Pražské Jezulátko a sidekickové

Kterou ze svých postav mám nejraději a proč?

Tuto otázku jsem dostal od svých čtenářů již několikrát, takže se na ni pokusím odpovědět poněkud obšírněji.

Není žádným tajemstvím, že mám mnohem raději vedlejší postavy než ty hlavní. Nebývají tolik sešněrovány konvencemi, autor s nimi pracuje s vědomím, že nemusí být nutně všemi oblíbené, což  je u hlavní postavy naopak atribut životně nutný. Z řečeného vyplývá, že takové postavy jsou kolikrát vtipné, prostořeké, neřestné, nečestné a mají spoustu vlastností, pro hlavního hrdinu nepřípustných. Zkrátka, sidekickové mají často velmi pestrý život, a mnoho čtenářů je právě z tohoto důvodu miluje.

Mimochodem, slovo sidekick se v poslední době stalo poměrně módním. Ač se ten výraz může tvářit záhadně a tajemně, nejde o nic jiného, než o to, čemu česky říkáme kumpán, pomocník či společník naší hlavní postavy. Ta pak má komu vysvětlovat své myšlenkové pohody (doktor Watson), nebo k ruce dostane někoho, kdo má schopnosti, které hrdina postrádá (Gandalf). Mnoho oblíbených a slavných postav patří mezi sidekicky, aniž bychom si to uvědomovali - namátkou vybírám například Hermionu Granger, Sama Hawkinse, Sancho Panzu, nebo mistra Yodu.

Pražské Jezulátko v celé své kráse :-)

Mimochodem, je třeba podotknout, že i hlavní záporák může mít své sidekicky, těšící se velké oblibě mezi širokými masami fanoušků. Typickým příkladem budiž Jokerova Harley Quinn. 

Pokud se obrátím k vlastní tvorbě, mezi mými postavami zaujímá unikátní pozici Sigmund Frost. V knize Frost je hlavní postavou a má k sobě Wolfiho a Temnou, ale hned v následující knize s názvem Hitokiri se hlavní role zhostil Michael Lindner a role pomocníka a částečně i mentora připadla právě Frostovi. 

 Ale mojí nejoblíbenější postavou není. Tuto pozici si pro sebe uzurpovalo Pražské Jezulátko.

Důvodů pro to je hned několik.

Ten první je zcela prostý. Miluji, když se mi do textu povede vložit něco velmi známého, co se ovšem ještě nikdy v knize nebo v daném žánru neobjevilo. Pražské Jezulátko toto myslím splňuje na sto procent.

Jezulátko samo je pak fascinující, celosvětově známou a uznávanou celebritou. Zažilo toho opravdu hodně, však již toho také hodně pamatuje. Osobně jsem kostel Panny Marie Vítězné navštívil a byli tam lidé skutečně z celého světa, kteří vážili dlouhou cestu, například z Jižní Ameriky, jen aby mohli Jezulátko spatřit, vyjádřit mu úctu, poděkovat, nebo mu přednést svoji prosbu.

Sám nejsem věřící v klasickém slova smyslu, ale myslím si, že Jezulátko, kdyby mohlo mluvit jako v knize Pekelný pastýř, prokazovalo by nejen smysl pro humor, ale také trochu té laskavé zlomyslnosti v případě fanatiků a dogmatiků, a naopak shovívavosti vůči heretikům a ateistům. A proto jsem si jej dovolil ztvárnit v knize tak, jak jsem to udělal.

Jezule mluví sprostě, rádo s notnou dávkou vilnosti okukuje ženy a slečny, je trochu ješitné, na druhou stranu ale umí říci jasné a nekompromisní NE veškerému zlu a neváhá překračovat konvence, jen aby bylo pravdě a spravedlnosti učiněno zadost. Je také naprosto oddané svým přátelům a umí se za ně postavit a podpořit je i v nejtěžších zkouškách. To se pak prodere na povrch jeho skutečná božská síla a moc v nejčistší podobě. Když nebezpečí pomine, je to už zase to malé rozverné Jezule, co vymýšlí kdejakou možnou lotrovinu, jako všechny děti.

„Bůh to žádá!“ zvýšil kardinál hlas. „Aneb, jak pravíme my, znalí latiny, Deus Vult!“ 

Znuděné Jezulátko vytáhlo prstík z nosu. „Já nic nechci nechci. A fakt se mě neptejte neptejte, proč to říkám dvakrát.“ Kupodivu se tentokrát opravdu nikdo nezeptal. 

(Pekelný pastýř, strana 358)

Těžko říct, co se mu honí v té malé korunované hlavě, když už po tolik staletí shlíží na to lidské hemžení. Já ovšem doufám, že se na mě za způsob ztvárnění nezlobí a naopak bude rádo, že se za ním zastavíte i vy, co jste si o něm poprvé přečetli v Pekelném pastýři nebo v tomto článku.