Zatracené ženské pokolení, aneb počestné paní pardubické

Někdy se to tak zkrátka sejde. Takže ani tento článek nebyl původně zamýšlen jako silvestrovský, či jako jakási derniéra za rokem 2024. Ale stalo se. A důvodem bylo, že se již několik dní v myšlenkách vracím k filmu Počestné paní pardubické (1944). 

Drahnou dobu jsem se tomuto snímku z rozličných důvodů vyhýbal a znal z něj pouze proslulou větu rychtáře Pálky Zatracené ženské pokolení, což byla ovšem velká škoda. Osmdesát let starý snímek (!) totiž neztratil nic ze své aktuálnosti, což je dozajista velmi dobrý ukazatel kvality. S tím jde ruku v ruce i maximálně kvalitní herecké obsazení.

Počestné paní pardubické / Die ehrbaren Frauen von Pardubitz (1944)
filmový plakát
zdroj obrázku 

A o čemže ten film vlastně je? V hlavní roli jsou maloměšťáctví, intriky, předsudky a pokrytectví. 

Strážkyně morálky, manželky vážených konšelů a ctihodných řemeslníků, vědí nejlépe, co se sluší a patří. I proto je jim trnem v oku mladá a krásná Rozina, žena místního kata Jiřího Zellingera. Paničky se pustí s Rozinou do "svaté války" ve snaze ji potupit a vykázat tam, kam podle nich člověk sníženého stavu patří.

Jenže "katovka", jak jí uštěpačně říkají, se rozhodně jen tak nedá, a že má pusu jaksepatří prořízlou. Ve chvíli, kdy se počestné paní pardubické svolávají k jednání, se vám zčistajasna vybaví svolávání sněmu kostelních babek z trilogie Slunce seno. A nemyslím si, že jde o podobnost čistě náhodnou ;).

Upřímné rozhořčení zdejších manželek nad tím, že katovka nechodí v hadrech a s hlavou sklopenou, dává nejvíce najevo paní Kostíková, které je již dlouho mladá krásná Rosina trnem v oku. Přitom všichni z Pardubic neváhají jít za Rozinou a jejím mužem Jiřím pro pomoc, když si už ani lékaři nevědí rady. Oba manželé z katovny totiž mají velké znalosti v oblasti ranhojičství a bylinkářství, často větší než mnohý doktor. 

Situace se postupně vyhrotí nejen skrze spor ženských s katovkou a skrze dvojitou nešťastnou lásku, ale také tím, že se v Pardubicích objeví královský úředník, hrabě Bořita z Klokočína, jednající v přísně tajné záležitosti. Zde se ovšem žádné tajemství dlouho neutají. Proto se také pan Bořita ihned stane předmětem zájmu všech místních paniček, které nešetří zlatem, stříbrem, ani svou počestností, jen aby si pro sebe vymohly udělení erbovního měšťanství.

"Kde husy, tam štěbety, kde ženské, tam klevety. Zatracené ženské pokolení!"  Rychtář Pálka

Mezitím se u staré, lakotné a hamižné hraběnky Terezie Ugartové ze Žďáru rozhoduje o osudu její mladší schovanky, Aninky Dražické, kterou chce šlechtična provdat za purkmistra Martina Ignáce Kutnohorského, aby mohla tímto sňatkem výrazně rozšířit své pozemské statky. Kromě těchto romantických peripetií dojde i na zápletku kriminální, která vše jaksepatří zkomplikuje.

*

Kromě skvělých hereckých výkonů stojí za zmínku i velmi povedené kostýmy, krásná čeština a brilantní dialogy. Snímek samotný je potom více satirou než komedií a nutno dodat, že satirou velmi povedenou. Není určitě jen tak, že stejné typy postav, které vidíme v tomto filmu, potkáváme často i dnes v reálném životě.

Trochu mi zatrnulo, když písař Prokop odmítl milostné návrhy notoricky nevěrné a záletné paní Zvůnkové, ta vzápětí pronesla, že jej zničí, pročež ztropila scénu a obvinila písaře ze snahy spáchat na ní násilí, čímž rozpoutala proti němu nenávistnou kampaň. Uražená ješitnost je zkrátka zlá věc a paní Zvůnková dokonce vědomě svým obviněním ohrozila i vztah písaře s milovanou Aninkou.

Stejně tak je nadčasové, když se dav rozlícených paniček snaží přimět purkmistra, aby dal bez prodlení vsadit do šatlavy katovku Rozinu, protože je podle jejich kolektivního rozhodnutí vinna a netřeba jim k tomu žádný další soud. Prostě ji chtějí stůj co stůj vidět za mřížemi.

Protože film vznikal v době Protektorátu, dokonce v předposledním roce války (popravdě vůbec nechápu, jak se na něj povedlo sehnat peníze), má postava osoby stavu sníženého, neboli kata, také jiný rozměr. Stejným způsobem norimberské zákony tehdy postavily Židy na úroveň druhořadých obyvatel. Ta paralela je celkem jasná, tehdejší cenzura ji ovšem (naštěstí) nezachytila. Jak rádi si přitom váženější občané napravují své pošramocené ego na těch, kteří momentálně stojí na společenském či mocenském žebříčku níže, známe z historie velmi dobře.

Co tedy dodat na závěr? 

Přeji Vám příjemně prožitý poslední den v roce a šťastný rok 2025 =)

S pozdravem Oskar Fuchs a Molly Foxová