Být lovcem mamutů...

Koukám z okna a monotónní drncání vlaku mě uspává. Bílá těla štíhlých bříz a rozkvetlé hlohy vystupují s děsivostí přízraků z krajiny dosud posedlé tmou. Nebude to však trvat dlouho a noc se dočasně vzdá své vlády. Rozednívá se. Pozoruji velká stáda mamutů, srstnatých nosorožců a megalocerů, spásajících tuhou trávu... A potom se s dlouhým smutným povzdechem vrátím zpět do reality.

Pleistocenní megafauna, to samozřejmě nejsou jen mamuti, které mám mimochodem velmi rád. Aby také ne - příběhy z období nazývaného souhrnně "pravěk" mě provázely od doby, kdy jsem dokázal samostatně číst. Hltal jsem knihy pánů Josefa Augusty a Eduarda Štorcha, jejichž nezbytnou součástí byly ilustrace dalšího mého oblíbence, malíře Zdeňka Buriana. S urputností  a umanutostí jsem se učil správně vyslovovat latinská jména dávno vyhynulých tvorů, která často zněla jako zaklínadla černé magie.


Mamut je nejznámější zástupce megafauny na českém území;
foceno v Národním muzeu, Praha


A právě přítomnost chlupatých obrů, v početných skupinách migrujících charakteristickou krajinou nazývanou mamutí stepi, mi dokázala spolehlivě přivodit husí kůži. Už jako dítě jsem si dokázal bez větších problémů představit majestátnost, s jakou se přesouvají za potravou. Když jsme u dědy za barákem opékali buřty, tajně jsem si hrál na to, že jsem v jeskyni u ohně a jím kus uloveného mamuta.

Při večerním čtení pod dekou s baterkou jsem byl unesen soubojem s jeskynním medvědem, který byl (spolu s jeskynním lvem) jedním z vrcholových predátorů té doby. Snažil jsem se velikost pleistocenní megafauny odhadovat skrze současná zvířata, běžně viditelná v zoologické zahradě (slon, nosorožec, lev, medvěd, zubr, bizon) a přemýšlel, jak náročný musel být lov nebo obrana s primitivními zbraněmi, které naši předkové měli k dispozici...

 Ač mi knihy nikdo nezakazoval, výlet do "pravěku" se v rámci školního výletu nebo rodiny nikdy nekonal. Paní učitelky nás vzaly na Bouzov Úsov a Opočno snad desetkrát, ale tam, kam jsem chtěl, tzn. na "moji vlastní Cestu do pravěku", to prostě nikdy nevyšlo. Rodiče mě sice brali pravidelně do zoo, ale "pravěké" expozice z různých důvodů taktéž ignorovali. [A přitom již tehdy byl v brněnském Anthroposu vystavován mamut Lentilka a časem k němu (v roce 2002) dokonce přibyl i mamutík junior, vytvořený dle předlohy mláděte, nalezeného v sibiřském permafrostu.]

Mamut Lentilka v pavilonu Anthropos
a jeho porovnání s člověkem

Až později jsem pochopil, že šlo zřejmě o konspiraci a cílený záměr. Možná je jejich rodičovský instinkt dopředu varoval, že by potom nebylo snadné mě odtud dostat. Musel jsem to tedy vzít nakonec po letech do svých rukou... 

Hele, nyní se tedy veřejně přiznám; naši měli pravdu. Skutečně jsem schopný sledováním takovýchto výstav (platí to např. i pro fotografické expozice anebo galerie) trávit dlouhé hodiny, pečlivě pročítat popisky jednotlivých exponátů, jásat nad úlomky kostí, zubů a pazourků, detailně rozebírat rekonstrukce nalezených hrobů nebo se radovat nad spoustou drobných nástrojů, vytvořených rukou našich dávných předků.

Pamatuji si při čtení mých oblíbených knih (Lovci mamutů, U pravěkých lovců, nebo Mamuti táhnou do bažin) na situace, kdy se hrdinové setkali tváří v tvář s těmito obry. Jako dítě jsem jim záviděl ten neskutečně intenzivní zážitek, později dokonce přemýšlel, jestli bych takové zvíře zvládl ulovit, nebo třeba přemoci jeskynního medvěda/lva -  a to i s pomocí moderních zbraní. Tehdy jsem si moc přál, aby se jednou mamuti a jejich souputníci vrátili. Líbila se mi myšlenka, že pokud žijeme v interglaciálu, s příchodem další doby ledové by se mohla dávno zaniklá megafauna obnovit, což by bylo naprosto super.

Přiznám se však, že dnes už si tím nejsem tak moc jistý. Romantické představy konzumace pečeného masa u ohně a spaní v medvědích, rysích či vlčích kožešinách vystřídal střízlivý realismus. Přiznejme si to: dostupnost zdravotní péče a účinných léků byla tehdy na extrémně špatné úrovni, repelenty proti hmyzu chyběly, taktéž s knihami to prý nebylo nijak valné a ústní podání tematicky jednostranně zaměřených příběhů mělo svoje nezpochybnitelné limity.

Dnešní megafauna zastoupená africkými druhy, které na rozdíl od svých evropských bratranců přežily vymírání na konci pleistocénu, budí respekt, ač jsou rozměrově mnohem skromnější než jejich vyhynulí vzdálení bratranci. Ono i při představě setkání se zubrem nebo losem ve volné přírodě mi běhá mráz po zádech, a popravdě by stačil kolikrát i "obyčejný" divočák, aby bylo o zábavu postaráno.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, v jak úžasné době nyní vlastně žijeme. Z hlediska hygieny, komfortu i zdravotnictví. "Hrát" si na pravěk (a vlastně jakoukoliv jinou dobu) je zkrátka něco zcela jiného, než v něm skutečně žít, navíc bez možnosti odejít, když nás to přestane bavit. A proto jsem nakonec opravdu rád, že všechny ty jeskynní lvy, medvědy, srstnaté mamuty, nosorožce, ale i naše lidské předky, potkávám jen jako exponáty v muzeu.

Zástupce megafauny jsem pak použil jako postavy v první části knihy Frost. Dojde tam vlivem magie k oživení muzejních exponátů a začnou se dít věci vskutku nečekané. Jeden z exponátů, pravlk Wolfi v příběhu válečného mága Frosta sehraje velmi důležitou roli, neboť je podrobně seznámen s životními příběhy všech ostatních obyvatel muzea. Jejich znalost je zcela klíčová a stopy pachatele magické výtržnosti v pavilonu Anthropos vedou do legendární Býčí skály, ale o tom zase jindy...

Komentáře

  1. Určitě bych do této doby ochotně nakouknul formou zážitkové exkurze. Ale k zubaři bych se ochotně vrátil do své současnosti :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravotní péče té doby mi též nahání husí kůži, ale to třeba i ta z dob napoleonských. Už mi není dvacet a prostě trocha toho pohodlí je už pro můj život nezbytná. Pokud budu citovat text jedné písně, který mi mluví ze srdce: …
      Víš, já jsem tady z města
      zvyklej na svůj standard
      a toho já se vážně nerad vzdám.
      Jako Wi-Fi, teplá voda,
      splachovací záchod,
      a jídlo, co nemusím lovit sám.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky