Do ucha - Prameny Vltavy

Ležím a poslouchám svoji vůbec první audioknihu. Protože mi prostě nejde číst a něco zkrátka dělat musím. I kdyby to bylo právě jen to poslouchání. Měl jsem obavu, že budu u přednesu usínat, ale to se ukázalo jako lichá a naprosto zcestná představa. U titulu, který jsem si zvolil, totiž ani spát nešlo.

Knihu Petry Klabouchové Prameny Vltavy vydalo nakladatelství Host,
čte Otakar Brousek ml., režii a zvuk má na svědomí Daniel Tůma,
finální mastering Ivan Mikota, hudbu Karpof Brothers.

Detektivní příběh ze Šumavy, kde se ani po sedmdesáti letech nezapomnělo na staré křivdy. Ani tak dlouho po válce se nechce lidem mluvit šeptem, natož nahlas, o tom, co se tu odehrávalo nahoře pod Stolovou horou a ve Františkovu, kde stála továrna na proudové messerschmity. Továrny tu vlastně byly dvě. Jedna nad zemí, ta druhá potom hluboko pod ní, v podzemí. Tam pracovali vězni z koncentračního tábora Prameny Vltavy.

Podzemní chodby prý používali po skončení války převaděči, rekrutující se z místních lidí, z nichž každý stál na odlišné straně pomyslné barikády. Vzájemnou nevraživost nepohřbil ani čas, ona se totiž dědí. Z otce na syna, z matky na dceru. A navíc mocní střídajících se režimů neustále pečlivě hlídají tajemství, ukryté v dlouhých temných chodbách klikatících se pod Stolovou horou...

Stárnoucí policista umanutě pátrá po vrahovi mladé dívky, kterou někdo zabil a navlékl do pruhovaného vězeňského mundůru s židovskou hvězdu na prsou, právě v Den památky holokaustu. Pátrání není snadné, komplikuje ho nejen vysoká vrstva sněhu a těžký terén, ale také neproniknutelná hradba ticha a mlčení zdejších obyvatel. Do případu se vloží s nečekanou vervou i média, prezentované novinářkou Kobzovou, která umí pořádně rozvířit stojaté vody a zatáhnout do případu i jinak netečnou veřejnost.

Nelineární příběh střídá několik pohledů i časových rovin, na konci se ale vše spojí a vysvětlí ke spokojenosti čtenáře či posluchače. Výborně jsou popsané lidské charaktery i atmosféra příhraničních vesnic, které jsou až k uzoufání podobné mnohým ostatním. Jde o místo, kde je snadné a lehké zemřít, ale velmi těžké žít, nebo i jen přežít. Místo, kde soused sleduje souseda, a nikdy si vzájemně neodpustí ani to nejmenší.

Jde o příběh syrový, drsný, a nebude snad bráno za spoiler, když řeknu, že skončí bez jakéhokoliv happyendu. Na to je až příliš dobře napsaný. Při poslouchání jsem měl navíc neustálý pocit jakéhosi déjà vu. Ústně tradované příběhy, šuškandy a legendy má totiž každý kraj. 

A stejně tak jsou tam stejní (nebo podobní) muži a ženy, která si nesou v sobě hořkost za staré životní křivdy, ke kterým se přidávají další a další, a když už je nedokáží sami nést, předávají je svým potomkům. Chudoba a dřina se totiž až příliš snadno otiskne do lidských srdcí, kde se promění často v nenávist, závist a chamtivost.

Možná, že jsou příhraniční oblasti, konkrétně však tzv. Sudety, k tomuto jaksi náchylnější. Snad za to může historický vývoj, snad to, že byly během posledního století opakovaně vysídlovány a dosídlovány. Jedno bychom ale měli mít na paměti neustále. Nenávist nejde zakázat, jde jen pomocí represí potlačit její viditelné projevy. Co ovšem probíhá hluboko pod povrchem, můžeme často jen předpokládat...