Jak vznikl satanát

Pekelný pastýř je v několika ohledech kniha velmi specifická . Při tvorbě tohoto textu jsem si užíval hrátky s češtinou (dříve šlo spíše jen o jména postav) a výsledkem bylo i několik zajímavých a povedených slovních novotvarů.

Potřeboval jsem pro tuto knihu vytvořit jméno velké a mocné říše ležící mimo náš svět. Běžně by se do ní dostávají pouze duše zemřelých, ovšem za určitých podmínek by bylo umožněno proházet mezi těmito dvěma světy i několika dalším bytostem. Většina lidí by ji asi nazvalo prostým slovem Peklo, ovšem to by bylo příliš snadné a neoriginální...

Zcela první nápad bylo použít slovo Gehenna. Jenže to už bylo použito mnohokrát, tak jsem tak nazval nakonec pouze elitní zásahové pekelné jednotky. Stále jsem neměl vymyšlený název oné mocné říše. Postupně měla v příběhu hrát stále větší roli a jak kapitoly přibývaly, čase se krátil. Už jsem byl rozhodnutý ponechat místo jména pekelného státu v textu zástupné znaky, něco jako *** nebo xxx, ale nakonec to nebylo potřeba. najednou to přišlo. Jako blesk z čistého nebe.

ŠEOLSKÝ SATANÁT

Slovo Šeol je hebrejského původu, a označuje temné místo pro duše zlých lidí. Tedy Peklo.

Satanát, je pak vytvořeno ze jména Satan, jehož nositele není třeba nikomu představovat, a přidanou koncovkou evokující státní útvary jako jsou banát, chanát, chalifát, sultanát či emirát.

Hlavním městem této říše je Zoragrad, kde leží pekelné archivy, vládní paláce i všechny další důležité instituce. Jde o další slovní hříčku. Zora je Jitřenka (Aurora) a také jedno ze jmen Lucifera neboli Světlonoše. Ten se často v křesťanských textech ztotožňuje právě se Satanem/Šejtánem, který je však v tomto příběhu již po smrti a vládu nad satanátem převzal jeho extrémně ambiciózní syn Růžek, který hodlá vést satanát jako firmu. Jeho modernizační snahy a reformy se ale nepotkávají s pochopením ani u jeho nejbližších spolupracovníků… 

Důležitou součástí této mocné říše je i průmysl - primárně těžba a výroba kovů, které se nikde jinde nevyskytují. To jsou například prvky Luciferium a Lilithium, které hříšníci zpracovávají v hutích a vysokých pecích za městem. A kdo kromě hříšníků obývá satanát? Přece tam musí i někdo žít a organizovat tu obrovskou výrobní  mašinérii! 

Kromě Velkých sběračů, pekelných knížat a padlých andělů jsou to hlavně krampusové. Ti bývají vysocí rohatí a chlupatí, často s kopyty, vládnou i jistými magickými schopnosti. Z velké části jsou podobní našim pohádkovým čertům. Jen postrádají jejich roztomilou roztržitost. Slouží hlavně v administrativě a vojsku, jsou hybnou silou celého satanátu. Navíc, pro zcela úmyslně nep(r)ovedenou důchodovou reformu, musí sloužit velmi dlouho, například úředník Kilpi slouží přes dvě milénia. Nastoupil do práce v době, když se stavěla babylónská věž, a ještě neměl dovolenou, takže se krampusům nemůžete vlastně divit, že jsou permanentně podráždění...

Z výše řečeného je patrné, že Satanát existuje již dlouhou dobu a tak se stal slepencem jednotlivých a velmi rozdílných architektonických stylů, jejichž obliba logicky v průběhu let kolísala. Důkazem budiž například Archiv, který má podobu zikkuratu, stupňovité pyramidy.

Čtenář samozřejmě navštíví i samotné centrum metropole spolu s hlavním hrdinou, který kráčí vstříc Růžkovi po Třídě Archanděla hněvu:

Než blizard opět převzal vládu, zahlédl jsem

mohutnou siluetu honosného paláce Nejvyššího

Světlonoše, před nímž se podle Hellpedie

rozprostíralo Náměstí Padlých andělů, což byly

dvě nejznámější architektonické dominanty

Zoragradu. Proslulostí jim mohlo konkurovat

snad jen Behemotovo muzeum s lapidáriem

panovníků a královen či císařoven satanátu

a slavných vojevůdců. Poměrné známá byla

i nábřežní Leviatanova galerie moderního

a klasického umění, anebo Heretikův palác,

před kterým stály mramorové sochy Tomáse

de Torquemady a Josepha Ratzingera, aby upozornily

na výstavu dějin Inkvizice.

Pekelný pastýř, str. 300

Posledním místem, které náleží k satanátu a které chci zmínit je Limbus, neboli Předpeklí. V příběhu hraje poměrně důležitou roli.

A místo, ze kterého TO uteklo, bylo na mapě

vedeno jako Limbus. Zasmál jsem se. Být v limbu

znamenalo přece spát. Zřejmě si to odešlo

někam zdřímnout. Dobrá nálada mi vydržela

přesně tak dlouho, než mi Hellpedie s notnou

dávkou sarkasmu vysvětlila, o co jde. Jinak

řečeno Limbus bylo předpeklí a velmi rozlehlé

místo pro pobyt duší dobrých lidí, kteří ovšem

zemřeli před příchodem Spasitele z Nazaretu.

Duše se pak údajně po čase lifrovaly do nebe –

ale nepokřtěné děti tu z jakéhosi podivného důvodu

zůstávaly trvale. Nedávalo mi to žádný smysl.

Pekelný pastýř, str. 272

Mimochodem - do Nebe v knize také nakoukneme, setkáme se dokonce i s některými důležitými postavami, stojícími v opozici k mocnému Šeolskému satanátu, ale prim tam hraje skutečně právě Peklo. A rozhodně nehraje moc fér, jak se ostatně dá čekat. Jenže, jak se říká, každá voda nakonec steče dolů… ale to už je zase jiný příběh :-)