Odkud berete inspiraci?

Otázka, kterou Vám dříve či později někdo určitě položí. Zvláště, pokud píšete. Takže by asi bylo fajn se nad ní trochu zamyslet. Jak začít? Asi tím, že inspirace velmi úzce souvisí s talentem. Vlastně všechny kreativní činnosti jsou dle mého názoru následkem inspirace a mnoha lidem připadá zvláštní, že někdo dostává v určité oblasti více nápadů, než ostatní. Přesně tohle je však podle mě onen tajemný talent, kteří mnozí bagatelizují, jiní jej adorují a další zase nevěří v jeho existenci a říkají, že všechno je jen otázka vytrvalosti a cviku. Já například v talent věřím. Neochvějně. Jeho prosazení je ovšem věc druhá, ležící zcela mimo rozebírané téma.

Neoplývám například schopností složit hudbu k textu, nebo navrhnout šaty, ale umím si představit, jak takový proces probíhá. V souladu s tím, jak to vypadá, když dostanu "nápad" na psaní. On ten námět prostě k člověku přijde, tak snadno a přirozeně, jako je přirozené dýchání, a cvikem se navíc ještě tato schopnost "přicházení" nápadů zdokonaluje.

Kniha je často mocným zdrojem inspirace

Jak to však vysvětlit někomu, kdo tohle nikdy nezažil? A navíc s vědomím, že to může u každého vypadat odlišně? Zkusím tedy co nejpřesněji popsat situace, jak k tomu dochází, včetně toho, kdy inspirace přijde ke mně. To konkrétní místo označím tučně, červeně a podtrženě.

Připadá mi zcela přirozené nechat ve svých textech fungovat magii, cestovat v čase, toulat se vesmírem, dovolit mluvit zvířatům, aniž bych nutně věřil tomu, že se to může stát v reálném životě. * [pozn.1] Lidská fantazie zkrátka nemá hranice, stejně jako ji (údajně) nemá vesmír, ale ani ten největší fantasta snílek a vizionář nevymyslí to, co každodenní život.

* [pozn.1] Samozřejmě, že věřím na mluvící lišky vládnoucí magií, ale to jen proto, že je to potvrzeno mnohou reálnou zkušeností. To tvrdím já a šest miliónu lišek.

Slovní spojení „to nevymyslíš“ je pak v tomto případě trefou do černého, a zároveň je to také bod,  kde začínají naše vlastní příběhy. V první řadě tedy potřebujete pozorovací talent. A za tím následuje již jen téměř klasické „a co by se stalo, kdyby“, což je dle mého názoru správným odrazovým můstkem pro samotnou tvůrčí fantazii, kterou hodláte v budoucnu zhmotnit například na stránkách vlastní knihy.

Hodně lidí také tvrdí, že k nim inspirace přichází v noci, spánek není podmínkou. V této zvláštní době ztichne okolní svět, omezí se tak výrazně počet okolních podnětů (v podstatě jde o formu meditace) a na povrch se derou zážitky, které jste v sobě nastřádali za celý den (nebo i mnohem delší dobu). Opravdu se pak vyplatí mít po ruce tužku a kus papíru, voskovou tabulku s rydlem, mobil, prostě cokoliv, kam můžete tyhle věci zaznamenat. A absolutně přitom není vhodné neřešit, jestli to celé dává smysl nebo ne.

Pak jsou tu samozřejmě obskurní odpovědí, kdy autorům vnukají inspiraci andělé, upíři, reptiliáni, popřípadě zemřelí velikáni doby minulé. Ti nejsou žádní troškaři, proto často takto vybranému autorovi nadiktují ne jednu knihu, ale rovnou trilogii/pentalogii. To aby jejich myšlenkové pochody na krátkém formátu nezkreslil dotyčný spisovatel vlastním omylným názorem. * [pozn. 2] Docela by mě ale zajímalo, jak se potom rozdělí o honoráře a daně. Spolu s představou, jak tohle řeší nebeský ústavní soud, s vědomím, že tahle kauza má do budoucnosti velkou šanci stát se významným precedentem.

* [pozn. 2] to je reálná ukázka toho, jak ke mně při psaní tohoto článku přišla inspirace k příběhu o žalobě za ušlý zisk v případě, že knihu napíše astrální/nebeská/mytologická bytost skrze lidské médium.

Já sám také nečerpám svoji inspiraci z pravěkých tajných saharských studní, sahajících až k zemskému jádru. Vynořuje se nejčastěji náhle a nečekaně během dne při automatizovaných činnostech (typicky například mytí nádobí, v práci některé druhy oprav), a zatímco fyzické tělo pracuje, mozek se víceméně fláká a tak začne zahánět nudu tím, že zpětně prohrabuje dříve zcela nezpracované podněty. Takto dlouhodobě ve mně ale pracují i určité přečtené/rozečtené knihy. Je to celkově velmi příjemný a komfortní stav, kterému občas z legrace říkám "dojezd".

Občas to také vede k situaci, kdy se mi úmyslně nechce "přepnout" z tohoto "přehrávacího" módu zpět do "reálu" a pokud na mě někdo mluví, neodpovím buď vůbec, nebo na něco zcela jiného, než se ptá. Ale to je tajné, tak to prosím nikomu neprozraďte, ano?

PS: Nápady si samozřejmě také zapisuji, protože přeci jen moje paměť už dávno není co bývala, a jednotlivé nápady zkrátka nestíhám zpracovávat. Ale o tom se rozepíšu někdy později.

A jak to máte s inspiraci vy? Pochlubte se :-)