Obětní stromy

 Mám rád v knihách neobvyklé věci, založené na skutečných historických základech. S nimi potom pracuje moje fantazie, rozvíjí je, hledá, jak jich využít pro potřeby textu tak, aby byl zajímavější, tajemnější, čtivější a chytlavější. Zpětně však zjišťuji, že některé skutečnosti jsou poměrně úspěšně ukryty za akčním spěchem a hláškami, takže by možná nebylo od věci trochu je vytáhnout na světlo. 

O Jezulátku z Pekelného pastýře tu již byla řeč. Pojďme na toto téma zajímavostí navázat. Vrátíme se na úplný začátek, a sice ke knize Frost. Výrazným dějotvorným prvkem je tam Býčí skála (na tu dojde také, žádný strach), a pak Krotenful, starý a tajemný hrad v močálech na historickém pomezí Čech a Moravy.

Jedním z důležitých prvků, spojující Frostovu minulost a přítomnost, je obětní strom s kamenem, stojící nedaleko již zmiňovaného hradu Krotenful. 

Dohodový dub z Lanské obory. V jeho blízkosti byla
 natáčená Rajská sonáta z filmu Markéta Lazarová.
zdroj obrázku

U pokroucený břízy rostoucí z travnatýho vyvýšenýho břehu je velkej světlej kámen. Byl tu dřív, než sem poprvý vkročila lidská noha. Močál vysušili, vybagrovali, zem přeorali, ale šutr zůstal na svým místě. Odvezli ho, dokonce několikrát, ale on se vždycky vrátil. Jen ten strom je tu novej.

Frost (strana 81, první vydání)

Celá myšlenka obětního stromu (a zde i obětního kamene) je pevně zakotvena v dobách minulých, rozuměj předkřesťanských. Sám hlavní hrdina Sigmund Frost je velmi starý a je potomkem Markomanů. Nepatří tedy do naší doby, a stejně jako ten obětní kámen přetrvává navzdory úporné snaze okolí v nezměněné podobě. Je reliktem dob minulých, symbolizuje odlišnost, zapomenuté věci i lidi. Pamatuje jiný svět, a to mu jistým způsobem brání v tom, aby porozuměl zcela současnosti. Přesto, že používá moderní techniku a technologie, fakticky se nezměnil, zachoval si myšlení i morální výbavu doby z přelomu letopočtu, která jej tvarovala a nese si ji sebou přes uplynulá staletí.

Germáni, ale i Slované a Kelti měli podle dostupných historických pramenů velkou víru v moc a sílu přírody, stromy nevyjímaje. V posvátných hájích zasvěcených božstvům, duchům i různým mytologickým bytostem se nacházely stromy, které si svým stářím, tvarem nebo velikostí vysloužily úctu tehdejšího lidu. Podle toho, o jaký strom šlo, se mu přisuzovaly různé schopnosti. Zde v knize šlo tedy o břízu, která byla pro naše předky stromem s velkým léčivým i magickým významem.

Na stromě hned vedle kamene jsou pentle, svazky peří, řemínky upletený z ustřižených vlasů, zvířecí i lidský kosti zavěšený na špagátech a jiný laskominy. Dávaj je sem lidi, kteří chtěj pomoc od Temné. Nebo jen potřebujou nutně projít kolem a nehodlaj riskovat nepřízeň vládkyně močálu. V případě, že tu něco zanechaj, Paní jim neubližuje. Tenhle zvyk přetrval ještě dlouho po příchodu křesťanství. Místní nedbali hrozeb ani vysokých trestů. Praktikovali to ještě dlouho potom, co se Temná zavrtala ke spánku a já z Krotenfulu odešel.

Frost (strana 95, první vydání)

Kromě podílu z úrody a ulovené kořisti si lidé snažili bohy skrze stromy naklonit i jinak. Některé z těchto pohanských zvyků se navzdory snaze církve o jejich potírání udržely dodnes. Silná víra v obětní háje a stromy je dodnes zakotvena ve Finsku a Estonsku, mají tam dokonce svoje vlastní domácí obětní stromy, kterým říkají Uhripuu. A není to nic výjimečného, jak by se mohlo zdát. 

Vždyť vázaní stužek na stromy (popřípadě pomlázku) o Velikonocích, či věšení vajíček je také možno vnímat a chápat jako typickou oběť provedenou v rituálním charakteru, který je určený daným svátkem. Stejně tak fungují i stromy vánoční, kde se však původní obětina proměnou v čase stala darem pro blízké osoby, které tak symbolicky přijímají naši přízeň. Květiny na hroby, žardýnky či pohřební věnce jsou ve své podstatě také obětinou.

A odkud ten nápad s obětním stromem ke mně přišel? To si pamatuji velmi přesně. Bylo to skrze film Marketa Lazarová, kde byl usychající prastarý dub symbolem příchodu nových časů a zániku těch starých, které se ale ani zdaleka ještě nechtěly vzdát svého postavení v lidském světě a stále bylo dost těch, kteří setrvávali ve víře svých prarodičů a rodičů, ač jinak byli oficiálně nuceni přijmout kult jednoho Boha.

Ten tehdy nebyl ještě ani zdaleka silnější než lesní běsové, noční stvoření, lesní bytosti a domácí duchové. Do tohoto stromu (k jeho ztvárnění si filmaři vybrali tzv. Dohodový dub z Lánské obory) byly obtisknuté dlouhé uplynulé věky, mnohé lidské osudy i očekávaná budoucnost. A tak, jak se blížil konec starých časů, usychal a umíral i ten strom, neboť jeho doba již minula. Přesto pak vidíme, jak u něj vyraší nový výhonek, rituálně zasazený Alexandrou…