sobota 20. října 2018

Ve spárech Černokněžny

(původní text byl publikován 18. října 2013) 


Jak jsem již popisoval v jiné povídce (Evička & Spiderman), někteří otcové mají problém akceptovat skutečnost, že z jejich malé milované holčičky vyrostla ženská, za kterou se otočí každý chlap. No, kdyby se jen otočil, asi by nebylo zase až tak moc zle, ale nebudeme si nic nalhávat, skutečnost je jiná.

Dlouho jsem považoval tatíka posedlého myšlenkou, že jeho dcera zůstane pannou do konce života, za to nejhorší, co vás může potkat. Byl to omyl. Existuje ještě jedna horší varianta, než se stát potenciální obětí násilí hlavy rodiny, která navíc u svého potomka brání něco, co je třeba již čtyři a více let pasé.


***


Některé věci se prostě stanou, bez ohledu na to, jak moc se jim snažíte vyhnout. Sněhurka (jde  o krycí jméno, to je snad očividné) byla hodná a milá slečna. Navíc i velmi pěkná. Modrooká, drobná, štíhlá, tichá, usměvavá tmavovláska. A také byla svolná ke každé lumpárně, což zahrnovalo například noční sběr hrušek, jablek nebo třešní podél silnic první, II. a III. třídy, s následným útěkem před policií, nebo opakované „kradení“ rybářské loďky u jednoho z rybníků, na který jsme chodili krmit labutě do rákosí. A mnohé jiné bohulibé činnosti.

Nic netrvá ale věčně. Ani jaro a léto. Po nich totiž ve valné většině případů následuje podzim. Přízemní mrazíky jsou fajn, ale přeci jen trávit každou noc couráním po venku, to taky není nic moc. Jelikož mám ale panickou hrůzu ze seznamování, bylo třeba vyřešit, jak se vyhnout Sněhurčině matce. Měl jsem neblahý pocit, že naše setkání by se mi vůbec nelíbilo. Ten pocit nabíral na intenzitě tím víc, čím víc jsem se tomu vyhýbal. Sněhurka začala být nevrlá, protože moje neochota setkat se s její matkou byla důvodem, že jsme se nyní vídali poněkud méně, než tomu bývalo dřív.

Přistoupil jsem tedy pod nátlakem na kompromisní systém návštěv v době, kdy její matka jezdila na služební cesty. Přitom jsem pečlivě dbal na to, abych přicházel i odcházel za tmy. Sousedi na vesnicích jsou totiž nechutně zvědavý. A rádi se navíc i o výsledky svého "zevlingu" podělí. 


***


Po dvou nařízených přesčasech v práci a třech vlastních směnách, jsem se tedy jednou vydal za Sněhurkou. Únava si však nakonec vybrala svojí daň a já nevstal ještě za tmy. Pro jednou se snad nic nestane, řekl jsem si. Času jsem měl teoreticky i prakticky dostatek. Podzimní sluníčko se opíralo do nádherně zabarvených stromů, a mlhy v nedalekých lesích vypadaly jako namalované kouzelným štětcem. Byl čas na cigaretu.

Vzal jsem si na sektorce svůj oblíbený hrníček Nescafé s vonící kávou, kterou mi Sněhurka nachystala, než šla do sprchy. Hodil jsem si na ramena bundu a s ještě polozalepenýma očima vyšel na dvorek. Sem naštěstí nebylo od sousedů ani ze silnice vidět, takže jsem si v klidu zapálil a slastně se protáhl jak kočka ve hřejivých paprscích dopoledního slunce.

Napil jsem se kávy a hned ji znechuceně vyprskl. Sakra, kolikrát jsem Sněhurce říkal, že kafe nesladím? Na co ta ženská jenom myslí? 

„Když už jste si vzal MOJE kafe a nechutná vám, musíte ho plivat na trávník?“ ozvalo se za mnou. V té chvíli se o mne pokusili šlak, infarkt myokardu a bezvědomí najednou. Pomalu, opravdu velmi pomalu jsem se otočil. Paní ve smetanovém kostýmku a lodičkách stejné barvy, stojící mezi dveřmi opřená uvolněně o futra, mne pobaveně pozorovala. Její podoba se Sněhurkou byla nepopiratelná. Vždyť se měla vrátit až zítra odpoledne! Tohle bylo zákeřný jak prošlý Tribit.

„Dobrý den,“ bylo to jediné, na co jsem se v té chvíli vzmohl. Moje rozespalost byla ta tam jako mávnutím kouzelného proutku a vystřídalo ji překotné přemýšlení. Mám jí ten hrnek vrátit, když je to její kafe? Asi ne, vždyť jsem se z něj už napil. Jak ji mám oslovovat? Je vhodné se jí přitom dívat do očí, nebo raději uhnout pohledem? Jak se paní jmenuje? Nemohl jsem si honem vzpomenout. Ani na to, jaké má vlastně Sněhurka příjmení. To je ten můj zatracený zvyk používat přezdívky. Podle nich bych její matku měl oslovovat jako Veličenstvo, Výsost, nebo Černokněžnu *[1]. Podvědomě jsem však cítil, že by to zkomplikovalo již tak špatnou situaci.

*[1] Podle mé prudce geniální dedukce jde o ženský rod slova černokněžník :-X




Mám ji podat ruku na pozdrav, říct tu trapnou frázi „těší mne“ a představit se? Kam mám ale odložit tu cigaretu? Můžu hrnek s JEJÍM kafem položit na zem? Bože, musel jsem vypadat hrozně, celý týden jsem nešáhl na holicí strojek a teď jsem vypadl asi… no, dost asociálně. A hlavně asi zoufale, což vyplývalo z toho, že na jakýkoliv útěk bylo pozdě. Černokněžna ve dveřích se očividně pásla na mých pochybách a nervozitě.


***


Seděl jsem na židli v kuchyni, přede mnou stálo nové kafe, tentokrát již neoslazené. Zarytě jsem mlčel a snažil se tvářit, že tu vůbec nejsem. Sněhurčina matka si zalila i SVOJI kávu a posadila se proti mně. Pod jejím rentgenovým pohledem jsem se cítil opravdu mizerně.

A vůbec, kde je vlastně Sněhurka? Sprchuje se už nejmíň hodinu. Uslyšel jsem její kroky na chodbě a vzápětí vpadla do místností. Když mne míjela, věnovala mi letmý polibek na tvář a její matka u toho zvedla obočí. Můj pohled těkal ze Sněhurky na Temnou královnu a já usilovně hledal řešení, jak z té šlamastyky ven. Sněhurka vypadala pobaveně, a ačkoli to možná byla jen moje zjitřená představivost, zdálo se mi, že si to užívá. Na tváři se jí usadil takový ten samolibý úsměv typu, nechtěl jsi to, ale stejně na to došlo, tak si to pěkně vyžer až do dna.

„Máte hlad?“ zeptala se mne najednou do tíživého ticha Černokněžna. 

„Ne, děkuji,“ odpověděl jsem. S tak staženým žaludkem bych stejně nic nedokázal pozřít.

„Kafe vám chutná?“

„Ano, je výborné,“ přemohl jsem se a vydoloval ze sebe odpověď. Příval otázek neustával.

„Půjdete si ještě zapálit?“

Co tím, k čertu, sleduje? O co ji jde? Usmívá se přitom na mne jak dlouho hladová liška na invalidní kuře. 

„Ne, možná až později,“ odpověděl jsem a odvážně ji vrátil svůj nejzářivější a nejnevinnější úsměv. Pche, tyhle psychologický blbosti a hry mě přeci nemůžou rozhodit. Jistě to nebude zas tak zlý, jak jsem se bál.

„Super!“ zasmála se. „Takže, teď se můžeme plně věnovat našemu rozhovoru.“

Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách. „Jakému rozhovoru?“ zasténal jsem. 

„Vezmeme to popořadě. Jak se jmenujete? Kolik je Vám let? Kde pracujete a jaké máte vzdělání? Jak jste se potkal s mojí dcerou? Jak dlouho že už spolu chodíte? Kdy jste mi to jako hodlali sdělit? Jestli to s mojí dcerou myslíte vážně, jistě již máte nějaké společné plány do budoucna …“ její oči se vpíjely do mých.

Bylo mi jasné, že tady končí sranda a začíná náboženství. Jedna věc byla komunikovat s osmnáctiletou zamilovanou slečnou a druhá vést jako dvacetiletý (no vážně, i já jsem byl kdysi dávno mladý) vyrovnaný rozhovor s paní, která už ví o životě svoje a růžové brýle dávno sundala. A pokud k tomu ještě navíc zastává oficiálně i funkci matky vaší současné přítelkyně, rozhodně to nemůže být procházka rozkvetlým sakurovým sadem. Uhnul jsem pohledem a hledal očima podporu u Sněhurky. Ta však na mne spiklenecky mrkla a zvedla se od stolu.

„Hele, jdu hodit prádlo do pračky, hned sem zpátky.“ Její líbezný úsměv prozrazoval, že se mne rozhodla zlomyslně ponechat ve spárech kruté, nemilosrdné a na výslech nadržené Černokněžny.

„Nemusíš spěchat,“ zapředlo spokojeně jen o tři údery srdce později Její Temné veličenstvo. „Jsem přesvědčená, že si spolu budeme výborně rozumět. Máme si toho tolik co povídat …“




středa 10. října 2018

Jak jsem dal sbohem osmdesátkám a devadesátkám (SMK)

Bylo nebylo, před dlouhými lety. Tak se začínají pohádky, kdy je minulost jaksi zastřená a pamětníci mlčí, protože to pro dnešní dění nemá žádný význam a navíc to ani nikoho nezajímá. Nebo zajímá, ale není žádoucí tahat kostlivce ze skříní. Což je prostě fakt.

Nedávno jsem měl delší rozhovor s P. K. V rukopise se mi objevily totiž odkazy na věci, které mají základ v (po)listopadových událostech. Pro upřesnění dodám, že šlo o rok 89. Nakonec jsme se dohodli na jejich eliminaci, což bylo jen správné. Příště si na to budu muset holt dát majzla. Lidé zapomínají, to je zcela běžný jev, mladší generace ještě ani nebyly na světě a události z dob, kdy ještě nebyl FB a Instagram, je často vůbec neberou...



Ono se to nezdá, ale jsme přibližně stejně starý
(M1A1 Abrams - období výroby: 1979 - dosud)

pondělí 1. října 2018

Rozhovor s Janou Jůzlovou


Jana Jůzlová je žena mnoha zájmů a některé z nich, stejně jako její práce, přímo či nepřímo souvisejí se psaním a literaturou. A to už byl dostatečný důvod, abych ji požádal o rozhovor.




Jana Jůzlová