Těžko říci, kdy a kde se tato potřeba zrodila. Má ovšem oporu v tradici. Vždy bylo před ostatními třeba obhájit to, čemu věříme. Umetat cestičku žánru, novinkám a novotám, slovním i slovesným novotvarům, autorům, kteří je propagují, za současného pokyvování hlavou, že nejde o revoluci, neboť navazují na klasiky. Což našemu směru dodá vážnost, stabilitu a oporu, než někdo odborně rozhodne, že ano, toto je správné!
Možná je na čase přijmout „Druhou vlnu“ jako primární smysl fantastiky a za mohutného aplausu posledních věrných pohrobků Arthura Schopenhauera, uvést důvody pro zhroucení hyperboly, tak slibně stoupající k nebi, do závratných výšin. Až příliš často se mi do uší drala slova o nutnosti pozvednutí plamenného meče kvality. Však podobně jako představa „čistého umění“, evokuje mi tento požadavek ze všeho nejvíce právě dekadenci.
En Attendant Godot, Paris, 1953
Kuželosečka s výstředností větší než jedna, je špatnou výchozí metaforou pro to, abychom si začali trhat vlasy (pokud nám zbyly) nad stavem pacienta, který jak se zdá, je již několik let v kómatu. Hlavně proto, že byl špatně diagnostikován.
Jak těžký je vůz, naložený nádhernými, leč ve svém nitru hlavně brakovými ideami? Tolik přání již na něj bylo naloženo a tolik krásných vraníků, ryzáků i běloušů k němu zapřaženo!
Snad opravdu nastal čas po třiceti letech čekání na Godota, který si podle Velkého proroctví sedne na kozlík a vyvede českou fantastiku z temna Na východ od ráje, přijít s řešením, jež nebude spočívat pouze v konzervaci dosavadního stavu.
Ale možná by stačil kocour Mikeš, který těm učeným pánům řekne, že místo dalšího nakládání na vůz je v první řadě třeba zapřáhnout všechny koně tak, aby táhli jedním směrem.
