Tak trochu soukromé jaro...

 Jaro vehementně zabušilo na pevně zabedněná okna a vyzvalo Zimu na souboj. První sněženky a bledule se shlukly do početných stád a pečlivě sledovaly co se děje, aby jim náhodou něco neuteklo. A pro samé sledování tohoto vyhroceného duelu jim málem uniklo, že zemřel japonský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Kenzaburó Óe.

Stádo jarních květin...

Ty skutečně zajímavé knihy si velmi často sobecky nechávám jen pro sebe, nepíši o nich, nebo tak činím jen výjimečně, ani o nich moc nemluvím. O to víc o nich přemýšlím, učím se z nich, rozebírám je, zkoumám jejich poselství nebo myšlenky, a jednotlivé pasáže ve mně rezonují ještě dlouho po dočtení. 

K takovým knihám patřila i Soukromá záležitost, kterou napsal právě Kenzaburó Óe. Neveselé a těžké téma, navíc částečně autobiografické, uchopil velmi specifickým způsobem, nastavil skrze hlavního hrdinu Vrabčáka, naprostého losera a zbabělého sobce, nemilosrdné zrcadlo sobě, i celé společnosti.

Vrabčákovi se zbortí jeho tajný sen o cestě do Afriky, má se totiž stát již brzy otcem, což znamená, že na takový nákladný podnik může rovnou zapomenout. Dnes i v budoucnosti. Jeho dítě se navíc narodí těžce postižené, a od té chvíle se Vrabčák stane pro nemocniční personál, doktory  i společnost "ten s tím postiženým děckem".

Všichni se na něj dívají skrze prsty a mezi hraným soucitem často vidí Vrabčák probleskovat křivé úsměvy. Je to hodně surové procitnutí ze sna, a pochopení, že i vysoce vzdělaná, technicky a sociálně vyspělá společnost, umí pohrdat ostatními jen proto, že jim samým je osud momentálně příznivě nakloněný, a neštěstí se stalo někomu jinému. Semknuti v jeden šik jsou kdykoliv připraveni se postavit proti tomu, kdo svojí odlišností narušuje  jejich jinak dokonalý svět plný pozérství, lži, oslnivých světel a falešné dokonalosti...

Jak si s tím vším naprosto zoufalý Vrabčák poradí, vám neprozradím. Přečtěte si knihu. Ale je možné, že váš svět pak už nikdy nebude jako předtím...