Jak jsem krmil opeřence

 Již delší dobu vyrábím ptákům krmítko. To aby měli co jíst. Chápete. Vyprojektoval jsem jich za ta léta skutečně mnoho. Z různých přírodních materiálů, roztodivných i usedlých barev, tradičních i extravagantních designů. Například to zcela poslední mělo být z krásné bělokoré břízy a představovalo vlastně zmenšený pohádkový zámeček. Jedno ale měla všechna tato krmítka společné. Nikdy jsem se nedostal k jejich realizaci.

Místo nich jsem používal nouzové řešení v podobě sítěk plněných lojovými koulemi nebo semínky, to dle ročního období. Ve své podstatě šlo o dočasně trvalé provizorium, jak už to tak často bývá v reálném životě.

Pozorování sýkorek, vrabců, rehků, stehlíků, zvonků, červenek, a jiných drobných opeřenců do velikosti středně vypaseného kondora mi ovšem působí dobrý pocit na duši, který sice neumím logicky vysvětlit, ale jehož existencí jsem si naprosto jist.

Tuhle jsem ráno pozoroval opeřence zase, pil u toho čaj a chytal lelky. Nutno podotknout, že ti se sem krmit nelétají, takže šlo o lelky výhradně virtuální a tudíž jsem nemohl být nikým ani náhodou nařčen z ilegální čižby (tento způsob lovu ptactva je ostatně v našich luzích a hájích, potažmo i městech, zakázaný již od roku 1870). A jak jsem tak seděl na svěžím ranním vzduchu v županu, měkké slunce koupalo ve zlatém oparu mé okolí, a z hrnku se mi zvedala voňavá bílá mlha, najednou mi došla trpělivost.

Ano, to krmítko jsem prostě koupil. Stálo mě to celých deset minut času. Hotovo. A ani v nejmenším mi neva, že je plastové, protože již visí a hlavně funguje. Tečka.

A bude tam tak dlouho, dokud jej někdo nerozbije nebo neukradne.