Ivanhoe aneb konec romantiky v Čechách

Nedávno jsem slíbil, že se více rozepíšu o knize Ivanhoe od Waltera Scotta. Jde o dílo velmi známé, navíc i mnohokrát zfilmované, přičemž se v hlavních rolích objevily skutečné herecké ikony. Například Elizabeth Taylor v roli krásné židovky Rebeky. Osobně mám však nejraději zpracování z roku 1982, kde roli nesmírně silného a surového barona Front-de-Boeufa naprosto famózně zahrál John Rhys-Davies, jehož jinak asi neslavnější rolí bude Gimli z Pána prstenů.

Toto vydání v hnědém obalu je moje druhé.
První (zcela stejné) se ztratilo neznámo kam...
A nenašly jej ani holky z lesní školky.

Jak začít?  Anglie trpí od památné bitvy u Hastingsu (v textu často připomínanou jako historickou křivdu, s níž začal úpadek saské šlechty) pod nadvládou neurvalých Normanů.

Ústřední postavou je rytíř Wilfred z Ivanhoe, který se právě vrátil ze svaté země, kde byl jedním z oblíbenců krále Richarda. Ten se ještě nevrátil a podle toho taky Anglie vypadá. My dnes již díky dějepisu víme, že Richard zvaný Lví srdce moc času v Anglii nestrávil, sotva půl roku, byl dozajista mizerný panovník a navíc podle mnoha indicií i homosexuál. Také měl vznětlivou a prchlivou povahu, která vedla například k masakru cca tří tisíc zajatců u města Akkonu. Což bylo skutečně více než jen lehce v rozporu s hlásanou ušlechtilostí křesťanského rytířstva. Tedy ve dvanáctém století určitě. Jenže Richard také jako jediný porazil Saladina během třetí křížové výpravy, a proto jej historie trochu více "retušovala" a následně i rehabilitovala. 

Ale zpět k našemu rytíři. Ten to nemá vůbec lehké a jeho příběh tvoří první dějovou linii.

Ivanhoe není doma vítán, vlastní otec, Cedrik z Rotherwoodu, jej vydědil za to, že odešel bojovat do svaté země po boku "cizáckého" krále, a zakázal ve své přítomnosti vyslovovat jeho jméno. Což je ovšem takzvaně oficiální verze. Cedrik je posedlý nenávistí k Normanům a žije v naději, že moc v Anglii znovu přejde do rukou porobených Sasů. Tvrdošíjně lpí na svých zkostnatělých a zastaralých názorech. Dokonce natolik, že když zjistí, že jeho schovanka Rowena myslí na jeho syna, raději jej vydědí. Chce totiž Rowenu stůj co stůj provdat za posledního potomka saských králů Athelstana. Ten sice nijak hluboké city k dynastické naději pana Cedrika nechová, bojuje totiž nejraději u jídelního stolu s plnou číší, ale Rowena je pěkná a tak se tomu nebrání.

Náš rytíř za svojí milou notně teskní, ale to mu nezabrání, aby v rámci šlechetnosti nezachránil Isaaca/Izáka z Yorku a jeho krásnou a moudrou dceru Rebecu/Rebeku. Na ně měl totiž v lese políčeno neblaze proslulý baron Reginald Front-de-Boeuf, který nejen že obdržel od prince Jana, bratra krále Richarda, léno Ivanhoe, patřící našemu hrdinovi, ale navíc si tento milý baron pravidelně vylepšoval svůj rozpočet četnými přepady, loupežemi a únosy kupců, za něž potom inkasoval tučné výkupné. 

Spořivý Izák dá (po větším nátlaku Rebeky) našemu rytíři prostředky na zakoupení zbroje a koně, aby se mohl účastnit turnaje v Ashby. Tam se utká Invanhoe jako Vyděděný rytíř s favority prince Jana, již zmiňovaným Front-de-Boeufem, Mauricem de Bracym, ale hlavně s templářem Brianem de Bois-Guilbertem. Všechny je porazí, získá jejich koně i zbroj, ovšem druhý den je skupinová bitva, kde se tito tři spolu domluví, aby toho troufalce ztrestali. Zraní jej, ovšem v poslední chvíli je překvapí Černý rytíř, přezdívaný diváky klání pro své pomalé pohyby Černý louda. Ten oplývá neskutečnou silou, lehce přemůže každého, kdo se mu postaví do cesty. Včetně de-Boeufa a nebo Athelstana, který projednou vyměnil příbor za meč. Hned po této bitvě ale Černý rytíř zmizí.

Zde se napojuje druhá dějová linie, ve které je Ivanhoe indisponovaný zraněním transportován v utajení Izákem a Rebekou do jejich domu. Připojí se z bezpečnostních důvodů k průvodu Cedrika a Roweny, ale je jim to houby platné, neboť i tak jsou všichni zajati Front-de-Boeufem a jeho kumpány, kteří je eskortují na hrad Torquilston. Tam dají templář a de Bracy průchod své chlípnosti, když se snaží, zatím po dobrém, svést Rebeku a Rowenu. Používají k tomu nejprve líbezné sliby, posléze i citové vydírání. Reginald Front-de-Boeuf je spíše na zlato než na sukně, takže svůj zájem směřuje na ostatní zajatce a chce po nich tučné výkupné, kterým má být zlato, nebo aspoň stříbro.

Mezitím se Černý rytíř poflakuje po okolních lesích a přitom potká zelené mužíčky. A protože jsme v Anglii dvanáctého století, a ten les se jmenuje Sherwood, tak ti zelení mužíci jsou Robin Hood a jeho kámoši. To už je, uznejte, dost velká šarže na to, aby se pokusili spolu ztéci hradby Torquilstonu! Tento boj sleduje Ivanhoe z okna věže, opečovávaný Rebekou. A zatímco templář je z krásné židovky zcela hin, náš rytíř je zásadový, a jako křesťan ví, že nesmí židovku milovat, natož s ní smilnit, byť jen ve své mysli. Nešťastné lásky, milenecké i té otcovské, je najednou kolem opravdu až příliš, a spolu s rasovými a náboženskými předsudky vytváří třaskavou směs. Odhalování skrytých identit navíc ještě není u konce, o pravou totožnost Černého rytíře nebude čtenář ochuzen.

Třetí linie začíná obsazením hradu zbojníky, skonem Front-de-Boeufa, a osvobozením zajatců. Rebeka je však unesena de Bois-Guilbertem do sídla templářů. Tam je obviněna z čarodějnictví, protože podle představených řádu není možné, aby se křesťanský rytíř zamiloval do židovky. Musí tedy jít o kouzla a čáry. O Rebečině nevinně má rozhodnout boží soud (ordál). Nikdo z křesťanských rytířů se však nechce zastat židovky, a tak sotva vyléčený a uzdravený Ivanhoe spěchá zachránit Rebeku. Což znamená, že musí znovu bojovat s podlým a slizkým de Bois-Guilbertem. Ale tentokrát už skutečně na život a na smrt...

Ivanhoe si na konci sice vezme svoji Rowenu, ale happyend se vlastně nekoná, láska nepřekoná rasové a náboženské předsudky, na to si bude muset Evropa ještě pár století počkat. Princ Jan za svoje chování od spravedlivého a ctnostného Richarda nedostane na budku, ač to prostý lid v rámci spravedlnosti a prožitých utrpení dozajista očekával (padouch nebo hrdina, byli i tady jedna rodina) a je otázkou, jak králem nařízené usmíření Cedrika a Ivanhoea probíhalo poté, co už byl Richard mimo dohled a doslech.

Návratem těžce idealizovaného krále se totiž ve skutečnosti nevyřešilo vůbec nic. Židé byli i nadále považování za méněcenné a podle toho s nimi bylo nakládáno, zpupnost šlechty vůči poddaným přetrvala, stejně tak nevolnictví, mravní úpadek rytířstva byl na trvalém a dlouhodobém vzestupu, a celé století zbývalo do tragického konce řádu templářského, kterému nemilosrdně zatnul tipec francouzský král Filip IV. Sličný.

Svět byl tehdy, v mých devíti nebo deseti letech, mnohem jednodušší. Ach, Svatá liško! Kolik jen jsem toho tenkrát nevěděl, když jsem tu knihu četl poprvé! O soubojích, rytířích, politických poměrech v tehdejší Evropě, ale i o tom, kde je vlastně ta Svatá země a Palestina. A to jsem prolezl stránku po stránce několik zeměpisných atlasů! A také mi nešlo do hlavy, jak to, že se román odehrává v Anglii, když Sasko, kde podle mých informací žili logicky Sasové, je přece v Německu. Tenkrát ještě navíc východním.

Při čtení jsem si též s lítostí uvědomil, že čas hrdinů, kteří mě neohroženě provedli dětstvím a dospíváním, se naplnil. Dnes již několik desetiletí vládnou literatuře anti-hrdinové s pochybným morálním kreditem (sám je píšu, tak to máte z první ruky), černobílé charaktery se již dávno nenosí. Přiznám se, že se mi ale po nich začíná jaksi stýskat. A to tak, že hodně. Navzdory lehce nevážnému tónu, kterým děj románu Ivanhoe popisuji, jde o jeden ze zásadních příběhů mého dětství.

A jako takový jej mám opravdu moc rád dodnes.