Století s lovci mamutů

Po dlouhé době jsem si znova přečetl knihu Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. S vědomím, že je napsaná před více než sto lety a dnešní věda je někde zcela jinde, jsem se ponořil nejen do příběhu ze starší doby kamenné, ale také do vzpomínek...

Měl jsem na to pomocníky...

Dobrodružný text, založený na skutečných archeologických nálezech a objevech, se snaží zachytit putování našich prapředků po různých destinacích dnešní České republiky. Dnes již máme informaci mnohem více, než jich měl pan Štorch, který se archeologii věnoval v době, kdy nebyla regulovaná žádnými nařízeními nebo zákony. Spousta nálezů ještě jen čekala na vyzvednutí ze země a jejich datování bylo obtížené a nepřesné, stejně jako metody k tomu používané.

Věstonická tlupa, kolem níž se celý román točí, je proto z výše uvedených důvodů vykreslená anatomicky špatně. Lovci mamutů byli již lidmi dnešního typu, nebyli tací, jak popisuje pan Štorch, tedy porostlí ještě částečně srstí, odívající se do kůží a domlouvající se posunky a skřeky. V knize je dále také výrazně operováno tělesnými znaky, patřící archaickým formám rodu Homo.

Moderní věda odhalila, že skuteční lovci mamutů žijící ve světoznámém archeologickém nalezišti Přemostí u Přerova, byli loveckou elitou své doby s úzkou specializací. Lov tak velkých a nebezpečných zvířat, jakými jsou byli mamuti i srstnatí nosorožci, totiž vyžadoval vysokou úroveň taktiky, strategie, koordinace jednotlivých aktérů, značnou úroveň tělesné zdatnosti a též, v neposlední řadě, i znalosti anatomie lovené zvěře. 

Rozhodně se mamuti nechytali do vyhloubených děr. Tento mýtus je dávno vyvrácen. Nejnovější studie a výzkumy se zabývají teorií inspirovanou kmeny, žijících mimo současnou civilizaci na úrovni doby kamenné. Podle ní lovci mamutů pravděpodobně znali a používali nejen vrhač oštěpů (usuzuje se na to dle opotřebení kloubů u kosterních nálezů charakteristických pro tento druh pohybu, ale samotný důkaz o jeho používání na našem území v té době nemáme), ale hlavně měli v rukávu jedno pomyslné eso, které jim dovolilo vítězit i nad tak velkými protivníky. Je to vlastně logické. Jak byste asi chtěli zastavit čtyřtunový nebo dokonce pětitunový kolos, který naštvete tím, že do něj zabodnete oštěp nebo kopí? Odpověď je skutečně snadná - pomocí rostlinných jedů.

Mamutů, podle kterých dostali lidé z Předmostí své jméno, však zase tolik neulovili - z hlediska potravy šlo o zvíře, jehož výskyt měla na svědomí sezónní migrace. Většinu času proto místo chlupatých chobotnatců lovili jinou potravu, nejčastěji soby, zajíce, bělokury a lišky. Podle stavů zubů kosterních nálezů v tom byli opravdu velmi úspěšní a netrpěli nikdy hladem. což byl v období gravettienu světový unikát. Fyzicky byli lovci z Předmostí velmi zdatní a na tu dobu vysocí, v průměru 180 cm, ženy byly výrazně menší, kolem 160 cm. 

Skutečný lovec mamutů z Předmostí již uměl rozdělávat oheň, žil bohatým kulturním životem (figurky z pálené hlíny, malby, amulety, náhrdelníky) vyráběl cíleně nástroje z dostupných materiálů (kost, dřevo, kámen), stavěl si obydlí, ale také již zřejmě choval soby. Z již zmiňovaného Předmostí máme také nejstarší důkaz o existenci plošných textilií - jedná se o otisk na vypálené hlíně starý cca 25 tisíc let. Takže se rozhodně neoblékali jen do pruhů kůží a kožešin vázaných kolem pasu.

V knize se setkáme s jeskynním lvem, medvědy, mamuty,
srstnatými nosorožci, zubry, soby ale také šavlozubým tygrem

Ze školy si pamatuji, že největší odpor při čtení knihy v hodinách češtiny budilo žvýkání kůži ženami kvůli změknutí. Logicky mezi dívkami. Někteří spolužáci zase těžce nesli lovení koní pro maso. Já zkoušel podle knihy rozdělávat oheň pomocí třecích dřívek (hrozná dřina s nejistým výsledkem), nebo jej vykřesat (ještě mnohem horší), ochutnal jsem i v knize tolik vychvalovaný morek z kostí (hnus, a ještě jsem z toho dostal kardinální průjem), lovil na poli hraboše (lumíci, tuční!), učil se znát rostliny a houby (ten jedlý bodlák, co dříve rostl skoro všude byl mňam, a chutnal jako mladá kedlubna - botanicky správně to byla pupava bezlodyžná - Carlina acaulis) a taky zkoušel přespávat venku, někdy v ručně postaveném přístřešku, jindy jen tak pod širákem u ohně.

Jedno takové přespání v lese se zvrhlo v epický noční lov na ježka, který sice skončil naprostým nezdarem, ale rozhodně jsem se nikdy tak moc nenasmál. Věřím, že se musel řehtat i ten hmyzožravec, nebo sovy ve větvích mohutných dubů a buků, pod nimiž štvanice probíhala. Také jsme zkoušeli používat prasečí čelist jako pilku, provrtávat zuby na náhrdelníky, vyrábět kostěné jehly a háčky na ryby, nebo dělat košíky a vrše (tady jsem fatálně selhal na celé čáře, místo vrší jsem pstruhy raději lovil tzv. na "trubku", nebo pomocí velkého travního koše, který jsem ovšem nevyrobil, ale dočasně zabavil dědovi).

Velkým oříškem byla výroba kamenného nože a sekery, ta zabrala velmi dlouhou dobu v řádu měsíců, a byla opravdovým testem trpělivosti, protože jsem neměl odpovídající materiál, (pazourek byl a je nedostatkové zboží). Výroba luku a šípu byla také složitá, z kostí štípané hroty se zalévaly pryskyřicí. Kopí a  oštěpy jsme udělali podobným způsobem z jasanu a habru, byly to snadno dostupné náletové dřeviny. Na trénink střelby a hodu oštěpem se ovšem používaly tupé šípy a přiostřené jasanové kmínky bez kamenných a kostěných hrotů. Jejich výroba byla příliš pracná na to, aby se hned zničily, proto nejčastějším a nejlepším tréninkovým cílem byly nastohované balíky slámy.

Samostatnou kapitolou pak bylo vaření a pečení přímo na ohni a přiznám se - při pokusu opéci si plátek masa na rozpáleném kameni, nevzniklo nikdy nic poživatelného. Buď to bylo syrové, nebo tvrdé jako štolverk, a i když jsem se při jídle tvářil jako mistr světa a přilehlého okolí, dnes už to s klidem můžu říct; bylo to hrozný. Asi holt nemám ty správný kuchařský geny.

***

Navzdory tomu, kolik námitek je možné mít k textu knihy z hlediska dnešních poznatků o životě během mladší doby kamenné na našem území, přináší kniha Lovci mamutů čtenáři množství zajímavých informací, a také ho seznamuje s jednotlivými objevy, z nichž ten nejdůležitější je vynález ohně.  

Vývoj nelze zastavit, proto současný pohled na naše předky označované jako lovci mamutů prošel výraznou proměnou. O to více je zarážející skutečnost, že český vzdělávací systém tento fakt dodnes nereflektoval a pokračuje v edukaci nových generaci pomocí údajů zastaralých již dobrých sedmdesát let. A to skutečně není vina pana Štorcha, který chtěl pravěk přiblížit mladým čtenářům formou dobrodružného příběhu, do kterého promítl tehdy známé a dostupné informace.

Až teprve nedávno mě napadlo, že lovci mamutů byli vlastně takoví naši evropští indiáni. Od toho byl krůček k tomu nalézt heslo paleoindiáni, kteří také lovili tamější a všudezdejší (čti americkou) megafaunu, tedy nám dobře známé mamuty, ale také mastodonty a později se specializovali na bizony. Ale to je už zase jiný příběh...