Jízdenky do jiných světů

Na nástupišti s nápisem život dostanete při narození jízdenku s neomezenou dobou platnosti, s cílovou destinací kamkoliv jen chcete, a dojedete s ní na kterékoliv místo v celém známém i neznámém vesmíru. Stačí jen chtít. Není to úžasné?

*

Molly Foxová cestování miluje...

*

Moje světy

Tahle svoboda mi jako malému dítěti plně vyhovovala, cestoval jsem opravdu hodně, do rozličných světů, které fungovaly podle mých vlastních pravidel, které dospělí většinou nechápali. Nebo nechtěli. Možná proto tam se mnou odmítali trávit svůj čas. Měli vlastní svět, sešněrovaný pravidly, příkazy a zákazy, které sice sami ne vždy dodržovali, ale byl pro ně určitě snadněji pochopitelný než ten můj.

Rád jsem se po těchto svých světech toulal – jednou to bylo na dně oceánu, kde stálo bájné a nádherné město, jindy vysoko v oblacích, pak ještě mnohem výš, až mezi hvězdami, na cizích planetách, kde sice šuměl les, ale fauna i flora byla diametrálně odlišná od té naší pozemské. Cítil jsem se tam báječně. Jediná kaňka na celé té kráse byla, že když jsem chtěl vyprávět, co všechno jsem tam zažil, nikoho to nezajímalo.

Snové světy

Postupně mi bylo opakovaně a velmi důrazně vysvětleno mým okolím, tetami ve školce a později učiteli ve škole, že tohle toulání po hvězdách a fantazírování vůbec je krajně nevhodné. Mít vlastní svět? Zakazuje se! Nutné je se soustředit! Přestal jsem proto o svých světech s kýmkoliv mluvit. Každé zasnění během dne bylo velmi brzy přetrženo ostražitými hlídači reality. Diskuze se nepřipouštěla. Jediným svobodným místem se tak pro mě staly sny. Naučit se je ovládat však nebylo vůbec snadné.

Nerady se podrobovaly mé vůli, kladly výrazný odpor, vzdorovaly, měly vlastní rozum i záměry a skrývaly se v nich často nepřátelské bytosti, které nechtěly dovolit, abych se pohyboval v jejich světě. Boj s nimi byl obtížný. Jako dítě jsem neměl psychiku bojovníka, nechtěl jsem válčit, jen cestovat a poznávat. Tohle bylo ale poslední místo, kam jsem se mohl vypravit, takže mi nezbývalo, než se těm monstrům postavit. 

Jejich světy

Ještě stále jsem zcela nevyhrál válku o nadvládu nad snovými světy, když se mé okolí rozhodlo, že je na čase, abych poznal i cizí světy. Mysleli tím ovšem cizí světy, které se líbily jim. Taková křivda! Však oni moje světy smetli mávnutím ruky, prostě proto, že mohli, a nyní mi ještě budou nutit ty svoje! Taková nehoráznost! Navíc to nebyly ani jejich světy, ale světy lidí, o nichž někdo mocný rozhodl, že jsou natolik zajímavé, že se tam musí povinně podívat všechny děti. Cesta do těchto světů byla přístupná pouze přes speciální kód, kterému se říkalo písmo a jeho čtením se pak přenášely autorovy myšlenky do mysli čtenáře.

Nezbývalo, než se ponořit do knih a začít číst. Byly to světy, v nichž jsem nemohl dění přímo ovlivňovat, což se mi ani trochu nelíbilo, ale byly stále znatelně méně sešněrované pravidly než ten, kterému lidé okolo mě pyšně říkali realita. Přistoupil jsem tedy na tu hru, nic jiného mi také v pozici dítěte nezbývalo, a dokonce si některé světy a postavy časem oblíbil. Stále jsem měl ale pocit, že mi ty světy nejsou přátelsky nakloněny, ignorovaly totiž zcela moje přání a požadavky, naopak mě nutily se podrobit a přizpůsobit pravidlům, které nastavil autor. Měl jsem přece svoje světy a příběhy, kde jsem si mohl dělat, co jsem chtěl! O co byly horší než ty, které mi nutili, ale nemohl jsem se do nich zapojit, jen je pasivně přijmout?

Změnilo se to až s knihami o pravěku. Tam jsem mohl zcela popustit uzdu vlastní fantasii, malby Zdeňka Buriana ve mně probouzely kreativitu, místo aby ji tlumily, tak jak se mi to stávalo u jiných vizuálních výstupů. Při čtení knih Josefa Augusty a Eduarda Štorcha jsem byl neskutečně šťastný. Byl tam obrovský prostor pro vlastní příběhy i postavy, a ten rozlehlý svět, tak důvěrně známý, a přece cizí a nezmapovaný, mi dal po dlouhé době opět pocit svobody.

Byla to chvíle, kdy jsem vzal okolní svět takříkajíc na milost, smířil se s tím, že v něm budu muset chtě nechtě trávit nějaký ten čas, ale na druhou stranu se také utvrdil v tom, že se o své vnitřní světy nechci a nebudu s kýmkoliv dělit. Tečka. Sotva jsem tehdy mohl tušit, co všechno se stane, ač jsem tehdy své rozhodnutí myslel smrtelně vážně.

Prolnutí světů

Tuhle svobodu v knihách jsem pak vyhledával. Nikoli vědomě, ale vnitřní kompas mě tam vždy neomylně směroval. Většinou to byly příběhy odehrávající se v rozlehlých a málo osídlených oblastech – jistě nešlo o náhodu. V tu chvíli přišly na radu také příběhy Jacka Londona a E.T. Setona. Tíhl jsem odmala výrazně k příběhům o zvířatech, na rozdíl od lidských postav jsem jim vyloženě fandil, a prožíval s nimi jejich strasti i radosti, nějakým přirozeným způsobem jsem je bral jako své rovnocenné partnery. I proto jsem měl hodně rád Knihu džunglí, kde hlavní hrdina žije v souladu se zvířaty (kromě Šer Chána, samozřejmě).

V té době dostala i mezi učiteli oficiálně zelenou sci-fi s celosvětovým / intergalaktickým mírovým poselstvím. Chvíli jsem se proto opět, nyní již víceméně legálně, toulal po hvězdách. V televizi jsem pak natrefil na sci-fi film, který trvale změnil moje dělení světů na „moje“ a „jejich“. Závěr toho filmu považuji dodnes za jeden z nejsilnějších okamžiků, přenesených na filmové plátno.

Ach, já vám zapomněl sdělit, jak se jmenoval ten film, že ano? Planeta opic. Chvíle, kdy hlavní hrdina pochopí, kde se nachází, je neskutečně silná. Došlo mi, že minulost a přítomnost nelze oddělit, je to zkrátka jeden svět. A k takovému splynutí následně došlo mezi mnou, mými světy a nakonec i světem okolo. Kruh se uzavřel, světy se prolnuly. Znovu jsem se stal vědomým tvůrcem vlastních světů, a uvědomil si s konečnou platností, že vaši vlastní fantazii vám nikdo nemůže amputovat ani ji omezovat, pokud mu k tomu ovšem nedáte sami souhlas.

*

Takže zbývá už jen poslední otázka: Máte i vy svoji stále platnou jízdenku s cílovou destinací kamkoliv jen chcete?