Psí komando aneb dlouhá cesta domů

 Příběh pastýře Hanse Mahlera ze sudetské vesnice začíná skoro poeticky. Pozoruje krásné okolí rodného Tiefenbachu a myslí na svoji drahou Vilmu. Život je krásný, jak jen může být. Ovšem jen do chvíle, než kolem proběhne uprchlík z nedalekého koncentračního tábora. Hans není jako místní učitel, kterému všichni říkají Onkel Karl, a proto neodvrátil hlavu. Takže dobře viděl, kdo je tím uprchlíkem. A odmítal o tom lhát.

A když se navíc o chvíli později na lidi cvičení psi SS servali s jeho čtyřnohými strážci stáda, bylo zle. Mahler přitom v rozrušení poslal esesáky někam i s jejich führerem. Gestapo jeho chování dokázalo náležitě ocenit  a poslalo jej na okružní jízdu po věznicích a koncentrácích. Nakonec měl ale štěstí v neštěstí a rodák z jejich vesnice hauptmann Dörner, který je u SS, si jej vyzvedne, aby u něj trénoval strážní psy...

Molly Foxová s knihou Psí komando,
kterou si ulovila na nádraží v České Třebové

To nejsou psi. To jsou ďáblové. Rasa. Vlčáci. Mají skvostné rodokmeny, které sahají mnoho desítek let nazpět. Absolutně čistá rasa, a to je nesmírně důležité. Já nemám rodokmen. Jsem obyčejný volkshund, Hans Mahler, z malé vesnice v Sudetech. Veliká legrace je, že ani přesně nevím, jsem-li víc Němec než Čech anebo obráceně, ale hlásil jsem se k Němcům. Totiž, pro mne je to veliká legrace, u mých soukmenovců je tato nevědomost zločinem. U nás doma se mluvilo někdy česky, někdy německy. V celé té podhorské vesnici to tak bylo. Ale… psst! Můj skvělý hauptmann Dörner taky nemá rodokmen. Jenže Dörnerové, kteří mají stateček v naší vesnici, byli odjakživa Němci. Kovaní Němci, kteří si dřív sice na tom zvlášť nezakládali, ale tenhle Dörner si ze svého němectví udělal pánaboha.

Říkalo se u nás, že to taky zrovna tak stoprocentní Němci nebývali. Že se tam připletla nějaká ta slovanská babička, a kdyby se ta věc začala doopravdy vyšetřovat, tak by se přišlo na ledacos zajímavého. Ale kdopak by to vyšetřoval u takového straně oddaného hauptmanna? Víte, přátelé moji, s tím se nikdo doopravdy nezabýval od té doby, co šel celý náš kraj s hudbou a pištci „Heim ins Reich“. 

Hans nesnáší násilí obecně a je mu proti srsti bít psy. Nejvíce ale nenávidí praktické zkoušky psů na nevinných lidech. Při jedné takové zkoušce však nečekaně padne mlha a tak se mu povede utéct. A tím vlastně začíná hlavní část příběhu... Při čtení jsem si užíval nejen popisy krajiny, ale i vykreslení lidských charakterů procházejících zatěžkávající zkouškou. Velkou část také zabírají vzpomínky Hanse na "normální" život, které jsou v silném kontrastu se surovými zážitky z výslechů a vazby.

 Jsi ty mi ale zvíře, Dörnere! Právali jsme se jako kluci, to je pravda, na všech vesnicích se kluci poperou. Ty jsi býval vždycky silnější, než já, protože jsi byl kluk ze statku a já jenom z chalupy. Vy jste mívali s plnými břichy takové roupy, že jste dokonce přemýšleli nad svou národností. Ten tvůj táta takový nebyl. Ten přemýšlel hlavně o svých polích a o úrodě a teprve potom byl nacista. My jenom přemýšleli, jak to udělat, aby byl k bramboračce aspoň kousek masa. Ale já ti přece vždycky nabil, ty ufňukaná parádo. I Rudolf ti nabil, ačkoliv byl proti tobě střízlík. Jenže my měli výdrž a to ty ne. V nás byly pevnější šlachy, ve svalech jsme mívali prudkost větrů a bouří a vytrvalost mladých borovic. To ty ne. Tys ani nikdy neměl takový sluch a zrak, jako my. Nikdy jsi nedokázal jít tak tiše lesem, abys obelstil i lišku. Vždyť ty, chudáku, jsi ani nikdy neviděl lišku z blízka.

Chvílemi jsem při čtení propadal dojmu, že mi je to podezřele známé. Jen se mi zdálo, že ta jména nějak nesedí... A skutečně. Tato kniha se stala předlohou pro film Počkám, až zabiješ (1973), který si ještě mlhavě vybavuji. Kostra příběhu tam zůstala zachována jen zčásti, i samotné finále se pak odehraje dosti jinak...

Ale zpět ke knize. Velkou roli v příběhu hrají druhý z uprchlíků, židovský chlapec Jule a také fena Liese. Ta je vlastně také uprchlicí, nechtělo se jí na rozkaz zabíjet lidí a proto byla pro strážní službu nevhodná. Hauptmann to chtěl vyřešit pistolí, ale v mlze minul, takže utekla, jen aby se o něco později znovu setkala s Hansem a nyní i židovským klukem, kterého nezakousla, i když dostala povel...

Tím směrem se také dívá generál a komisař Pfeil. Nezajímá je židovský chlapec, který běží na levém křídle. Tam se dívám jenom já a hauptmann Dörner. Hauptmann stojí trochu stranou, za generálem. Hledí na běžící Liesu a nedůvěřuje jí. Pak ten chlapec upadl. Liese zas už udělala to, co neměla. Zastavila se nad ležícím tělem a bezradně se otočila zpátky.

„Verflucht nocheinmal!“ kleje tiše hauptmann a vztekle rve pistoli z pouzdra. Liese vidí tu ruku s pistolí. Trhla sebou, když ji cosi švihlo do boku a když uslyšela výstřel. Pak se otočila na místě a rozeběhla se k otevřené bráně.

Přesto, že je Hans na útěku, dostane se mu několikrát nečekané pomoci od prostých lidí, a proto může pokračovat tam, kam jej táhne jeho srdce. Domů za Vilmou, která mu zatím porodila syna. To ovšem ví i hauptmann Dörner a jeho kamarád z gestapa Zuckermann, kteří si hodlají udržet své teplé místo a zajistit si další kariérní postup. Kdo totiž nemá výsledky, je postradatelný, což znamená odvelení na východní frontu. A tam se nechce nikomu. Proto ti dva potřebují chytit Mahlera za každou cenu. 

Jenže po návratu do Tiefebachu čeká mladého Dörnera jen nepřátelství a odpor. I jeho vlastní rodiče se od něj odvrátili a pohrdají tím, co dělá. Hauptmann Willi Dörner nakonec pochopí, že vesnice stojí za uprchlým Hansem Mahlerem. Rozhodne se ten odpor zlomit a vynutit si respekt, který mu podle jeho vlastního názoru patří, ale tím situaci jen vyhrotí a zhorší. Nakonec se hauptmann Dörner skutečně s Mahlerem střetne, ale nedopadne to ani trochu podle jeho představ...

*

Téma strážních psů autor nepoužil naposledy *[1], i když v tomto případě jde ale asi o vůbec jediný česky psaný příběh o psech cvičených pro službu v koncentračních táborech a nechvalně známých jagdkommandech, speciálních oddílech určených pro stíhání a likvidaci partyzánů.

*[1] Zfilmování se dočkal i další autorův román se špionážními prvky Černý vlk (1971), popisující službu v šumavském pohraničním pásmu a práci psovodů Pohraniční stráže ČSSR.