Barvičky na Olympiádě v Paříži

Tak nám skončila olympiáda. Tentokrát byla v Paříži, a že bylo rozhodně na co koukat. Přinesla několik zásadních novinek, předvedla nám naposledy v klasické podobě moderní pětiboj, jehož jízdní složka si zde prožila derniéru, a ukázala nám, jak umí být sport nádherný i krutý zároveň.

Kromě sportovního zážitku si užívám ale i jinou věc. Rád pro sebe rozpoznávám vlajky států, které jednotliví sportovci reprezentují. Některé jsou zcela nezaměnitelné, například Švýcarsko nebo Kanada, ale pak jsou státy, kde si opravdu nejsem moc jistý. Pamatuji si, jak jsem se při sledování královny všech sportů, neboli atletiky, poprvé dostal do úzkých. Tehdy jsem si spletl vlajky Irska a Pobřeží slonoviny. Od té doby jsem si na to začal dávat mnohem větší pozor.

Molly Foxová si při sledování olympiády stíhala i číst,
ona totiž problémy s rozpoznáváním vlajek nemá...

Občas mě dokáží (ne)hezky zmást vlajky Rumunska, Andorry a Čadu. Někdy se stane, že barevně totožné vlajky mají ve svých barevných polích charakteristický státní znak, který výrazně napomáhá v identifikaci, ale ten se v případě miniaturizace v tabulce prostě nezobrazuje. Což mi dělá vrásky třeba v případě Jemenu, Egyptu, Sýrie a Iráku, dále také Nizozemí / Paraguaye nebo dalších červeno-bílo-modrých kombinací, kterých je též poměrně dost.

Velmi zajímavé bylo objevení vlajky Svaté Lucie, jejíž reprezentantka brala zlato ze sprintu na 100 metrů. Stejně tak bylo možné u dalších sprintů vidět na sportovních utkáních ne zrovna častou vlajku Botswany, či Nigérie. A pokud se letos někomu ve sprintu ale vůbec nedařilo, určitě to byla Jamajka.

Díky vytrvalostním běhům, kde dlouhodobě dominují sportovci ze zemí jako je Keňa a Etiopie, popřípadě Uganda, se mi lehce zvedá průměr poznávání vlajek z Afrického kontinentu. To mi jde totiž asi ze všeho nejhůře. Takže jsem si rád osvěžil, jak vypadají vlajky Kamerunu, Středoafrické republiky, Svazijska, Eritreje, nebo Kapverd.

Při letošní olympiádě jsem ovšem zcela pohořel na vlajkách Madagaskaru a Beninu, v obou případech mi nepomohla dokonce ani napsaná zkratka před vlaječkou. Výrazně jsem také tápal u vlajky Bermud, tam mě zákeřně zmátl Union Jack na rudém podkladu. Zabrat mi také nečekaně dal Tádžikistán a Ázerbájdžán spolu s Mongolskem, ač tam jsem si nakonec dokázal vzpomenout. 

Také mnohé exotické destinace jsem ovšem musel lovit hluboko z paměti: šlo například o Východní Timor, Vanuatu, Belize, Komorské ostrovy, Nauru, Šalamounovy ostrovy, Surinam a Somálsko. Naopak dobře se mi pamatovala třeba Dominika nebo Seychely. Jako pozitivní také vnímám, že díky sledování Diamantové ligy jsem neměl problém s rozpoznáním vlajek Džibuti a Burundi.

Nezbývá tedy, než se těšit na další podnik takovýchto rozměrů (účastnilo se jej přes 200 států) a doufat, že do té doby zase všechny ty vlajky nezapomenu. A najednou si při psaní závěru tohoto příspěvku uvědomuji, jak je ta naše česká vlajka výjimečná. Jen těžko si ji můžete splést s nějakou jinou (možná, pokud se opravdu bude někdo hodně snažit, tak s tou filipínskou) a mezi ostatními jí to opravdu moc sluší. Nezbývá, než si přát, abychom ji na sportovních událostech vídali co nejčastěji. A pokud se přitom zatřepotá nad stupni vítězů, bude jí to slušet určitě ještě o něco víc.