Dáma v lišku

Když se váš životní partner promění ve zvíře, je to v první řadě obrovský šok. A právě tohle se stalo panu Tebrickovi jednoho odpoledne roku 1880. Byl na procházce se svojí ženou Silvií, ale ta se najednou změnila v lišku. Nebylo o tom pochyb, že je to ona, zvířeti zůstaly lidské oči a také schopnost rozumět mluvenému slovu. Liška, dříve tedy paní Tebricková, na to reagovala posunky a snahou se dorozumět i v této svízelné situaci. Dokonce nadále s manželem hrála karetní hry, ač to nebylo zcela jednoduché.

Pan Tebrick zpočátku věří, že se vše zase vrátí k normálu, ale jak čas plyne, zjišťuje, že je to jen jeho zbožné přání. Na jednu stranu pan Tebrick chce, aby byla jeho žena šťastná, na druhou stranu odmítá přijmout zjevný fakt, že se lidská stránka jeho bývalé ženy stává jen mlhavou vzpomínkou. Silvie se mu postupně odcizuje, pomalu, ale neodvratně v ní vítězí zvířecí stránka. Už jí nevadí, že ji někdo uvidí "nahou" nebo "chodit po čtyřech". Místo lidského jídla, ke kterému ještě nějakou dobu po proměnně paní Tebricková tíhla, (možná více ze zvyku, než z čehokoliv jiného), postupně přechází na stravu vhodnější pro její druh.

Uspokojit své pudy začíná být pro Silvii / lišku mnohem důležitější, než aby byl pan Tebrick spokojený s jejím chováním. Ten, protože v ní stále vidí lidskou bytost, jí odepírá volnost a vyžaduje, aby se chovala jako před proměnou, ale přitom sám ví, že je to marná snaha.

David Garnett: Dáma v lišku

Nemožnost zvrátit jakýmkoliv způsobem tento stav, budí u pana Tebricka smutek. Jeho žena Silvie se čím dál tím víc stává liškou se vším všudy, každodenních konfliktů přibývá. Silvie nechce nosit šaty, sedávat u stolu při jídle, chodit ven jen v doprovodu, nebo si odpírat lov. 

Pan Tebrick po delší době nakonec pochopí, že pokud mu záleží na štěstí jeho ženy, nesmí ji dále držet zavřenou, a pustí ji proto na svobodu. Dojde mu, že udělal správnou věc, jen když vidí lovce se smečkou honících psů, je mu z toho nevolno. Snaží se na svoji lišku (už o ní nepřemýšlí jako o ženě) zapomenout. Skoro se mu to povede, ale jednoho dne se s ní setká znovu. Jisté pouto mezi ním a Silvií  existuje i nadále, proto mu přišla ukázat svá liščata.

Tebrick se během dlouhých bezesných nocí pouští do těžkých filosofických rozborů, přemýšlí, jestli mu byla vlastně jeho žena nevěrná, když je nyní zasloužilá liščí matka. A jestli by bylo správné či vhodné, žárlit na jejího lišáka. Jistý si je pan Tebrick nakonec jen jedinou věcí, chce, aby jeho (bývalá) žena byla šťastná. Příběh sám však pomalu spěje do nevyhnutelného tragického finále...

***

Na poměrně malém rozsahu se autor dotkl hned několika velmi důležitých otázek, nechává však zcela na čtenáři, jak se k nim postaví. Skvěle napsaná kniha totiž hladce přechází mezi několika pocitovými rovinami. Považuji ji za velmi zdařilou metaforu, popisující životní stereotypy, nevyhnutelnost, bezmocnost, odpuštění, setrvávání v milosrdné lži, smíření, i snahu se vyrovnat s vlastními ztrátami. Ty nám dokáží často obrátit život zcela naruby, aniž bychom s tím mohli cokoliv udělat.

Dále se zaobírá velmi důležitou otázkou, co dělá člověka člověkem, související zde právě s proměnou člověka ve zvíře. Jak se Silvie postupně stává více a více liškou, opouští typické lidské obavy a strachy. Neřeší, co si o tom budou myslet druzí, jak bude vypadat v jejich očích, postrádá i pocit viny za to, že je taková, jaká je. Cítí se šťastná a svobodná, nechce se trápit minulostí ani budoucností, jedná intuitivně a instinktivně. Přesto v ní cosi neurčitého z člověka zůstává. 

V první řadě je to ovšem stále román o ztrátě milované osoby a o tom, jak se s tím (ne)umíme vypořádat. Absurdní situace, které v příběhu vyvstávají, pak toto těžké téma trošku odlehčí, ale zároveň nám říkají, že rozhodnout se správně není vždy tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát...