Zasněžené zprávy, aneb dopis paní Müllerové

 A tak tu máme zimu, paní Müllerová. Myslím tu opravdovou, skutečnou, žádnou systematicky okleštěnou demoverzi, ale tu pořádnou, ladovskou. Mikuláš je už taky za dveřmi (myšleno obrazně, protože jsem se tam byl nyní podívat a skutečně tam nikdo nestál a nestojí) a tak je fajn, že je venku bílo. Pod bílou peřinou si totiž příroda lépe odpočine, to je stará známá věc. Z krmítka pro zákeřné městské opeřence jsem právě ometl dvacet centimetrů sněhu, doplnil jeho obsah a vrátil se domů. Usoudil jsem, že výše uvedená příroda je mnohem moudřejší než já, tudíž jsem se rozhodl ji následovat. Uvařil jsem si čaj, vzal knihu a zalezl také pod deku.

Zima, zima, zima, všude je, veliká...
to potvrzují holky z lesní školky a s nimi ještě deset miliónů lišek
(autor fotografie: Molly Foxová)

Ono je to ohledně těch knih vůbec zajímavé, paní Müllerová. Kolikrát by se mi o nich (přečtených knihách) chtělo něco napsat, ale na článek to v tu chvíli zkrátka ještě není. Samozřejmě, že nečtu kvůli psaní článků nebo recenzí, je to zcela naopak, přesně jak tušíte. Odkud mám ale začít? Nejspíše od toho, co zrovna čtu.

Na prvním místě je re-reading Honu na ovci od Haruki Murakamiho. Četl jsem ho před několika lety a okolnosti mě přesvědčily, že je bezpodmínečně nutné si jej přečíst znova.  Co jsem o něm napsal v roce 2021? 

Molly Foxová čte Haruki Murakamiho velmi ráda

Hlavní hrdina je často v recenzích, komentářích, i samotném textu označován jako průměrný, přičemž jeho nejvýraznějšími vlastnostmi jsou pasivita a lhostejnost. Po několika stranách jsem ale nabyl dojmu, že lépe než často opakované slovo průměrnost by se hodilo označení prázdnota. Bezejmenný hlavní hrdina je zrcadlovým odrazem celé společnosti, jejíž existence ve své podstatě též postrádá jakýkoliv smysl, protože je zoufale prázdná.

Vtipné je, že lidé, kteří se snaží rozhýbat hlavního hrdinu, vlastně jen čekají, až vyřeší jejich problém, a tak se sami dostávají do pozice pasivního pozorovatele. Hon samotný se tak stává podmínkou pro iniciační proces, který má být zásadním přelomem v životě nejen hlavního hrdiny. Chvilku mi trvalo, než jsem našel ve spodních tónech textu nečekaný prvek, který tam autor vložil.

Je to zvláštní druh jemného humoru v komentářích a glosách, snad i pobavení nad absurditou konání jednotlivců i stavem celé společnosti, která si hledá zástupné problémy jen proto, aby nemusela řešit důležité věci. Skvělé popisy mě utvrzují v tom, že autor si během svého života prošel i fázi vyhoření či právě prázdnoty, jelikož jejich vyjádření jsou naprosto brilantní. PS: Nezbývá tedy než doufat, že se každý s tou svoji vlastní vnitřní ovcí dokáže úspěšně vyrovnat

Druhá rozečtená kniha, o které vám chci vyprávět, drahá paní Müllerová, jsou Krásné zelené oči. Od  Arnošta Lustiga jsem kromě ukázek ve školní čítance předtím nikdy nic nečetl, takže jsem se to rozhodl napravit. Příběh patnáctileté Kůstky, neboli Hanky Kaudersové, se nečte vůbec snadno. Když se Kůstce naskytne šance uniknout z Osvětimi, neváhá. Všechno je podle ní lepší, než tam zůstat. A tak se dostane do polního nevěstince. Je to zařízení pro německé vojáky, tudíž musela při výběru zamlčet, že je židovka. A pak si také přidala několik let. To už jí zachránilo život po příjezdu do Auschwitzu, kde by jinak skončila v plynové komoře. Nejde zatím o časově ucelený příběh, jsou to střípky jednotlivých myšlenek, vzpomínek a událostí, popisovaných odtažitě a neosobně.

Velmi dobře jsou popsány jednotlivé charaktery lidí, se kterými se Kůstka potkává. Prostí vojáci i důstojníci, madam, která toho ví o životě i mužích opravdu hodně, kolegyně, které se stejně jako ona bojí nemocí, hladu a toho, že skončí u zadní stěny statku, kde stráže SS popravují ty, které se provinily proti přísným pravidlům polního nevěstince. Výhodou Kůstky je paradoxně také to, že v Osvětimi prodělala sterilizaci a proto nemá strach z těhotenství, na rozdíl od ostatních žen ve svém okolí.

Je zima, sněhu je více než do pasu, elektřina často nefunguje a všeho je akutní nedostatek. Proto je i základní hygiena náročná. Teplá voda je jen pro klienty, Kůstka se musí mýt ve studené, stejně jako ostatní zdejší pracovnice. V noci se klepe zimou, ale na deku navíc nemá nárok ona, ani nikdo jiný.  Podle velitele nevěstince se totiž mají děvky k sobě tulit, pokud se nedokáží samy zahřát.

Mám takový pocit, paní Müllerová, že to neskočí ale vůbec dobře. Uvidíme, kam autor příběh nasměruje... Určitě Vám napíšu, jak to dopadlo.

Koukám, že jsem se pěkně rozepsal, ale i zde platí, že se má v nejlepším přestat. Pro dnešek tedy končím, o přečtených knihách, zmiňovaných v úvodu (a není jich zase tak málo), vás budu informovat v příštím dopise. Doufám, že se máte dobře, užijte si první adventní neděli a budu se těšit na vaši odpověď.