Na kafi s bohem, aneb do třetice všeho krásného

Na kafi s bohem, aneb do třetice všeho krásného. Tak. Až teprve nyní jsem spokojený. A ne. Nejde o omyl. Protože však mám nadpisy na blogu kapitálkami, musel jsem to napsat ještě jednou. Teoreticky skvěle vyzbrojen poučkou z Internetové jazykové příručky Ústavu pro jazyk český jsem totiž úmyslně napsal zmiňovanou nadpřirozenou entitu malým písmenem. A proč vlastně to malé písmeno? Protože mi nešlo jen o toho jediného (křesťanského), ale o všechny dostupné bohy a božstva. Určitě uznáte, že je lepší, samozřejmě v rámci možností, vycházet se všemi božstvy po dobrém.

Vezměte si třeba takovou Svatou lišku. Kromě toho, že má na starosti všechny lišky v Evropě, vystupuje také v knize Hitokiri. Je tedy velmi zaměstnaná. Přesto věřím, že by nebyla ráda, kdybych ji napsáním velkého písmena v nadpisu odepřel možnost, účastnit se případných kofeinových orgií.

pohled na svět z výšky téměř 11 km 

Tenhle nápad, dát si kafe s bohem, není a nikdy ani nebyl náhodný, ale jak už to bývá, cesta k němu byla značně křivolaká. Základem všeho se pak stala myšlenka, že jsou na světě místa, která na vás (za)působí natolik výjimečně a pozitivně, že vzpomínky na ten okamžik ve vás zůstanou navždy. 

Máte přitom pocit, že vás to naprosto a dalece přesahuje, že tam je něco navíc, co jde jen velmi těžko (pokud vůbec) popsat slovy, ale přesto jasně cítíte a vnímáte existenci toho okamžiku mnohem silněji, než byste kdy věřili, že je to možné.

[#kafe]

Poprvé se mi to stalo na služební cestě ve Švýcarsku. Jel jsem po dálnici z obou stran lemované alpskými štíty, jejichž vrcholky byly pokryté sněhovým a ledovým závojem. V té chvíli se do nich opřelo podvečerní slunce a Alpy se zahalily do majestátního zlatého hávu s lehkým oranžovým nádechem. Zrovna jsem míjel odpočívadlo.

Zastavil jsem tam, vystoupil, opřel se o blatník, nohu si dal na vytočené přední kolo služebního passatu a prostě jen koukal, neschopný slova. Po chvíli jsem si zapálil cigaretu (tenkrát jsem ještě kouřil) a nalil si kávu z termosky. Čas přestal existovat, upíjel jsem silný horký nápoj, a jen jsem vnímal ten pohled. Dokonce mě ani nenapadlo si to vyfotit.

Vnímal jsem každý detail té scenérie, barevné odstíny, tvary, i celkovou atmosféru. Vnímal jsem čistě bílé mraky na zcela modré obloze, které způsobovaly složitou hru světel a stínů, odehrávající se na strmých úbočích tichých velikánů. Vnímal jsem příjemně chladivý a čerstvý jarní vzduch (zbývalo pár dní do Velikonoc). Tvrdím, že mi tehdy Alpy ukradly kus srdce i duše. A již nikdy mi je nevrátily zpět.

Mnohokrát jsem to zkoušel popsat na nečisto. Mluvenou i písemnou formou. Chtěl jsem ten zážitek umět zprostředkovat, podělit se o něj. Jenže jsem měl pokaždé pocit, že je to nedostatečné, že mi chybí ta správná slova. Asi jako když malíř mluví o barvě, kterou nedokáže namíchat, přitom ji zcela jasně vidí ve svých představách, ale ten správný odstín je mimo všechny dostupné vzorníky, takže si jej dotyčný může jen představovat. Ovšem nikdy nemáte jistotu, že ty představy jsou stejné jako to, co si představuje onen malíř.

[#poznámka, #edit]: Ten zážitek mám již navždy spojený s chutí kávy. A také musím dodat, že ve chvíli, kdy jsem tohle napsal, jsem možná přišel na to, co je klíčem k takovému silnému zážitku. Dojde k tomu, pokud svět kolem sebe začneme vnímat nejen očima, ale i srdcem a duší.

[#bůh]

Podruhé jsem měl tento pocit v chrámu Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského na Malé Straně v Praze. Ano, jde o místo, které si vybralo za své logistické centrum Pražské Jezulátko. Když zavítám do Prahy, pokaždé se jej snažím navštívit. Určitě jsou větší, slavnější, starší, hezčí, honosnější, bohatší, nebo zdobnější církevní stavby, ale žádný kostel, chrám či katedrála na mě nikdy nezapůsobili silněji. Možná je to proto, že se tam vždy cítím - ehm, jak to jen nejlépe říci? Už vím! - vítaný.

Dlouho mi trvalo tohle zcela obyčejné slovo najít. Vítaný. Nejsem římský katolík, ani praktikující křesťan, o to více mě proto tohle zjištění udivilo, ale hlavně potěšilo. Není to samozřejmost. Rozhodně ne v téhle době. Navíc, míst kde bych se cítil opravdu vítaný, zase tolik není. Vlastně bych je spočítal na prstech jedné ruky. Kostel Panny Marie Vítězné je také jediná sakrální stavba, kde je mi skutečně dobře, na těle i na duši.

Nepřebil to ani zážitek, kdy mě při mé historicky první návštěvě uvítala jedinečným způsobem katedrála svatého Víta. V okamžiku vstupu do vnitřních prostor se na stěnách, sloupech a podlaze objevila různobarevná světla, jak podvečerní slunce v souladu se záměrem dávno mrtvého architekta pronikalo skrze vitrážová okna. Možná, kdybych byl věřící, považoval bych to za znamení některé z mocných nadpřirozených entit, které nás podle některých teorií usměrňují na cestě životem. Jenže nejsem.

Událost ze svatého Víta zmiňuji proto, že tehdy jsem si uvědomil, že se mi velmi často tyhle věci stávají právě v takzvané zlaté hodině, kterou tolik milují a vyhledávají fotografové, právě pro specificky měkké světlo a teplejší odstíny barev.

Ale nyní již pojďme do třetího dějství...

[#na kafi s bohem]

Potřetí se mi to stalo na opravdu nečekaném místě. Seděl jsem v pohodlném koženém křesle, střídavě lehce dřímal, nebo se díval z okna na mraky. Ty se táhly, kam až moje oči dohlédly, podobny nadýchaným vatovým chomáčkům, plujícím v nekonečné pomněnkové modři. Ten pohled byl jedním slovem ohromující. Věřím, že stejně nádherný umí být širý oceán nebo vesmír. Ta tichá rozlehlost má v sobě něco skutečně božského. Usmál jsem se a řekl si, že zrovna tady bych si rád dal kafe s bohem. Určitě k tomu nejde nalézt vhodnější místo na světě, než v letadle, skoro jedenáct kilometrů nad zemí.

A o čem bych se bohem bavil? Abych byl upřímný, nevím. Hodně by zřejmě záleželo na tom, který z bohů by to byl. Možná bych chtěl vědět, jak skutečně vznikla naše planeta a vesmír, jestli proběhla evoluce podle jeho představ, jestli existuje někde daleko ve vesmíru i jiný život, a hlavně, zda homo sapiens někdy dosáhne skutečné moudrosti. Zajímalo by mě také, pokud je bůh nesmrtelný, v kolika letech může jít do důchodu.

Nejspíš bychom však oba mlčeli, vychutnávali si to kafe a přitom koukali na tu krásu za oknem.