Babička liščím okem

 Knihu Babička od Boženy Němcové jsem sice četl několikrát (na základní škole dvakrát a pak snad i na střední), ale až nyní mám pocit, že jsem konečně porozuměl tomu, co autorka chce sdělit čtenáři. S hrůzou a mrazením v zádech jsem navíc při posledním čtení (je to moje první přečtená kniha v roce 2023) zjistil, že si už nepamatuji z knihy lautr nic. Tedy až na pár jmen a scén, například kdy si babička po dlouhé cestě sedá na pohovku u Prošků. I to jsem si ale myslím zapamatoval nejspíše z filmu.

Každopádně, kniha se mi sama přihlásila, když přišel správný čas a  já s údivem četl. Hezky pomalu, beze spěchu. Tím, že už znám historické souvislosti tehdejší doby, dostaly i jednotlivé příběhy a osudy v knize vyprávěné zcela jiný nádech. Popisy zvyků a přírody, svátky, náhledy do myšlení lidí, tak odlišného od toho dnešního, to vše mě velmi zaujalo. 

Pokud při pohledu na tuto fotografii nevidíte
plyšovou lišku ale Mickey Mouse,
navštivte prosím neprodleně svého očního lékaře.
Trpíte totiž nejspíše syndromem myšího oka.

Ano, jedná se dozajista o idealizovanou podobu venkova, ovšem o to víc jsme si to v dnešní době plné stresu užil. Sám na sobě navíc již nějakou dobu pozoruji tendence si určité vzdálené vzpomínky idealizovat, takže nemám problém s tím, pokud se někde kniha odchýlila od reálného osudu postav. Nevnímám to jako chybu nebo nedokonalost, naopak.

Zajímavé bylo i to, že si z let minulých poměrně dobře pamatuji články, které řešily, jak žila například skutečná babička Boženy Němcové Marie Magdalena Novotná-Čudová, která měla devět děti a zemřela ve Vídni, jak dopadla reálná Viktorka (příjmením Židová), kdo byl předlohou pro komtesu Hortensii apod. Tímto způsobem, jak jsem již napsal, se kniha Babička opakovaně hlásila o to, abych si ji přečetl. 

Také se mi u čtení vybavila ze školních dob tradovaná oblíbená „legenda“, jak Božena Němcová položila na hlavu zesnulého K. H. Borovského trnovou korunu. Ale zpátky ke knize Babička.

Překvapení pří čtení bylo na mou věru dost. Například hned z počátku. Pan Prošek neuměl prý mluvit česky, jen německy - ale češtině rozuměl. To, že odjížděl na zimu pryč od rodiny s kněžnou do Vídně (kde se B.N údajně narodila) bylo logické, ale kupodivu mi to nikdy předtím nedocvaklo.

Babička prožívá se zdejšími lidmi dobré i zlé, zastane ještě dosti práce v hospodářství, ráda pracuje na kolovrátku, pomůže svým bližním radou i skutkem, pro každého má vlídné slovo. Je personifikací dobra, moudrosti a pokory. Ve velké vážnosti drží chléb, jeho pečení je rituálem a nesmí se jím nikdy plýtvat. Co ale skutečně nemá ráda jsou „panské mravy“ a ty, kteří pohrdají prací a prostý lidem.

Babička dle svého obyčeje pobídla hosty, by se posadili, a přinesouc chléb a sůl, podala s celou upřímností, aby si vzácné paní ukrojily. Vzácné paní se ale s pohrdlivým vyhrnutím nosíčků děkovaly, že nebudou jíst, pak se úsměšně na sebe podívaly, jako by chtěly říci: „Ty sprostačko, co si myslíš, že jsme my ňáké jen tak ledabylo!“ Paní Prošková přijdouc viděla hned, že babička chybila proti panským obyčejům, a řekla matce, když paní odešly, aby takovým paním chléb nepředkládala, ty že jsou na jiné věci zvyklé. „Víš ty co, Terinko,“ řekla jí babička popuzena, „kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala. Ale dělej si, jak ty chceš, já vašim novotám nerozumím.“

Ale právě v těchto „panských mravech“ si prý ale v reálu velmi libovala její dcera Tereza. To vedlo k tomu, že se babička po pěti letech odstěhovala z Ratibořic za druhou dcerou Johankou do Vídně.

Hodně zajímavým prvkem je vložený příběh Viktorky, temný, tajemný a tragický. Zmiňováno je též, že černý myslivec s uhrančivým pohledem, který pronásleduje nebohé děvče, by mohl být morous (neboli upír)! 

Viktorka ležela od toho dne jako zabitá. Nemluvila, leda jako ve snu nesrozumitelná slova, nežádala si ničeho, nevšímala si nikoho. Kovářka se od ní nehnula a všechno umění svoje vynaložila na to, aby děvčeti pomohla. Ale nic nebylo platno a rodiče každým dnem byli smutnější a ženich odcházel každým dnem tesklivější. Kovářka kroutila hlavou a myslila si: „Tohle není samo sebou; jakpak by to bylo, aby jí žádný z těch prostředků nepomohl, co už kolika jiným pomohlo. Ale ten voják jí udělal, a to je to!“- Takové byly myšlenky její dnem i nocí, a když jednou v noci náhodou vykoukla z okénka u komory a viděla v sadu u stromu stát zahaleného muže, jehož oči k n í obrácené svítily jako žhavé uhly - ona se alespoň na to dušovala -, byla jista, že domnění její pravdivé.

Bláznivé a pomatené Viktorky jsem se vůbec vždy trochu bál, nebylo jí pomoci, měla svůj vlastní uzavřený svět. Připomíná mi tak ze všeho nejvíc živel, konkrétně vodu. Někdy je klidná a tichá, jindy zas nespoutaná a divoká, ale pokaždé nevyzpytatelná.

Velkou roli v příběhu vůbec hrají vojáci a také války. A není divu. Obojí velkou měrou zasahovalo do života prostého lidu. Vždyť i Jiří, manžel babičky, byl vojákem. Jeho příběh je vyprávěn po částech, prolíná se celou knihou a je vcelku zásadní – utvářel totiž nejen povahu babičky, ale také slouží jako porovnání aktuální situace, tedy toho, že Kristla má těsně před svatbou s Jakubem, ten je však odveden na vojnu (mimochodem, tenkrát se sloužilo na 14 let). 

Velmi důležitou postavou je v knize paní kněžna. Slouží u ní pan Prošek i paní Prošková, povahou je mírná moudrá a velkorysá, snad proto se s babičkou rychle spřátelí. A vůbec, paní kněžna a její život by vydal na vícedílný román… 

Nyní si pojďme udělat čas na trochu těch drbů. Ne nadarmo se říká, není šprochu, aby nebylo pravdy trochu, ale odkud začít? Třeba odtud: Nejen původ Boženy Němcové alias Barbory Panklové je tak trochu zahalen tajemstvím. Narážky na spekulace ohledně otcovství nalezneme i přímo v knize a týkají se komtesy Hortensie – ta se ve skutečnosti jmenovala Emilie von Gerschau (* 6. duben 1801 v Berlině; † 9. únor 1891 v Mnichově).

„Já slyšel,“ ptal se myslivec, „že je komteska dcera - V tom zaťukal někdo na okno. - „To je pan kmotr, znám ho po ťukání; jen dále!“ hodně hlasitě zavolala paní Prošková. - „Lidé mají zlé huby,“ odpověděla babička na myslivcovu otázku; „a kdo v slunci chodí, stíny ho následují, to jinak není; co na tom, ať je čí je.“

Co se týká šlechtického původu samotné autorky, podle pražského Kriminalistického ústavu není dle testů DNA Božena Němcová nijak příbuzná s rodem Zaháňských a jejím otcem tedy zřejmě ani není známý kníže Metternich (15. května 1773 Koblenz – 11. června 1859 Vídeň), který měl dlouholetý vztah s Kateřinou Vilemínou Zaháňskou (8. února 1781, Mitava, zámek Jelgava, Kuronské a zemgalské vévodství – 29. listopadu 1839 Vídeň, Rakousko), vystupující v knize jako paní kněžna. Jestli však byla dcerou jiné šlechtičny, popřípadě nemanželskou dcerou neznámé prosté dívky, se zřejmě již nikdy s určitostí nedozvíme. Můžeme se jen dohadovat, jak je možné, že dítě pradleny mělo u kněžny taková privilegia ve vzdělaní i výchově.

Několik společenských pikantností je v knize rafinovaně ukrytých. Například je zmiňováno, že při návštěvě na zámku si babička všimla portrétu cara Alexandra. 

„Čistí lidé; milostivá paní otce nezapře. A kde je panímáma?“ - „Tamto moje matka i sestra,“ řekla kněžna, ukazujíc na dvě podobizny nad psacím stolem. - „Pěkné to paní, radost se na ně dívat,“ mínila babička; „ale sestřička není podobna ani otci, ani matce; to už někdy bývá, že se děti zvrhnou po někom z kolikátého kolena. Ale ten mladý pán tuhle je mi povědom, nemohu se ale vzpamatovat odkud.“ - „To je ruský císař Alexander,“ rychle odpověděla kněžna, „toho tys neznala.“ - „Ano, jakpak bych neznala, stála jsem od něho asi dvacet kroků. To byl krásný člověk, jenomže tuto je mladší, ale přece jsem ho poznala. Ten a Josef císař, to bylo pár čistých lidí.“ - Kněžna ukázala na protější zeď, kde visel obraz, poprsí to životní velikosti. „Josef císař!“ spráskla ruce babička, „jako by mu z oka vypadl.“

Zmínka o portrétu ruského panovníka je, řečeno dnešním jazykem, takovou popkulturní narážkou. Je totiž známo, že car Alexander velmi toužil po intimním sblížení s paní kněžnou Zaháňskou. Dokonce natolik, že v roce 1813 za ní přijel na ratibořický zámek, což asi jen těžko mohlo ujít místním lidem a dozajista se to stalo ústředním tématem i ve šlechtických salóncích zemí českých a rakouských.

Mimochodem, knižní paní kněžně Zaháňské byla ve skutečnosti předlohou hraběnka Marie Eleonora hraběnka Kounicová, rozená Voračická-Bissingen z Paběnic, (26. ledna 1809 Praha-Nové Město – 10. ledna 1898 Praha-Nové Město), které také Božena Němcová napsala do Babičky věnování/poděkování. Velmi zajímavá je potom skutečnost, že manželka již zmiňovaného Klemense Wenzela z Metternichu se jmenovala… chvíle napětí…Marie Eleonora z Kounic-Rietbergu  (1. října 1775, Vídeň – 19. března 1825, Paříž)

Autorka si vykreslení postav v zastoupení a jejich záměny a vazby vysloveně užívala, také je z toho patrné, že má velký přehled a nemalé znalosti o společenských událostech a to i z kruhů šlechtických. Drbů tehdy bylo určitě také dost, hlavně co se milostných avantýr a jejich následků týkalo a určitě to platilo jako pro lid prostý tak aristokracii. Ale konec klebetění, vraťme se zpátky ke knize.

*

Myslivci jsou v příběhu hned dva /nepočítám toho vojenského - slovo myslivec (jäger), je v němčině tradičně používáno pro označení jednotek lehké pěchoty/ a jsou velmi důležití jako vypravěči, znalci přírody, ale také jako nositelé důležitých novinek. Právě od nich se babička například dozví o tom, co se přihodilo Viktorce.

Pan Beyer byl člověk vysoký, suchý, sval jen a kost. Měl vysmáhlý dlouhý obličej, veliké jasné oko, prohnutý podlouhlý nos, kaštanové vlasy a velikánské kníry, které si hladil dolů. Rýznburský pan myslivec byl zavalitý, červený v tváři, měl malé knírky a byl vždy hezky učesán; pan Beyer měl vlasy rozdělené nad čelem a vzadu viset až přes límec. Děti to hned viděly. Rýznburský šel vždy pohodlným krokem, pan Beyer jako by přes propasti kráčel. Také nenosil rýznburský tak vysoké těžké boty až nad kolena, měl pěknější ručnici i řemen i mošnu, nosil čepici a na ní sojčí pírka; pan Beyer měl ale vyrudlý šat, silný řemen u ručnice a na zeleném plstěném klobouku jestřábí, luňáčí a orlí péra.

Právě rýznburský myslivec měl psa jménem Hector, jehož dva potomci, Sultán a Tyrl, dleli s rodinou Proškovou na Starém bělidle. 

Smrt a umírání patří k životu a nezbývá nám, než se s tím smířit a to i v případě, že jde o naše blízké. Právě to je jedno z důležitých poselství knihy. Babička prožila těžký život, ale neměla v sobě proto zášť ani hořkost. Přála všem jen to dobré a brala věci tak, jak přišly. Není tedy vůbec náhoda, že Božena Němcová napsala tuto knihu poté, co umřel její syn Hynek...

 V možná nejslavnější scéně z filmu Babička (1971) „Včeličky včeličky, babička nám umřela,“ tuto větu pronáší Barunka. Ovšem v knize to včelkám utíkala říct Vorša. Mimochodem, když jsem to viděl naposledy, měl jsem 40 horečky a ještě chodil na základku. Asi bych si to měl co nejdříve znovu pustit…

Zatímco jsem si velmi dobře pamatoval, že umře Viktorka a babička, smrt Hortensie byla pro mě nečekaná a velmi překvapivá. Emilie von Gerschau se přitom dožila požehnaného věku devadesáti let. Ve Florencii ale tragicky zemřela jiná z mladých schovanek kněžny Zaháňské jménem Klára. Tento příběh nemohla nechat Božena Němcová jen tak a nevyužít jej, když se jí tak velmi hodil do děje.

Babička chovajíc je zkropila hedvábnou pokrývku slzami; tanula jí na mysli mladinká, dobrá, krásná matka jeho, ale kladouc je do náručí kněžně, pravila mírným svým hlasem: „Neplačme, přejme jí nebe, pro ni svět nebyl, proto jí Bůh z něho vzal. Toho má Bůh zvláště rád, koho vezme k sobě, kdy je nejšťastnější. A milostivá paní neosiřela.“

PPS: Pokud si dobře vzpomínám, byl jsem se základní školou na výletě do Babiččina údolí. Staré bělidlo jsem viděl, zámek nikoliv. A taky nás myslím vzali do školy ve Skalici, kam chodily děti ze Starého bělidla...

Zdroje:

kniha Babička

wikipedie

https://www.dotyk.cz/magazin/babicka-skutecny-pribeh-30000208.html

https://nachodsky.denik.cz/kultura_region/tajemna-knezna-katerina-zahanska20090816.html

https://dvojka.rozhlas.cz/748-schuzka-schovanky-pani-knezny-7940872

https://radiozurnal.rozhlas.cz/mela-bozena-nemcova-slechticky-puvod-kvuli-patrani-pro-nas-polaci-odsvetili-8884098

https://www.muzeumbn.cz/bozena-nemcova/puvod/

https://www.muzeumbn.cz/vystavy-a-akce/aktuality/objev-dna-bozeny-nemcove-49cs.html

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/732033/podcast-nejvetsi-tajemstvi-bozeny-nemcove-odhaleno-byla-z-rodu-zahanskych.html

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-viktorka-z-babicky-jak-se-lisi-roman-a-realita-40407232