Vánoce Vánoce přicházejí, aneb další dopis paní Müllerové

Tak to vidíte, paní Müllerová, člověk (nebo liška) se dvakrát zamyslí a hnedle je tu konec roku. Rok to byl hodně náročný, to víme oba dva moc dobře. Některé věci se povedly, jiné ne. A několik jsem jich nestihl dotáhnout do konce. Ač se to prý moc nedoporučuje, rád bych přece jen v tomto dopise dohnal pár věcí, které jsem zameškal.

Slíbil jsem vám například minule, že vám napíši, jak dopadly Krásné zelené oči od Arnošta Lustiga

Popravdě však nevím, jestli mám vyzradit samotný konec... Příběh Hanky Kaudersové, alias Kůstky, skončil rozhodně jinak, než jsem čekal. A zůstal po něm pocit hořkosti z vědomí toho, že některé zkušenosti jsou jednoduše nepřenositelné, přičemž nemusí jít nutně o holocaust. Syndrom přeživších je jako téma mnohem širší a bolestivější než by se zdálo, současná společnost však bohužel zatím nedokázala odpustit sama sobě vlastní minulost, natož aby pak dokázala odpustit jednotlivcům, kteří jsou pro ni dlouhodobou připomínkou vlastní slabosti a selhání.

Pak tu máme Rainbow Six neboli Duhovou šestku z roku 1990, kterou napal Tom Clancy.

Jde o re-reading, tuhle literaturu (techno-thrillery a spyfiction) jsem četl, nebo lépe řečeno hltal, na střední škole. S odstupem pětatřiceti let je téma ekoterorismu, jako nového fenoménu přicházejícího do světa hledajícího politickou rovnováhu po pádu železné opony, zajímavě aktuální. Dozrál jsem (snad) i já jako čtenář, takže některé rozvláčnější filosoficko-technické pasáže, které jsem dříve přeskakoval jako nudné a nepodstatné, nyní chápu jako nosné prvky, bez kterých by příběh sotva držel pohromadě. Na druhou stranu musím zároveň uznat, že v několika případech to autor již skutečně přehnal a neudržel svoji vrozenou fascinaci daty a informacemi na uzdě. Kdyby v knize chybělo možná tak dvacet třicet stran, nic zásadního by se zřejmě nestalo.

V mnoha ohledech autor predikoval politický vývoj velmi přesně, s technikou a přístroji je to již o něco horší. Co tehdy mohlo čtenáři připadat jako něco na pomezí tajných hypermoderních zařízení a sci-fi, budí dnes již jen shovívavý úsměv. S tím souvisí reálná bezpečnostní a pandemická (či spíše proti-pandemická) opatření. Zvláště pak bezpečností opatření jsou dnes mnohem důmyslnější a kontrola lidí důkladnější, proklouznout jimi je mnohem složitější, než si tenkrát kdo uměl představit.

Co zůstává ale nezměněné a absolutně stejné, je fyzická a mentální příprava elitních protiteroristických zásahových jednotek. Ta je popsána brilantně a dodnes se nezměnila, stejně jako personální složení týmů i specializace jednotlivých členů. Ostatně, autor má "na triku" i knihu Zvláštní jednotky patřící do žánru literatura faktu, kde čerpal přímo u zdroje informace o mužích, pracujících v utajení a riskujících své životy na mnohdy politicky výbušných misích.

série Lovci monster s.r.o, kterou spáchal Larry Correia

V rámci přípravy povídky pro antologii Lovci monster Fantom, jsem si konečně našel čas a přečetl kompletní sérii Lovců monster - tedy všechny díly, které u nás vyšly v češtině. Pokud jsem si některou z postav zamiloval, je to rozhodně agent Franks. V knize Nemesis dostal, nutno řečeno že zaslouženě, konečně více prostoru.  Zcela bezohledný agent Striken, ředitel ultra-tajného útvaru nazývaného Special Task Force Unicorn (STFU)*, se v ní rozhodne, že mu agent Franks překáží až moc, a tak vezme na svá bedra těžký úkol Frankse jednou provždy poslat do propadliště dějin. Záhy se ale Striken přesvědčí, že si ukousl přeci jen příliš velké sousto.

Svérázná logika agenta Frankse, jeho neústupnost, posedlost předpisy, a vskutku impozantní fyzické parametry, z něj dělají někoho, koho opravdu nechcete naštvat, protože potom velmi záhy poznáte, že existují mnohem méně bolestivé způsoby, jak spáchat sebevraždu. Zkrátka, s Franksem se nejde domluvit po dobrém ani po zlém, nejde ho zastrašit, podplatit, a co je ze všeho nejhorší, nejde ho vlastně ani moc dobře zlikvidovat.

Malý spoiler: Celou sérii se fanoušci těšili na to, až (a zda vůbec) dojde na střet agenta Frankse a Earla Harbingera. Tak zde se konečně dočkali...

PS: Scéna s klavírem Julie Shacklefordové je nezapomenutelná, naprosto boží a právem patří mezi moje vůbec nejoblíbenější.

*slovní hříčka, STFU je totiž v anglicky mluvících zemích široce známá jako iniciálová zkratka výrazu Shut the fuck up, česky Drž už sakra hubu.

Série Nadace - Isaak Asimov

Známá sci-fi sága si určitě zaslouží, abych si ji konečně přečetl. Tuhle nádhernou knihu (tři díly v jednom svazku) jsem dostal darem, je v němčině, a tak mi čtení trvá poněkud déle. Tento rok už to určitě nedokončím, ale ono stejně není kam spěchat... 

Americký sniper - Chris Kyle (autobiografie)

Pokud vás někdy zajímalo, (třeba i kvůli psaní postav) jak přemýšlí skutečný voják, máte možnost to zjistit. Autor si na nic nehraje, nic se nesnaží zamaskovat, a prostě jen vypráví svůj příběh. Udělal několik těžkých rozhodnutí, něčeho litoval, něčeho ne, některé věci se mu v životě povedly, mnoho jiných ne. To nejdůležitější ale je, že dokázal přiznat, jak moc je služba v armádě těžká. Zabíjet není snadné, i když tomu na druhém konci pušky říkáte nepřítel, a tak si jej z větší části odosobníte. Armáda vám samozřejmě tvrdí, že děláte správnou věc, jenže ve chvíli, kdy vykouknete z pod ochranných křídel strýčka Sama, čeká vás reálný život, kde vás místo plácání po zádech nazývají vrahem a často vámi i opovrhují.

Že to přijde zrovna od lidí, za které jste takříkajíc bojoval, je těžce matoucí a bolestivé. Nikdo z těch lidí doma nemá totiž ani nejmenší ponětí, jak to chodí ve skutečné bitvě, jaký nápor na psychiku to je. A pak vás po příjezdu domů čeká tohle. 

Další problém je rodina. Dlouhé odloučení a nejistota dělá svoje, popisy toho, jak se postupně většině vojáků na zahraničních misích hroutí a rozpadají vztahy, jsou možná strohé, ale dokonale vystihují pocity obou stran takového manželství. I tohle je daň za službu vlasti. Chris se nakonec po několika misích rozhodl pro rodinu (nebylo to pro něj lehké, ale nikdy ani na okamžik nelitoval) a vystoupil z armády.

Návrat do běžného života byl velmi těžký a sám autor knihy, nejlepší sniper v dějinách USA, férově přiznává, že jej málem neustál. Rozhodl se proto navrátilcům a veteránům ze zahraničních misí pomáhat. Že se mu právě tato podpůrná činnost stala nakonec osudná, je smutnou tečkou za příběhem, který vám ukáže život zase z trochu jiného úhlu pohledu. Je to svět, kde je nutné něčemu věřit, aby služba, a to co děláte jako voják, mělo vůbec smysl.

No a vidíte, paní Müllerová, jak se nám to zase natáhlo. A to není ani zdaleka všechno, jak už u mě bývá zvykem. V rychlosti tedy ještě zmíním dark academia žánr - letos jsem do do něj nahlédl vůbec poprvé. Společným jmenovatelem, nebo chcete-li prvkem, je školní či univerzitní prostředí plus temné/mystické/detektivní pozadí. Konkrétně šlo o knihy Hledání Aljašky od Johna Greena a Tajná historie, kterou napsala Donna Tartt(ová). Zvláště ta druhá je napsaná vážně skvěle, a to jak po stránce samotného obsahu, tak co se týká práce s časem, vývojem postav, či postupným odkrývání jejich skutečné povahy. Vřele doporučuji.

Uvidíme se zřejmě až příští rok, takže všechno nejlepší, hodně zdraví, bohatého Ježíška a hezký nový rok. Jo jo, už jsem si konečně zapamatoval, že se tam píše malé (n).

PS: Jo a také mám rozečtenou sérii o Harry Dresdenovi od Jima Butchera, která mi tak trochu stylem psaní připomíná Raymonda Chandlera, kdyby tedy tento autor psal fantasy a jeho detektiv Phil Marlow byl čaroděj. A jako čte se to opravdu hodně dobře.