Světluška pana Murakamiho

Knihy Haruki Murakamiho jsou velmi populární u nás i ve světě. Mimo melancholie, jazzu, nebo koček, se v knihách této spisovatelské ikony objevuje i magický realismus a hlavně pochopení pro nutkavou potřebu hledat vlastní názory a místo ve společnosti. Jeho knihy také často pracují s fenoménem hikikomori (cílené vyhýbání se společnosti).

Haruki Murkami lapený svojí fanynkou Molly Foxovou

Kniha Norské dřevo (pojmenovaná podle skladby skupiny Beatles) je v mnoha ohledech specifická. Zatímco většina knih Haruki Murakamiho obsahuje výrazné prvky magického realismu, zde jsou v hlavní roli pocity prázdnoty a marnosti, které vyřeší postupně několik postav sebevraždou, čímž však uvrhnou do zcela stejného stavu své nejbližší přátele a osoby blízké.

O této knize toho bylo napsáno již mnoho, jenže mě tam zaujala jedna konkrétní scéna. Hlavní hrdina, Tóru Watanabe, v ní vyleze na vodárenskou věž, a má u sebe ve sklenici zavřenou světlušku. Pomalu se setmí a světluška začne vydávat světlo, ovšem to je jen velmi slabé. Watanabe nakonec světlušku pustí a dívá se za ní, jak odlétá do úplňkové noci. Když potom zavře oči, zcela jasně vidí světelnou stopu, kudy světluška letěla. Chce ji uchopit, ale přes veškerou snahu se mu to nepovede...

Symbolika té scény je velmi silná. Může znamenat světlo v temnotě, naději, i tíhu svobodného rozhodování. Je esencí bytí i souhrnným vyjádřením pocitů člověka, který hledá smysl vlastního života, přičemž nalézt jej znamená přežít... 

Tato scéna se do mě otiskla, hodněkrát jsem o ní přemýšlel a zkoumal ji ze všech možných stran a úhlů. Nakonec jsem došel k závěru, že tohle jsou řádky, mezi které spisovatel vloží kus své vlastní duše. Pokud ji jako čtenář naleznete, čeká vás vskutku nevšední zážitek, to vám mohu slíbit.