Muškáty

V příběhu o kvasnicích jsem nakoukl pod pokličku minulosti a vytáhl jednu ze svých vzpomínek. A protože je venku velmi nevlídno, je čas na další minipříběh.

Ilustrační obrázek. Rostliny zmiňované v textu doma nemám,
tak vám sem dám aspoň Zephyranthes rosea, který dlí na okně v obýváku.
(autorem fotografie je Molly Foxová)

Po dlouhé době jsem si zašel na kafe do kavárny / cukrárny. Mají tam krásné venkovní posezení, dobrou kávu a spoustu dalších chutných věcí, z nichž sice většinu nekonzumuji, ale podle nadšených reakcí lidí nejen z mého okolí je jasné, že tam své práci rozumějí. Konkrétně jde o dorty, zákusky a domácí limonády.

A jak jsem si tam tak hověl v ratanovém křesílku, ke stolku vedle se posadily dvě ženy, očividně kamarádky. Mluvily skutečně velmi nahlas, možná proto, aby se slyšely přes povykující děti ostatních návštěvnic (aha, no jo, až teď mi to dochází, fakt jsem tam byl jediný muž!) takže jsem se stal nedobrovolným posluchačem jejich rozhovoru.

Kromě toho, že jsem se dozvěděl podrobné chorobopisy mnoha lidí, z nichž některé jsem dokonce i znal, také již vím, že Jitka strašně přibrala, Helena se bude rozvádět, Marta se nemůže už několik měsíců zbavit odporné vyrážky "všaktyvíškde", Katka má problémy s padáním vlasů a proto si začala shánět paruku, Laďka si pro změnu nakoupila nové oblečení v Praze, Alena vyšiluje, protože to nedostala, a Jana je už ve druhém trimestru, jenže stále neví, jestli to má s manželem, nebo milencem. No a ženské od nich z práce se chystají udělat v pátek nájezd nejen na Vaňkovku, ale podle času a stavu financí i na brněnskou IKEU.

Ovšem to nejzajímavější přišlo ve chvíli, kdy si jedna z těch paní sundala velké kulaté módní sluneční brýle, plaše se rozhlédla a pak začala nenápadně prohrabávat listy rudě kvetoucích květin, rostoucích ve stylových závěsných truhlících, akorát na dosah její ruky. Po chvíli toho nechala, ale za okamžik celou šátrací akci zopakovala. Snažila se přitom působit nenápadně, ale o to víc tím přitahovala moji pozornost. Jen o pár minut později se mnoha prsteny osázená ruka znovu jala prohrabávat květiny v truhlících.

"Co to furt děláš?" přešla do šeptu první z žen, která to již nevydržela, a musela proto podivné chování své kamarádky okomentovat. Kupodivu jsem ji dobře slyšel i přes hlučící děti.

"Já jen koukám, jestli už jim tu vyrostly oříšky," odvětila jí druhá.

"Jaký oříšky?"

"Muškátový oříšky přece, ne? Chci se podívat, co dělám špatně. Ty, co mám doma, ještě nikdy oříšky  neměly. Zajímá mě, jestli ten problém mám jen já."

První paní se vítězoslavně podívala na svoji kamarádku. "Nemají oříšky a ani je mít nemůžou. Víš proč?"

Druhá paní se kousla do spodního rtu, očividně jí bylo nepříjemné přiznat, že něco neví. "Ne, nevím," rezignovala nakonec.

"Protože tohle nejsou muškáty, ale pelargonie." Málem jsem se v tu chvíli udusil kávou. Nyní však pro mě bylo životně důležité zjistit, zda to ta první paní myslí vážně, nebo si jen dělá velmi zákeřnou legraci. Pokud to druhé, byla hodna obdivu, neboť si nadále držela výraz elitního hráče pokeru.

"To dává smysl," uznala nakonec po delším přemýšlení druhá paní. "Já je, upřímně, od sebe nikdy moc dobře nerozeznala."

To ovšem nebyl konec, neboť přišel vhodný čas, pustit ke slovu spiklenecké teorie.

"To je právě ono. Muškátový oříšek totiž roste výhradně na pravých muškátech," přešla první paní již plně do přednáškového módu. "Pelargonie jsou jim velmi podobné, ale mají menší listy a větší květy. Navíc je ale mnoho muškátů planých a proto oříšky nerodí. Oni to také dělají naschvál sami prodejci, aby nepřišli o monopol na jejich pěstování. To se pak můžeš snažit jak chceš, ale nevyroste ti nic, jen ta kytka."

V té chvíli mi bylo naprosto jasné, že muškáty ani pelargonie nikdy pěstovat nebudu a raději to přenechám skutečným odborníkům, když je to takové umění a věda. Třeba těm dvěma paním. Já si zůstanu hezky u svých tchýniných jazyků, diefenbachií a klívií (plus pár dalších, jako jsou např. anturie, zephyranthes rosea, nebo třeba rýmovník). 

A to i když na nich nerostou žádné oříšky.

Molly Foxová umí fotit i barevně, ale činí tak velmi nerada a výjimečně.
Zde kreativně využila konceptu barevného souznění mezi anturií a santovskou čepicí.
Tvrdí ovšem, že je to jen ojedinělý počin, zcela mimo běžnou produkci i postprodukci.
Hodlá totiž jinak i nadále reprezentovat a umělecky infiltrovat
výhradně prostředí černobílé fotografie...