Konec provizoria, aneb jak jsem stěhoval opeřence

Není to tak dávno, co jsem se zde a zde radoval nad tím, že mám konečně krmítko, na které pravidelně létají roztomilá opeřená stvoření. Myslel jsem, že jsem k tomu napsal již dost, ale osud tomu chce jinak, takže ještě jednou, jak se říká, do třetice všeho dobrého...

Opeřenec na krmítku :-) Cvaknuto mobilem.
Autor: Molly Foxová

Před pár dny, bylo to brzy ráno, jsem seděl na lavičce venku, pil čaj a pozoroval opeřence. Zamyslel jsem se. Stromy u nás před domem, stojící na travnatém pásu mezi silnicí a chodníkem, jsou relativně slabé. Mají přibližně deset centimetrů v průměru, takže o žádné sekvoje opravu nejde. Z tohoto důvodu také mají kolem sebe ochranu z kůlů. Na ně jsem také tenkrát stahovacími pásky připevnil to krmítko. Ve vedlejší ulici mají stromy (podle všeho jsou to platany) o polovinu větší. Všiml jsem si, že jim tam nedávno odebrali tyhle klece, přičemž některé kmeny natřeli bílou barvou. 

A jak tak piju ten čaj, říkám si: "Hele, začni přemýšlet, co s tím uděláš, když ti to zbourají a odnesou!"

Ale moje líné já se ihned dotčeně ohradilo: "Klídek, nedělej vlny a nemaluj čerta na zeď. To letos nebude, ty stromy jsou ještě slabý. Buď rád, že je to takhle hezky přidělaný, je to relativně vysoko a nikdo to zatím nerozbil, ani neukradl. Když to bude jinde a níž, určitě to někdo zničí. Přestaň to řešit a buď rád, že jsi rád."

*** O hodinu později ***

Co ten výše zmiňovaný čert ale nechtěl, zrovna jsem byl doma a psal, když jsem uslyšel hlasité tupé rány, které přehlušily i zvuk motoru vozidla technických služeb města Lanškrouna. Toto vozidlo mělo na ložné ploše naskládané kůly z rozebraných stromových ochran! Vrazil jsem ven, po cestě akorát chytl štípačky a jal se zachraňovat krmítko. Stihl jsem to. Chvilku jsem ještě promluvil zdvořile s pracovníky technických služeb (toto byl zrovna jeden můj bývalý spolužák ze základky, který se tu již drahné roky stará o městskou zeleň) a začal přemýšlet, jak krmítko znovu uchytit.

Po obědě jsme vylezl na půdu (kterou již usilovně vyklízím nejméně druhým rokem a stále to ještě není hotové, i když je minimálně osm tun balastu již pryč, stále je tam ještě co vyhazovat) a začal hledat vhodný prostředek k vytvoření stojanu.

Variantou číslo dva by pak byla tzv. šibenice, sloužící k zavěšení. Ovšem jako problematické se mi jevilo jak její umístění na samotný strom, tak na sloup veřejného osvětlení. Tudy cesta nevedla. Dobře, tak tedy stojan, nejlépe tyčový. Ač má krmítko vespodu díru, je příliš velká, aby v ní držela jakákoli násada. Navíc by si na samotné krmítko nemohly sedat ani hrdličky, na to má příliš malý okraj. Bylo tam tedy nutné přidat ještě spodní destičku, coby runway pro větší a rozměrnější zobuchtivé exempláře. Jako optimální se nakonec ukázala horní dřevěná čtvercová deska černé barvy z dávno vyřazeného stojanu na CD a DVD, který se již také nějakou tu dobu bezprizorně vyskytuje na půdě, a je připraven k expedici do sběrného dvora.

Kovová trubka vysoká metr a půl a o průměru 18 mm vypadala dostatečně masivně k tomu, abych ji mohl zatlouci do země. Výborně, nyní to jen připravit a svrtat dohromady. Otvor na tyč jsem udělal do středu desky co největším vrtákem, a zbytek dopiloval půlkulatou rašplí. Odměřil jsem si polohu krmítka, udělal dvě malé díry na vruty získané rozebráním stojanu, zmocnil se tříkilového kladiva a šel sestavené krmítko zatlouci. Po chvíli obcházení různých stanovišť jsem se rozhodl jej umístit k živému plotu u vchodu, kde nikomu nebude překážet, ale stále na něj dobře uvidím.

Ve chvíli, kdy jsem měl hotovo, a spokojeně si pil čaj na lavičce, se začali postupně objevovat sousedé. Ochotně mi nyní přispívali nevyžádanými radami, kam by bylo (nej)lepší to krmítko dát, jak vyrobit lepší uchycení a hlavně jsem obdržel zásadní informaci o tom, jak by to udělali oni. Zajímavé je, že všichni podobní "odborníci" nejraději přispívají svými radami až ve chvíli, kdy už to máte nejen vymyšlené, ale hlavně hotové.

Každopádně, letový provoz na krmítku se povedlo obnovit ještě téhož dne. Tyč je stále tam, kde jsem ji zatloukl, drží jak helvétská víra, nekýve se, a na desku (runway) se vejde bez problémů i pár hrdliček nebo holubů. Všechno tedy dopadlo dobře a z provizorního stanovitě se stalo permanentní.

PS: Začal jsem pomalu a ve velkém utajení pracovat na speciálním zimním stanovišti pro sýkorky. Jak to dopadne, netuším. Možná se mi to nepovede sestavit, ale určitě ani je (ty sýkorky, a ostatní maso-hmyzo-žravé ptactvo) nenechám hlady :-)