Wolfi aneb vlčí stopou

A máme tu dalšího sidekicka. Wolfi z mého prvního románu patří k Sigmundu Frostovi a je mezi mými čtenáři poměrně oblíbený. Mluvící oživlý (pra)vlk z pavilonu Anthropos je vtipný, roztomile arogantní, lehce šovinistický, má těžce přezíravý postoj k autoritám, ale zároveň je čestný, upřímný a při svých přátelích stojí v dobách dobrých i zlých. První setkání Wolfiho a Frosta proběhlo při zásahu v již zmiňovaném muzeu. Frost tam byl pro Antimagickou sekci vyřešit nevhodné chování jednoho oživlého čaroděje. Jak se ale ukázalo, tohle byl jen začátek daleko větších problémů.

Wolfi v pavilonu Anthropos

„Nazdar, mágu,“ slyším za zády. „Jestli se nepletu, tak máš v plánu zatnout tipec tomu šaškovi, co spustil tenhle brajgl.“ 

Vzhledem k tomu, že Anestezioložka zůstává v pouzdře, nám nehrozí bezprostřední ohrožení. Pomalu se otočím. Sedí tam vlk. Velkej.

„Dobrý den,“ zdravím. Druhý slovo zaniká ve lvím řevu. Naty neříká nic. Stojí a kouká s otevřenou pusou. Nevím proč, když na tom není nic divnýho. Na mě v akci mluvěj běžně nejen zvířata, ale i věci.

„Hele, Caesare, to už stačilo,“ povzdechla si šedivá šelma.

„No jo, Wolfi. Když ono se mi líbí, jak utíkaj,“ odpovídá král zvířat z dob pleistocénu.

(ukázka z knihy Frost)

Pavilon Anthropos byl bohužel při zásahu trošku více poničený, což se ovšem při práci válečných mágů stává naprosto běžně. A Frost tam s Wolfim učinil velmi důležitou dohodu, která se sice absolutně neslučuje s předpisy AMS (Antimagické sekce) zato ale umožní válečnému mágovi vyklouznout z připravené zákeřné pasti. Takže Frost bere Wolfiho sebou do Býčí skály. Cestou k autu ale potká policisty...

„Dobrý den, to je vlk?“ chce vědět menší fízl, co
má tři hvězdičky.
„Německej ovčák,“ lžu, aniž bych se začervenal.
„Přivolejte si ho!“
Poslechnu. Wolfi taky.
„Tak je to vlk, nebo ne?“
„Není,“ trvám na svým.
„Na nás si nepřijdete,“ upozorňuje s vítězoslavným
úsměvem druhej strážce zákona. „Všichni
víme, že vlci neumí štěkat. Řekněte mu, ať zaštěká!“
Wolfiho není třeba pobízet. Vyjadřuje se nahlas
a zřetelně.
„Po-po-po-pokračujte,“ lape po dechu policajt.
Necháváme stát zkoprnělý poldy a odcházíme.
„Na vlka neštěkám špatně, že?“ chce vědět Wolfi.
Otírá se mi o nohu, čeká pochvalu.
Ach jo. „Víš, většina psů, když štěká, použije
prostě haf haf. Ovčáci fakt nedělaj sieg heil, sieg
heil. A to dokonce ani ty německý.“

(ukázka z knihy Frost) 

Wolfi totiž pamatuje doby, kdy v Býčí skále vládl rod mocných čarodějů, kteří zde prováděli kruté obřady a rituály, ale také zpracovávali jako jedni z prvních lidí na našem území kovovou rudu v pecích. Vlk poskytne Frostovi důležité informace o tom, kolik čarodějů vlastně žilo v Býčí skále, a co se to tam tenkrát odehrálo za masakr, o němž máme zprávy z vykopávek pana Absolona.

Vlk pomůže válečnému mágovi v boji s přesilou čarodějů i zombií, či oživlých potvor,  stráví s Frostem delší čas i na jeho hradě Krotenfulu a přispěje mu i dobrou radou. A ta, jak víme, je nad zlato. Občas se Wolfimu podaří spáchat i nějaký ten trapas nebo přešlap, ale nikdy mu to nejde mít za zlé, protože tak činí výhradně v dobré víře, nebo z vrozené zvědavosti.

Pokud tedy někdy navštívíte Anthropos, což vřele doporučuji, určitě se tam potkáte s Wolfim, ale i ostatními aktéry části, popisující akci v muzeu. Tak je prosím pozdravuje a nezapomeňte se s nimi vyfotit, určitě jim tím uděláte radost :-)

PS: Wolfiho najdete ve třetím patře, zcela vzadu u přístřešku z mamutích klů, potažených kůžemi. Nese si v tlamě kus masa, které zkonfiskoval nepozorným obyvatelům pravěké chýše.

PPS: Mimochodem, ten velký mamut se prý jmenuje Lentilka, Děti mu kdysi prý pod nohy dávaly nenápadně lentilky, aby se přesvědčily, že se nehýbe a opravdu není živý.