O hmyzu a o lidech

Tak tu máme jaro, paní Müllerová. Já vím, já vím, tam u Vás jej máte mnohem dříve, než my tady. Navíc si letos, potvora, pěkně pospíšilo. Zahnalo daleko na sever všechny vlky, tučňáky, lední medvědy i šavlozubé sněhuláky.

Ve vzduchu bzučí nejen první mouchy, ale i hodně vypasení chlupatí čmeláci, létající směle ve dnech, kdy je sice relativně teplo, ale ranní mrazíky nás, evolucí přešlechtěné bezsrsté varianty druhu homo sapiens, ještě nutí zapínat na noc topení.

Včela medonosná na jabloni.
(autor fotografie Molly Foxová)

A právě v tomto teplotně nestabilním období se mi stala zajímavá věc. Bylo již dosti pozdě, možná kolem půlnoci. Odložil jsem knihu, kterou jsem četl v posteli, zavrtal se do peřiny a spokojeně usnul. Netrvalo to ale dlouho. Vzbudilo mě hlasité zabzučení přímo u ucha.

Procitl jsem opravdu rychle, a ještě rychleji se přemístil do sedu a zapnul svítilnu na mobilu. Hodiny na displeji ukazovaly půl druhé a na polštáři, kde jsem měl ještě před chvílí hlavu, si hověla včela. Byla o dost tmavší než ty, co vídám běžně (proužky na zadečku byly skoro neviditelné, ale mohlo to být také dost dobře zkreslené světlem) a vzhledem k tomu, že jsem na včelí bodnutí alergický, tak jsem usilovně přemýšlel, co s ní udělám. Včela se však pohybovala dosti zpomaleně a nebyla ani trochu agresivní, což také rozhodlo o jejím dalším osudu.

Nakonec jsem ji totiž na polštáři odnesl k oknu a tam ji nechal slézt na parapet, a ve vší slušnosti jsme se spolu rozloučili. Jaký jsem měl v tu chvíli tlak a tep netuším, ale lekl jsem se opravdu hodně. To klidně přiznám. Paní Müllerová, zodpovědně si dovolím prohlásit, že taková noční včela dokáže vyděsit stejně, nebo možná i více, než klasická noční můra. Možná proto, že noční motýle tak hlasitě nebzučí.

Zpětně jsem si uvědomil, že odpoledne ve vedlejší místnosti bylo otevřené okno a něco zabzučelo za polosklopenými žaluziemi. Vizuální kontrola ale žádného vetřelce neodhalila. Očividně nebyla provedena dostatečně důkladně.

Nyní mi ale vrtala hlavou jiná věc, než zpackaná prohlídka okna. Když jsem totiž psal Pekelného pastýře, byly tam v poměrně důležité roli obsazeny i včely. Takže jsem si tehdá o nich něco málo nastudoval.

Z toho, co si pamatuji, ještě nyní výrazně vyčnívá zcela zásadní informace, že včely v noci nelétají. Zhasnete a ony jednoduše spadnou na zem. Tak je to snadné. Proč to tak je vědci dodnes neví, a neumí to uspokojivě vysvětlit. 

{poznámka: Vědci také zjistili, že šířka křídel čmeláka je příliš malá na to, aby udržela jeho masivní tělo v letu. Čmelák ale na fyziku z vysoka kašle, a proto si létá klidně dál, i když je to naprosto v rozporu s vědou a názorem ctihodných akademiků.}

Mimochodem, včely také prý nikdy nespí a to ani přes zimu. Takže, co dělají v noci, si můžete snadno domyslet (jeden známý, který včelaří, mi se zcela vážnou tváří opakovaně tvrdil, že koukají na porno, ale já tomu zkrátka nevěřím a tuto teorii odmítám.).

Takže ta včela za mnou musela během noci přijít přes dvě místnosti. Nebo přilézt. Každopádně neletěla, ale šla po svých. Jestli se jen sunula za teplem, nebo měla k tomu přesunu jiný důvod, to už asi nikdy nezjistím. Každopádně ale provedla cílenou diverzní akci, vedoucí ke konkrétnímu cíli.

Cílevědomý hmyz pro mě není moc příjemná představa, ale nejsem rozhodně první, kdo rozvíjel úvahy na toto téma. Možná bych se měl tedy začít bát nejen já, ale rovnou celé lidstvo.

Lidská kultura je hmyzem fascinována odnepaměti. Filmy tentokrát vynechám, knihy dostanou přednost. Candyman i Včelka Mája mi to snad prominou. 

Jako první se mi vybaví Proměna od Franze Kafky, ten příběh zná určitě každý. V mládí jsem opakovaně četl knihu Ve jménu Metanoona od Václava Kličky. Tam došlo k zotročení lidstva skrze kybernetického mravence jménem Kyberoformik, který se z výzkumného ústavu dostává na svobodu a následně ovládne všechny mravence na světě. A do třetice všeho dobrého i zlého a možná vůbec nejslavnější, bude sci-fi Hvězdná pěchota / Starship Troopers od Roberta A. Heinleina, ve které lidstvo vede válku s Brouky.

Tak to vidíte, paní Müllerová. Od jara a včel jsem se dostal až ke složitým filozofickým otázkám zabývající se militarismem, výchovou a proměnlivou rolí jednotlivce ve společnosti (společenství). To jsem celý já. Mysl se mi často rozletí do všech světových stran, stejně jako včelí roj, přičemž dostat ji zpátky pod kontrolu je stejně těžké, jako přinutit akční včely utvořit spořádané pětistupy.

Užívejte si jara, krásně rozkvetlých stromů a sluníčka, paní Müllerová. Však si zase brzy napíšeme.