Krása našim očím skrytá

Věci, které miluji, dělám právě a jen z tohoto důvodu, že mi přinášejí dobrý pocit. Takovou věcí jsou pro mě šachy. Užívám si každou jednu hru (je jedno, jestli s počítačem nebo živým soupeřem), raduji se, když se mi podaří dobrý tah, nebo dokonce útočná kombinace, a z proher se snažím poučit.

Šachy mě naučily hodně důležitých věcí o životě. Patří mezi ně strategie, taktika, trpělivost, ale také schopnost vidět věci skryté běžnému oku. Konkrétně se jednalo o to, co se běžně nazývá šachovou krásou. Tyhle věci jsou velmi specifické a je třeba dosáhnout určité úrovně znalosti hry, abyste ji mohli spatřit. Nejde si to vyvzdorovat ani vybrečet, nesouvisí to přímo ani s počtem odehraných partií. Ta schopnost musí přijít sama. Navíc, aby to nebylo tak snadné, u každého ta chvíle nastane v jinou dobu. A u někoho nemusí přijít vůbec.

Není to o spravedlnosti, talentu, schopnosti se učit, inteligenci nebo osobních preferencích. Je to o porozumění konkrétní situaci na šachovnici, kdy vaše vědomí pouze neklouže po povrchu, ale začne situaci rozebírat do hloubky. Základy nejde zkrátka přeskočit, vždy se má / musí postupovat od jednoduchého ke složitému* [1]. Prvňákovi, který ještě neumí sčítat a odčítat, taky asi jen těžko vysvětlíte, jak fungují logaritmy, integrály, derivace, nebo diferenciální rovnice.

POZN* [1] - Zajímavé je, že sám mám největší problém pochopit právě ty absolutně nejjednodušší věci.

Někdo tu snad říkal integrály a derivace?

I pohled na to, co já sám považuji v šachu za krásu, se přirozeně měnil a vyvíjel. Dlouho jsem považoval za svůj Svatý šachový grál umění uplést nečekanou matovou síť, nebo provést hezký taktický úder. Mým prvním idolem byl proto logicky Michail Tal, zvaný čaroděj z Rigy, který svojí riskantní hrou plnou taktických zvratů, obětmi, materiální nerovnováhou, dynamickým vytvářením hrozeb a uhrančivým pohledem dokázal vystrašit většinu soupeřů. Byly ale určité typy hráčů, na které tyto jeho čáry a kouzla neplatila a se kterými pravidelně prohrával. Dlouho mi však nebylo jasné, proč k tomu docházelo.

Však v těch partiích můj favorit neudělal žádnou chybu! Tedy žádnou takovou, kterou bych viděl. Sám Tal přitom říkal, že tiché tahy udělají kolikrát silnější dojem, než divoké kombinace a velkolepé oběti figur. S rostoucím pocitem zoufalství jsem procházel desítky, možná stovky partií, abych na vlastní oči viděl ty mýtické  "tiché tahy", ale marně. Ještě nebyl ten správný čas. Ten přišel až o několik let později, až když jsem si ve větší míře osvojil šachovou taktiku. To byl první krok k tomu, abych se posunul dál.

Až na šachové tvorbě Anatolije Karpova jsem se naučil vidět a chápat krásu šachové strategie a poziční hry. Byli samozřejmě před ním i po něm jiní velmistři a hráči, kteří hráli podobným stylem (typicky například José Raul Capablanca), ale právě až v partiích obsažené myšlenky a šachová logika dvanáctého mistra světa, mi dokázaly předat potřebné informace ve zcela srozumitelné formě. Nyní mi již bylo konečně jasné, proč Tal prohrával s velmistry, v jejichž partiích se dle mého dřívějšího názoru vlastně "nic zajímavého" nedělo.

A také jsem zjistil, že ten (zdánlivě) tichý klidný styl sedí mému vlastnímu hraní mnohem lépe a mám potom z každé hry mnohem lepší pocit. Paradoxně, nedlouho poté, co jsem učinil tenhle objev o skryté kráse v šachu, mě stejná událost potkala i v literatuře. Ale o tom zase někdy jindy...