Tisíc tomu let...

Název dnešního článku by se dal snadno považovat za poněkud matoucí. Možná by se tedy slušelo hned na začátek vysvětlit proč. V první řadě je nutné říci, že nadpis tohoto článku je shodný s názvem knihy, kterou napsala Marie Holková. Vyšla roku 1939 v Praze v Nakladatelství Jos. R. Vilímek, přičemž já sám jsem vlastníkem jejího druhého vydání z roku 1940. Vzhledem k tomu, že se aktuálně píše rok 2024, měla by mít tedy ta číslovka v názvu knihy jinou hodnotu. V tu dobu však bylo událostem popisovaným v knize skutečně tolik let, kolik hlásil název. Plus mínus. O tom také ještě bude řeč. Podtitul Svatý Václave, nedej zahynouti... pak dostatečně ujasní, v jaké době a na jakém místě se děj knihy odehrává. A samozřejmě také, o čem kniha pojednává.

Než se však dostanu k samotnému textu, rád bych řekl něco velmi důležitého. Knihu ilustroval Zdeněk Burian. Ano, k jeho ilustracím mám nekriticky kladný postoj a v knize se nacházejí celkem čtyři krásné černobílé celostránkové obrazy.

Molly Foxová, Svatý Václav a zlický kníže Radslav

Jako první samozřejmě každého napadne počítat, jestli mezi smrtí knížete Václava a vydáním knihy uplynulo skutečně přesně oněch zmiňovaných tisíc let. Upřímně řečeno, nevím. Ne snad proto, že bych neuměl odpočítat od roku 1939 tisícovku, ale proto, že datum skonu Svatého Václava sice připadá nepochybně na 28. září (dokonce se ví, že to bylo pondělí), ale přesný rok neznáme. Pokud se však budeme držet toho, že skutečně šlo o pondělí, tak nám jako správné vycházejí roky 929 a 935.

Mnoho historiků se dnes kloní k roku 935. To by měl Václav cca 28 let. Naproti tomu antropolog Emanuel Vlček, který zkoumal většinu dochovaných ostatků Přemyslovců, tvrdil, že se Václav podle stavu zubů dožil minimálně 44 let. Což je z hlediska lidského života poměrně důležitý rozdíl. 

Jak to bylo doopravdy se asi nikdy přesně nedozvíme. (Více o tomto tématu najdete zde, zde a zde) Ale pojďme se konečně blíže podívat na samotný text. Příběh zachycuje poslední (tý)dny vlády knížete Václava. Příběh je vyprávěn z pohledu chlapce zvaného Ptáče, kterého vykoupil Václav z otroctví, dal mu svobodu a také místo ve své družině. Setkáváme se postupně i s ostatními postavami a osobnostmi, známými z legend a kronik, například Boleslavem, Drahomírou, Hněvsou a věrným (později i blahoslaveným) Podivenem, ke kterému byl mimochodem Ptáče přidělen.

Příběh dějově kopíruje v mnoha ohledech Kristiánovu legendu, samozřejmě, že nesmí chybět vložený příběh o porážce zlického a kouřimského knížete Radslava. Autorka se přitom snaží v rámci děje vykreslit formou vhodnou i pro děti a dospívající tehdejší dobu i společnost, výrazně rozpolcenou příchodem křesťanství (Václavova babička by mohla vyprávět!). Kněžna Drahomíra však zde stojí neochvějně na straně Václava. V době, kdy se kniha odehrává, již neměla žádný podíl na vládě, a zřejmě podle všeho činila pokání za dřívější likvidaci politicky nepohodlné snachy Ludmily, žijící tehdy na hradě Tetín.

Velmi hezky jsou do dějového rámce, který je pevně dán historií, zakomponovány vedlejší postavy, které vysvětlují postoje lidí ze znepřátelených táborů obou knížecích bratrů, Boleslava a Václava. Ptáče se ocitá ve víru událostí směřujících nevyhnutelně ke střetu, který změní české dějiny. Zároveň se však také snaží zachránit dívku Jelinku z područí surového a hrubého Hněvsy. Ten dívku koupil dříve, než přišel kníže Václav vykoupit otroky dovedené kupci na Pražský hrad, a rozdělil tak dva mladé životy (Ptáče a Jelinka), dosud pevně spojené prožitým utrpením.

Příběh samotný končí smrtí knížete Václava a je pouhým naznačením toho, co bude nevyhnutelně následovat - a sice nemilosrdné vybíjení věrných zabitého panovníka. Toto již není v knize popsáno, ovšem právě v tomto krušném období se stává velmi důležitou postavou výše zmiňovaný Podiven, který se rozhodl pomstít smrt svého pána, knížete Václava. Poprvé jsem Podivenův příběh, (zaznamenaný jinak v Gumpoldově legendě), četl ještě na základní škole Ve starých letopisech od Ivana Olbrachta...

Svatý Václav spolu se svatou Ludmilou patří neodmyslitelně k české historii. Do doby jejich života spadají počátky formování českého státu, neméně důležitým faktorem je pak zahájení a pokračování christianizace Čech, která vlastně umožnila mezinárodní vzestup Přemyslovců. Prozíravý krok Bořivoje (první historicky doložený Přemyslovec) a jeho ženy Ludmily, kteří přijali křest na Velké Moravě přímo z rukou Metoděje, je učinil nejvhodnějšími kandidáty pro politická jednání se zahraničními panovníky.

Literární zpracování jedné ze zásadních událostí našich dějin přibližuje čtenáři tehdy dostupná fakta, šikovně propojená s legendami, které zase patří k našim nejstarším písemným památkám (psát a číst tehdy uměli hlavně duchovní a kněží, proto jsou psány povětšinou latinsky), dokládající existenci jednotlivých lidí i státních celků. Václav se mezitím stal patronem Čech, ostatně svatováclavský kult (spolu s kultem svaté Ludmily), potom patřil k výrazným opěrným bodům přemyslovské dynastie.

Přepsání svatováclavské legendy do formy dobrodružné novely považuji za velmi dobrý nápad, jak přiblížit čtenáři (ne nutně mladému) události a souvislosti, které často vnímáme již jen jako heslovité poznámky u letopočtů v učebnicích nebo encyklopediích. Redukovat dějiny českého státu na sloupec čísel je podle mého nejlepší cestou k tomu, aby se lidé o historii přestali zcela zajímat, což by byla ovšem velká škoda. Protože právě naše dějiny jsou plné krásných a zajímavých příběhů. A tenhle o svatém Václavu k nim rozhodně patří...