Čtení jako radost na každý den

Ono je to vlastně velmi snadné. Prostě si na činnost, kterou opravdu chcete dělat, vyhradíte čas během dne. Někdy zase pomáhá si stanovit počet stran, které za den přečtete. Pokud vím, tohle dělají například recenzenti, aby stihli v daném čase knihu zpracovat, tzn. přečíst a udělat z ní výstup. 

I u psaní se dá postupovat stejně. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Někdo pokračuje, dokud nenapíše daný počet znaků/slov, jiný si na to vymezí konkrétní čas.

Ovšem to nejdůležitější ze všeho je, abyste se u toho co máte rádi cítili komfortně, neboli pohodlně.

Holky z lesní školky čtou knihu Po otřesech, od svého oblíbeného autora

Odkud začít? Asi zcela od začátku, tedy od chvíle, kdy jsem se naučil číst. Velmi dobře si vzpomínám na jednu věc ze školy, a sice společné čtení ve třídě. Četly se tako například knihy Děti z Bullerbynu, Honzíkova cesta, O letadélku Káněti, Knížka Ferdy Mravence, Dobrodružství Toma Sawyera, nebo později Lovci mamutů.

Poznámka I.- A také jsem měl tehdy ve vlastnictví démonskyhustokrutopřísnou záložku do knihy, na které byly fotky s Vinnetouem, Old Shatterhandem nebo Rybanou, a kterou mi naprosto všichni záviděli! 

Hrozně mě tehdy rozčilovalo, jak někteří spolužáci četli pomalu, když jsem chtěl vědět, jak ten napínavý příběh pokračuje. Jenže jsem musel vědět, kde přesně se při čtení nacházíme, a paní učitelka nám velmi přísně zakazovala knihou v hodině listovat. Proto jsem si začal ty knihy číst v předstihu. O přestávkách a samozřejmě také doma. Je logické, že mě pak už společné čtení v hodině nebavilo, ale mnohem důležitější pro mě bylo, že jsem věděl, jak to dopadlo.

A právě s tímto čekáním, jak příběh dopadne, mám spojený i jeden nepříjemný zážitek, který se váže k tehdy populárnímu způsobu podání příběhu, což bylo čtení na pokračování v rozhlase po drátě. Pokaždé tam narátor, nejčastěji známý herec, přečetl jednu kapitolu. Ano, jednu jedinou kapitolu. A potom jste museli celý týden čekat na pokračování. A jako na potvoru šlo vždy o knihu, která nebyla dostupná v knihovně, ani nikde jinde. Nejprve to byla Alenka z planety Země od Kira Bulyčova, potom extrémně napínavé pokračování Tři kapitáni a nebo také romány Neviditelný od H.G. Wellse a  Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda od Roberta Louise Stevensona.

Koncept jedné kapitoly týdně byl velmi častý i v časopisech, kde se také objevovaly knihy na pokračování. Pamatuji si hlavně ABC (tam to byly komixy) a potom rodiči odebírané Květy, kde si vybavuji tituly Zelená smrt (v originále The Clone), a romantickou historickou sérii Velvet Montgomery (Sametový slib, Horský samet, Sametová píseň) od Jude Deveraux.

Poznámka II: Poslední díl Sametový anděl napsala autorka až později a ten už jsem nečetl.

Pamatuji si také na to, že jsem moc rád četl školní čítanky, tedy ukázky v nich. Byla to jediná učebnice, kterou jsem s nadšením celou prostudoval v předstihu. Takto jsem například objevil existenci Mauglího. To bylo radosti, když jsem si Knihu džunglí přinesl z knihovny domů! A ty nádherné ilustrace! Pamatuji si, že jsem odmítal jít spát, dokud tu knihu nedočtu celou, což samozřejmě nebylo rodičům po chuti. A ještě méně to, že jsem ji potom vybaven baterkou četl v noci pod peřinou.

Dnes už si pod peřinou opravdu nečtu. S přibývajícími léty je totiž pro mě neustále těžší číst si vleže. Ležení na břiše mi vyvolává vleklé bolesti zad, ze čtení vleže na boku zase pociťuji bolesti krční páteře. Na zádech je zase třeba mít zvednuté ruce, a na oporu knihy o kolena už nemám zase dostatečné zrakové schopnosti.

U čtení dnes musím zkrátka sedět nebo stát, a vyžaduji k tomu i dobré světlo (ani málo, ani hodně, čtečka knih tento problém z velké části vyřešila) Už na to zkrátka pořádně nevidím a hlavně, většinou se do postele prostě "převrátím" a upadnu do bezvědomí.

Ke čtení jsou dnes z mého pohledu proto aktuálně nejvhodnější pracovní přestávky, nebo dopravní prostředky na přesuny po dlouhých trasách, logicky, pokud je sami neřídíte. Pro takové čtení v pohybu se také nehodí každá kniha. Musí mít přijatelné rozměry a také dostatečně velké písmo.

Radost ze čtení mi však stále zůstala, jen knih, kvůli kterým si odepřu spánek, je dnes již (asi logicky) mnohem méně něž tehdy. Takovou velkou radostí jsou pro mě momentálně knihy Haruki Murakamiho.

A před ním to bylo mnoho dalších. Božena Němcová, Josef Nesvadba, Jan Weiss, Josef Augusta, Eduard Štorch, Bohumil Hrabal, Karel Čapek, Karel Poláček, Jaroslav Foglar‎, Rudolf Luskač, Josef Kutík, Miloslav Švandrlík, Oscar Wilde, James F. Cooper, James O. Curwood, Zane Grey, Ernest T. Seton, Karel May, Emilio Salgari, Jack London, Jack Kerouac, Jules Verne, Mark Twain, Erich Maria Remarque, Mario Puzo, Edgar Rice Burroughs, Herbert George Wells, Robert E. Howard, Simon R. Green, Frank Herbert, Steven Erikson, Ray Bradbury, Robert Fulghum, Tom Clancy, Frederic Forsyth, Raymond Chandler, Mo Hayder, Cormac McCarthy...

Ne, není to ani zdaleka všechno. Ten seznam by byl opravdu velmi dlouhý. A každá z těch přečtených knih mi dala kousek radosti a dobré nálady, nebo mě posunula dál na mé cestě životem. A to je i hlavní smysl čtení.

Já vím, seznam knih, které bych si rád přečetl by byl ještě delší a opravdu se jej snažím zredukovat, či alespoň zabránit tomu, aby se neustále rozrůstal. Silně přitom uvažuji o tom, představit knihy které jsem dřív přečetl, v nějakém ucelenějším pásmu článků. Vlastně se na tom již pracuje...