní, která už ví o životě svoje a růžové brýle dávno sundala. A pokud k tomu ještě navíc zastává oficiálně i funkci matky vaší současné přítelkyně, rozhodně to nemůže být procházka rozkvetlým sakurovým sadem. Uhnul jsem pohledem a hledal očima podporu u Sněhurky. Ta však na mne spiklenecky mrkla a zvedla se od stolu.

„Hele, jdu hodit prádlo do pračky, hned sem zpátky.“ Její líbezný úsměv prozrazoval, že se mne rozhodla zlomyslně ponechat ve spárech kruté, nemilosrdné a na výslech nadržené Černokněžny.

„Nemusíš spěchat,“ zapředlo spokojeně jen o tři údery srdce později Její Temné veličenstvo. „Jsem přesvědčená, že si spolu budeme výborně rozumět. Máme si toho tolik co povídat …“




středa 10. října 2018

Jak jsem dal sbohem osmdesátkám a devadesátkám (SMK)

Bylo nebylo, před dlouhými lety. Tak se začínají pohádky, kdy je minulost jaksi zastřená a pamětníci mlčí, protože to pro dnešní dění nemá žádný význam a navíc to ani nikoho nezajímá. Nebo zajímá, ale není žádoucí tahat kostlivce ze skříní. Což je prostě fakt.

Nedávno jsem měl delší rozhovor s P. K. V rukopise se mi objevily totiž odkazy na věci, které mají základ v (po)listopadových událostech. Pro upřesnění dodám, že šlo o rok 89. Nakonec jsme se dohodli na jejich eliminaci, což bylo jen správné. Příště si na to budu muset holt dát majzla. Lidé zapomínají, to je zcela běžný jev, mladší generace ještě ani nebyly na světě a události z dob, kdy ještě nebyl FB a Instagram, je často vůbec neberou...



Ono se to nezdá, ale jsme přibližně stejně starý
(M1A1 Abrams - období výroby: 1979 - dosud)

pondělí 1. října 2018

Rozhovor s Janou Jůzlovou


Jana Jůzlová je žena mnoha zájmů a některé z nich, stejně jako její práce, přímo či nepřímo souvisejí se psaním a literaturou. A to už byl dostatečný důvod, abych ji požádal o rozhovor.




Jana Jůzlová

úterý 18. září 2018

O fantastice, literatuře a češtině s Mgr. Evou Suchomelovou


Základním pracovním nástrojem autora je jazyk. V případě většiny z nás čeština. Umíme ji ale používat správně? Jak širokou máme slovní zásobu? Rozumíme ještě vůbec psanému textu? A jak jsou na tom dnešní školáci, dost možná budoucí spisovatelé? Na tyto a další otázky mi odpověděla Mgr. Eva Suchomelová.



Mgr. Eva Suchomelová
Autorka fotografie: Hana Hořáková


neděle 16. září 2018

Když padne král...


Včera v noci se konala prestižní soutěž o nejlepšího kulturistu naší planety, Mr. Olympia. Obecně v této soutěži platí, že krále nejde sesadit z trůnu, pokud k tomu výrazně nepřispěje sám. Má jméno, má tisíce fanoušků, má charisma. Umí svoji celoroční práci v posilovně prodat.

A také se najde sousta těch, kteří se nemohou dočkat chvíle, kdy král padne. A to se také tentokrát stalo. Ke svému osmému vítězství v radě se chtěl probojovat Phil Heath, leč byl poražen. Vyhrál Shawn Rhoden. Nutno podotknout, že zaslouženě. Obhajoba je ale vždy těžší, již brzy se dnešní vítěz dostane do pozice, kdy bude zajímavější jej spatřit padnout, než ho vidět znovu vítězit.

Jsem velmi rád, že to Phil Heath vzal jako opravdový král, popřál soupeři a ustál to. Což není dnes zase tak samozřejmé. Zda se dokáže vrátit příští rok a vzít si korunu zpět, netuším. Je to ale k zamyšlení.



Král Conan / Král Arnold
když už jsem začal tou kulturistikou, ať je to stylové...

středa 5. září 2018

Fejetony eseje a jiná vymírající zvířena


Když se podíváte na weby o fantastice, můžete si všimnout jedné zajímavé věci. V počtu zveřejněných článků vedou jednoznačně recenze. Sem tam se objeví rozhovor. Ale publicistika již léta skomírá na úbytě.


Ach, můj drahý!  Kdy mi konečně ukážeš tu svoji esej?

neděle 2. září 2018

Bye bye bejby


... aneb jak slečna Fantastika dostala kopačky (dočasně)

Přesycenost válečnými a historickými romány mě kdysi dovedla k fantasy. Objevovat Conana a spol. byl zážitek. Pokud však začnete sami psát, dostanete se do poněkud prekérní situace. Nejen, že je vhodné sledovat, co se děje ve vašem (sub)žánru, taky sledujete své kolegy autory, čtete jejich nové knihy a diskutujte o nich.

A najednou můžete zjistit, že máte fantastiky plné zuby.



středa 8. srpna 2018

Projekt R10 - Michal Březina

Michal Březina pracuje jako recenzent pro Vanili.cz a navíc si libuje ve zpovídaní lidí, co se točí kolem knih. Tentokrát se však role obrátily a ocitl se na druhém břehu...


Michal Březina 

středa 1. srpna 2018

Projekt R10 - Zuzana Hartmanová

Další středa, další rozhovor. Obětí mé zvídavosti se stala Zuzana Hartmanová, která odpovídala na deset otázek (plus jednu bonusovou) ohledně knih, recenzí a recenzentů.


Zuzana Hartmanová


středa 25. července 2018

Projekt R10 - Alexandra Pavelková

Tentokrát jsem si pro odpovědi na zvídavé otázky ohledně knih, recenzí a recenzentů zašel na Slovensko. Alexandra Pavelková (spisovatelka, filmová a knižní recenzentka, šéfredaktorka webu Fandom.sk) prozradila nejen něco o sobě, ale také o tom, jak píše recenze a jaké vlastnosti by podle ní měl mít správný recenzent. A dokonce se mi povedlo zjistit, kolik váží kilo!


Alexandra Pavelková aka cpt. Slovakia


středa 18. července 2018

Projekt R10 - Monika Dvořáková

Na soubor deseti otázek z Projektu R10 odpovídala zástupkyně šéfredaktora webu sarden.cz, Monika Dvořáková.


Monika Dvořáková