Velikonoční povídka

Tohle jsem našel při prohrabávání archivu. Krátká cvičná povídka, která se mi navíc zrovna nyní obsahově hodí, takže nezbývá, než Vám popřát příjemné čtení...

Zkušební čtení proběhlo za pečlivého dozoru...

Stojím na hřebeni kopce a dalekohledem pozoruji otevřenou krajinu před sebou. Malebně zvlněné linie úpatí našich hor se koupají ve sluneční svitu. Vysoko táhnoucí mraky se sunou líně k severu. Pohled na zelenající se pole uklidňuje. Idylku přeruší zakňučení u mé levé nohy. Podívám se na Aidu, mojí celočernou fenu německého ovčáka. Uši má stažené dozadu. Pak se ke mně přitiskne a cítím, jak se třese. Snažím se ji uklidnit pohlazením, ale marně. Co se to sakra děje?

Pak to zaslechnu i já. Blížící se řev proudových motorů. Z mraků vylétne podivný předmět. Kličkuje a prudce mění každou chvíli směr pohybu. Chová se jako holub, kterého pronásleduje dravec. Na tu vzdálenost nejde poznat, co to je. Přikládám znovu dalekohled k očím a skoro vykřiknu. No to mě podrž. To je přece…

Než mi pořádně dojde, co vlastně vidím, z mraku vyletí gripen a zaútočí. Raketa zasáhne cíl přesně. Pilot stíhačky převrátí stroj přes křídlo a odpoutá se od objektu. Pak se velkým obloukem vrací, aby mohl případně dokončit, co začal. Je to ale zbytečné. Zasažený předmět, který mezitím míří ke mně, totiž rychle ztrácí výšku. A v příštím okamžiku se z klesání stane volný pád.

I tak gripen ještě provede dva kontrolní přelety nad krajinou. Když stíhačka zmizí za obzorem, rychle sbíhám z kopce. Aida mne neochotně následuje. Stále nemůžu uvěřit tomu, čeho jsem byl svědkem. Když přicházím ke kráteru, který těžký předmět vytvořil pod stráni, skoro napětím nedýchám. Vytahuju mobil a fotím si to. Tohle mi totiž nikdo neuvěří. A nemyslím tím to, že naše předražené stíhačky měly první ostré bojové nasazení.

Prohlížím si sestřelený, těžce poničený kovový kolos. Odhaduji, že má tak dva metry na výšku a kolem patnácti tun. Tabulka na prasklém boku, která je kupodivu dobře čitelná a nepoškozená, hlásá:

ANNO DOMINI MDXLVIII AD HONOREM DEI OMNIPOTENTIS ET BETISSIMAE VIRGINIS...

Najedu v mobilu na Google, kam zadám prvních pár slov toho textu. Když naběhne výsledek, nasucho polknu. Ano, je to on. Zikmund.

Pověst říká, že když srdce Zikmunda pukne, postihne české země neštěstí. Minule to byly povodně. Ale o tom, co se stane, když náš největší zvon někdo sestřelí při návratu z Říma, kam všechny zvony odletěly na Zelený čtvrtek, se nikde nemluví ani nepíše.

Proč mám ale takový špatný pocit, že to již brzy zjistíme?