Knihy, které přichází ve správný čas

 Už je to tak. Jsou zkrátka knihy, které si nás najdou ve správný čas. A jsem za ně moc rád. Byli to například Haruki Murakami, Cormac McCarthy, Raymond Chandler, nebo Bohumil Hrabal, jejichž knihy si mě našly ve chvílích, kdy jsem stál na pomyslných životních křižovatkách. A všechny do mého života vstoupily v okamžiku, kdy mi měly co říct. Navíc šlo pokaždé o velmi důležité sdělení. Pocit, že mi jejich kniha něco předala, zůstal dlouho poté, co jsem ji dočetl a odložil. V některých případech jde dokonce o celé roky. Momentálně se mezi takové počiny zařadil i Poštovní úřad, který má na svědomí Charles Bukowski. 

Molly Foxová čte Poštovní úřad
od Charlese Bukowského

Jedenáct let práce na poště zanechalo na hrdinovi jménem Henry "Hank" Chinaski nesmazatelné stopy. Zničilo mu to zdraví, ztratil veškeré iluze o lidech a světu, zatrpkl, neustále se pohybuje na hranici psychického i fyzického zhroucení, na ponižování ze strany vedoucích reaguje buď ignorací, nebo vulgarismy, a opakovaně řeší všechny své problémy nezávazným sexem, alkoholem a sázením na koňských dostizích, což mu způsobuje zase jen další problémy...

Kdyby tato kniha přišla dříve, asi bych z ní měl odlišné pocity. Poštovní úřad za mnou ale přišel až nyní a já si z něj vzal a odnesl zcela jiné věci, než prohánění sukní, permanentní opilost, nefunkční vztahy či tupé přežívání nekonečně dlouhých směn, střídaných volnem, které vždy uteče světelnou rychlostí. Co za zásadní vzkaz, prosvítající mezi jednotlivými řádky, jsem tam našel?

Žádné konzervativní instituce, tím spíše ty státní, se totiž nezmění kvůli stížnosti zaměstnance, ač je sebevíce oprávněnou, ale jedině proto, že již nemají žádnou možnost, jak ve své původní podobě přežít. Stejným způsobem se ovšem chovají i mnozí lidé. Systematicky a vědomě konzervují aktuální stav, brání (se) jakékoliv změně, která by s sebou nesla nutnost učit se novým věcem. Je pro ně mnohem snadnější pokračovat v zaběhlé rutině, i když nefunkční, než něco nového budovat. Zkrátka, snažit se v takovém prostředí o jakoukoliv změnu vede nutně k frustraci, vyhoření a nespokojenosti. Do tohoto stavu nakažlivé letargie a setrvalé lhostejnosti spadne i Henry Chinaski, přičemž mu trvá celých zmiňovaných jedenáct let, než pochopí, kde leží jeho hlavní problém, a rozhodne se poštu opustit. Paradoxně to vezme za špatný konec, ale v jeho konkrétním případě je hlavní, že se k nějaké změně vůbec odhodlal.

Zajímavé také je, že tyto zásadní knihy neznamenají, že s daným autorem souzním ve všem a vždy. Jeho další díla již mohou jít zcela mimo moji náladu nebo vkus. A tak, jak se mi s jistými knihami život mění, mnohé projdou kolem bez povšimnutí. Nikdy se ovšem neodvážím tvrdit, že jsou proto špatné. Jen ještě nepřišel jejich čas.

Tak snad mezitím udělají radost někomu jinému.